Kombinace tří žánrově naprosto odlišných choreografií, které jsou americké provenience a vytvořily je opravdové hvězdy své doby. Již potřetí v novodobé historii baletu Národního divadla. To je Amerikana III, která měla 26. října premiéru v budově Státní opery. A když jsme u těch trojek, dát tuhle známku novému představení by znamenalo opravdu zbytečně ho podhodnotit. Za premiérovou Amerikanu si totiž baletní soubor podle mého mínění zaslouží určitě jedničku.
Večer otevřela choreografie George Balanchina Theme and Variations na hudbu P. I. Čajkovského, kterou světoznámý mistr vytvořil v roce 1947 pro American Ballet Theatre. Od té doby dílo neztratilo nic na své náročnosti. Tento krátký, zhruba dvacetiminutový nedějový balet, který navazuje na klasický ruský odkaz, je jakousi výzvou. Po svých interpretech totiž bezpodmínečně vyžaduje, aby velmi těžká technika a série obtížných kroků působily brilantně a snadně.
Je to nepřetržitý vodopád za sebou jdoucích náročných klasických variací a čistých linií, pravda, pro oči dnešního diváka leckdy možná trochu unylý až monotónní, se kterým se však tanečníci Národního divadla v čele s Miho Ogimoto a Alexandrem Katsapovem vypořádali velmi dobře. Půvabná Ogimoto disponuje potřebnou lehkostí, je éterická a zároveň usměvavá, takže byste věřili, že by mohla v obtížných krocích pokračovat třeba i donekonečna. A její partner Katsapov je zkušený tanečník, který vládne propracovanou technikou a i ty nejnáročnější kroky odtančí precizně a s přehledem. Pochvalu si zaslouží scéna – v náznacích podobná zdobnému tanečnímu sálu a také kostýmy, nádherné fialkově třpytivé baleríny, které připomínají barevné výpravné balety, jako je třeba Šípková Růženka - obojí z dílny Romana Šolce.
Druhá část večera byla z úplně jiného soudku. Choreografie Williama Forsytha In the Middle, Somewhat Elevated, vznikla koncem 80. let, tedy o čtyřicet let později než předchozí dílo. I když její autor z klasiky také vychází, jde zde o zcela originální neoklasické pojetí tance. Nesmírně dynamický tvar s mnoha zvraty, extrémně náročnými figurami a zajímavými plastickými kreacemi provází výrazná elektronická hudba Thoma Willemse.
Choreografie má doslova elektrizující účinek, diváky přišpendlí do sedadel, roztočí na plné obrátky jejich představivost a nabije je energií. V díle excelují především jako vždy skvělí sólisté Nikola Márová a Michal Štípa, velmi výrazně na sebe však upozornila i nová tvář souboru Rebecca Kingová, a to především kombinací odvážnosti a jistoty svého tance, ve kterém bez mrknutí zvládala vystřihnout i tak náročné prvky, jako například série čtverných piruet.
Závěr večera patřil choreografii Fancy Free z dílny Jeroma Robbinse, autora, kterého máme všichni spojeného především s jeho nesmrtelnou West Side Story, za jejíž choreografii a spolurežii obdržel i filmového Oscara. Na sklonku druhé světové války vytvořil na hudbu Leonarda Bernsteina příběh ze života mariňáků, kteří kotví v newyorském přístavu. Inspirací mu nebyla ani vlastní fantazie, ani žádná pohádka, jde o reálný komentář dění v tehdejší společnosti, i když braný s určitou lehkostí a nadsázkou. Spousta herecké akce a vtipu se zde střídá se stylizovaným společenským tancem.
Dokonalí byli ve svých rolích nejen námořníci - zde bych ráda vyzdvihla nejen taneční, ale i herecké dovednosti Viktora Konvalinky, Jonáše Dolníka a Veaceslava Burlace, ale i přístavní krásky v podání Terezy Podařilové a Zuzany Susové. Tyto dvě vyzrálé tanečnice dodaly choreografii přesně to, co bylo potřeba, a to sice ženský šarm, půvab a hravost.
Nová americká koláž je tedy velmi různorodá a pro publikum určitě atraktivní taneční směsice. Jedním z mnoha dobrých důvodů pro návštěvu tohoto představení je i fakt, že ani jedno z uvedených děl nebylo u nás doposud zinscenováno. A ne nadarmo se říká: do třetice všeho dobrého. Amerikanu III zkrátka stojí za to vidět.
