ROZHOVOR. V mládí jsem si hrál na tvrdého chlápka, dneska se snažím být spíš ten hodný, přiznává Willem Dafoe. Americký herec je hostem 51. ročníku festivalu v Karlových Varech, při jehož zahájení převzal 1. července Křišťálový glóbus za přínos kinematografii. Ze své filmografie si pro promítání na festivalu vybral životopisné drama o filmaři Pieru Pasolinim. Mluvil o tom, co je příznačné i dnes, vysvětlil mimo jiné v rozhovoru pro Českou televizi.
Rozhovor s Willemem Dafoem
Co může herec udělat, aby se dostatečně připravil na role postav, o kterých už mají diváci určitou představu ve svých hlavách?
To záleží na každé roli zvlášť. Například v případě Posledního pokušení Krista byla příprava velmi jednoduchá, musel jsem sám sebe očistit od všech těch myšlenek, začal jsem proto od nuly a za určitých okolností si myslím, že jen tak se role stává uvěřitelnou. Musíte zapomenout na to, co víte, a vtělit se do postavy.
Pracoval jste s velkými režiséry, jako je Martin Scorsese, Lars von Trier nebo Oliver Stone. Všechno velmi silné osobnosti. Co je největší výzva při práci s takovými režiséry?
Každý režisér je jiný. Zajímají mě především ti, kteří točí s osobitým přístupem, hlavně tedy píšící režiséři. Táhne mě to k nim. Spojuji se s výraznými osobnostmi, které se snaží vášnivě vyprávět příběh a potřebují někoho, kdo jim v tom pomůže. Připadám si jako dobrý voják, cítím se jako věc, jako někdo, kdo zprostředkuje něco, co bylo vytvořeno.
Trier působí jako velmi osobitý člověk. Jaký je doopravdy?
Pracoval jsem s ním třikrát, pokaždé to bylo jiné. Je milý, na sebe velmi přísný a navíc si klade vysoké nároky, takže může být někdy i trochu perverzní, protože se snaží najít ten správný úhel a klíč. Tak jako se o to pokouší herec, který se snaží spojit s příběhem.
Litujete některých rolí, které jste hrál?
Nelituji žádné z nich. Někdy to nefunguje, ale někdy se ty potíže a chyby projeví až později a dají vám lekci jinde. Musíte si jich vážit stejně jako úspěchů. Je to součást jedné stuhy, vede k čistotě, k tomu, co chcete a potřebujete dělat.
Velmi často hrajete role drsných chlapíků. Je to pro vás jednodušší, než hrát vyloženě kladné hrdiny?
Řekl bych, že ano. Jsou bližší mé fantazii a také mám pocit, že v nich mám větší praxi. Patrně proto, že když jsem byl mladý, zkoušel jsem si hrát víc na tvrdé chlápky než na ty hodné. Dnes se snažím být spíš ten hodný než ten zlý, protože si to můžu dovolit. Lidé se ke mně totiž chovají spíš hezky.
Ve filmu Pasolini, který uvádíte i tady na festivalu, vaše postava říká věty jako „narativní umění je mrtvé“ nebo „Hollywood je svým způsobem ďábel“. Co si o tom doopravdy myslíte vy?
To je někdy pravda. Práce na Pasolinim byla výjimečná tím, že on byl výjimečný myslitel, který neustále provokoval. Ve filmu je takový rozhovor, jeho poslední interview, které vzniklo před čtyřiceti lety. O čem tehdy mluvil, je příznačné i dnes. Byl znepokojen tím, jak kvůli technologiím a nesprávnému přístupu ke vzdělání a konzumerismu společnost ztrácí svou lidskost. Byl znepokojen i vlivem Ameriky, kapitalismem, měl zajímavý úhel pohledu.
