Pokud jste to dosud nevěděli, jsou dva základní druhy zla. Druhotné zlo, které způsobují lidé, kteří vraždí, znásilňují a mučí jiné lidi, – a primární zlo, jež přichází spolu se zlým duchem odněkud zezdola, zpravidla ze zatuchlého sklepa, kde blbě svítí přičmoudlá žárovka a z ostění se sem tam vynoří nafouklá mrtvola, z níž se vzápětí vyvalí masití červi, kteří se vám zavrtají do o(c)hromených mozkových závitů. Kdo tímhle neprošel, tak jako seržant ze 48. okrsku Ralph Sarchie, ten ještě neviděl opravdové zlo.
Vymítačských hororů, jež na vás útočí primitivními lekačkami, které sice čekáte, ale přesto s vámi alespoň na chvíli vycukají, je hafo. Střídavě vás děsí a střídavě vyvolávají pocit, že se vám chce blinkat (spojený s oprávněnou výčitkou, proč jste právě na tohle lezli), což je výživná kombinace, kterou okoralý filmový divák, který na filmovém plátně již všechno viděl a zažil, potřebuje, aby dostal nový impuls k dalšímu zírání.
Takový zlý duch je dílem produktem nekonečné lidské fantazie a dílem neschopnosti člověka vyrovnat se s tím, čemu nerozumí nebo co si nedokáže vysvětlit. A když už temná lidská kreativita „vynalezla“ zlé démony, musela logicky přijít i s jejich vymítáním, aby nám náhodou tihle hajzlové ze Satanova rodu nepřerostli přes hlavu. A filmaři tuhle výživnou havěť, která nahání husí kůži a zvedá adrenalin i žaludek, nemohli nechat ležet, kvílit a kanit jedovaté sliny jen tak ladem.
Laťku v tomhle hororovém subžánru nejrůznějších exorcistických seancí nastavil v roce 1973 William Friedkin svým kultovním Vymítačem ďábla. Církev protestovala, diváci se bavili, produkce vysmahla další pokračování a řada tvůrců se snažila na tomhle formátu přiživit. Tak vznikly klasické filmové duchařiny typu Poltergeist nebo Přichází Satan!, odlehčené seance typu Burtonovy ulítlé duchařské komedie Beetlejuice či pseudoautentické „simulace“, jako byla Záhada Blair Witch nebo Paranormal Acitivity. Na jedné straně tu vymítá démona hvězdný Anthony Hopkins (Obřad), na druhé straně se točí „shitovky“, jako je Poslední vymítání ďábla, odehrávající se na krvavé farmě někde v Louisianě, nebo nenápadné nízkorozpočtovky za směšný milion typu Ďábla v těle, které pak obratem, jen za první premiérový víkend, nasypou do prasátka skoro pětatřicet mega.
„Duchařské“ filmy prostě vždycky byly, jsou a budou, a dokud za ně budou diváci cálovat, tak se vždycky najde nějaká ta dřevěná skříňka, ve které bude číhavě hnípat Dybbuk, jehož je lepší neprobouzet (viz Kletba z temnot). Skoro se mi chce říci, že něco podobného platí i o dalším, tentokrát spíše vlažném, hororovém pokusu režiséra Scotta Derricksona, oscilujícím mezi vymítačským thrillerem, krimoškou a duchařským zpatlancem, který by bylo možná lépe rovněž spíše nebudit.
Temno, kde ani posvěcená svíčka nehoří
Žárovky tu praskají, socha Ježíše padá ze zdi, věci se samovolně dávají do pohybu, na krucifixu je ukřižovaná rozpáraná kočka, žena háže nemluvně do výběhu pro lvy, divní natěrači z malířské firmy Alfonso přetírají divné nápisy, které do zdi vyryl démon a zpovzdálí tomu přihlíží zlověstná silueta muže v kápi, z pod které se dere sílící jekot šelmy. Tak tohle je zlověstný kolorit dalšího Derricksonova mystického hororu (V moci ďábla a hlavně Sinister z jeho tvůrčí hororové dílny byly určitě lepší). A také je to dramaturgický pelmel osvědčených klišé a parafrázovaných citací, ve kterém se vyzná jen charismatický jezuita a bývalý narkoman, otec Mendoza, neboť zločinem v Bronxu omlácený seržant Sarchie zpočátku jen vydřeně zjišťuje, že slyší a vidí věci, které ostatní vůbec neregistrují. To je jeho zvláštní talent i prokletí, jemuž zřejmě nelze uniknout.
V roce 2013 je 48. policejní okrsek v Bronxu krvavou žumpou brutálního zločinu, ve které zákon přichází většinou současně s pohřebáky. Seržant Sarchie si se svým parťákem již zvykli, že se noc co noc brodí tímhle přívalem smrti a násilí. Jenomže s mrtvolami íránských veteránů, kteří na své vojenské misi zažili v podzemních katakombách něco, co je neodvolatelně poznamenalo, přichází do jejich rajonu nová dimenze zla, kterému nelze standardními metodami čelit. A tak do téhle temné a ponuré hry vstupuje jezuitský exorcista a démonolog, charismatický otec Mendoza, který jediný je schopen rozdat si to s babylonským (či jakým?) běsem, a bude-li mít kliku, tak nad ním zvítězí.
Sděl mi své jméno, duchu, a pak táhni do pekel
Režisér Scott Derrickson hororovou duchařinu umí, což dokázal hned na počátku své filmařské dráhy mrazivým, ale také realistickým hororem V moci ďábla (2005), který zkombinoval se soudním dramatem a natočil na motivy skutečných událostí. Snímek stál necelých dvacet mega, vydělal skoro sto padesát a hlasitě upozornil, že na filmové plátno vstoupil tvůrce, který zná pravidla žánru a umí s nimi zacházet. O sedm let později potvrdil svoji pozici úspěšným hororovým a duchařským spektáklem Sinister, v němž ukázal, jak nebezpečné je zahrávat si se starými filmovými pásy, na nichž jsou zachyceny vraždy, které je lépe nechat neobjasněné, aby se neprobudily temné síly, s nimiž si není radno zahrávat. Kritika i diváci si lebedili, produkce začala chystat dvojku, která by měla přijít do kin příští rok – a Derrickson zřejmě na chvíli usnul na vavřínech a jakoby levou zadní natočil sotva průměrnou lekačku z drsného jižního Bronxu Chraň nás od zlého, ve které žánr ani své ambice nijak zásadně neposunul.
Literární předloha skutečného Ralpha Sarchieho (kterou napsal spolu s Lisou Collierovou Coolovou) byla jen velmi volnou předlohou pro hodně autonomní scénář, který má s její kompozicí jen pramálo společného, takže tvrzení, že předvedené vzniklo na základě skutečných událostí, je třeba brát s velkou rezervou. Svým způsobem je zajímavé propojení klasického hororového, vymítačského spektáklu s kriminálním žánrem, jež umožňuje „číst“ tento film jako drama muže, který tuší, že se s ním něco děje, zpočátku tomu nerozumí, a když to posléze pochopí, smýkne to s ním na zcela jinou životní a profesní dráhu.
Eric Bana (Černý jestřáb sestřelen, Mnichov) tyhle chlapíky, kteří jsou povoláni k Dílu, čímž se nejen oni, ale i jejich nejbližší ocitají v ohrožení, zvládá koncentrovaně a s přehledem. Lze mu věřit jeho zaujatost i nejistotu a také závěrečnou proměnu, která dá jeho vnitřnímu „radaru“ nový směr a cíl. Slušně mu tu (dokud může) sekunduje jeho parťák Joel McHale, místy ho válcuje silná figura jezuitského exorcisty, kterou si s gustem zahrál Edgar Ramírez, a v gardu démonem posedlých pošuků pak exceluje hrozivý muž v kápi, posedlý Sean Harris (který si to užívá hlavně při finálním vymítačském rituálu).
Jako producent, který by nepodporoval vyložený shit, je pod tímhle projektem podepsán ostřílený Jerry Bruckheimer a celé je to rámováno ozvěnami strašidelných gerojšů, mixovaných se soundtrackem Christophera Younga a kamerou Scotta Kevana, která dokáže sugestivně zprostředkovat kulisu temného a deštěm skrápěného velkoměsta (déšť se v tomhle formátu šikne vždycky).
Chraň nás od zlého je standardní žánrovka, která vás neporazí (ale také nijak zásadně neurazí). Charakterizuje ji slušný, dostatečně bizarní, ale dramaturgicky a realizačně nedotažený záměr, který sází spíše na víru nežli na logiku a opírá se více o vyzkoušené stereotypy nežli originální prvky. Hororové schéma tu funguje jen o něco málo více než na půl plynu, logika sem tam zchromle pokulhává a celkový dojem kolísá někde mezi naředěnou lekačkou, nechtěnou úsměvností a nečekanou únavou.
DELIVER US FROM EVIL / CHRAŇ NÁS OD ZLÉHO. USA 2014, 119 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Scott Derrickson. Scénář: Paul Harris Boardman, Scott Derrickson (podle literární předlohy Ralpha Archieho a Lisy Collierové Coolové). Kamera: Scott Kevan. Hudba: Christopher Young. Hrají: Eric Bana (Ralph Sarchie), Edgar Ramírez (otec Mendoza), Olivia Munnová (Jen Sarchieová), Sean Harris (Santino), Joel McHale (Butler). V kinech od 3. července 2014.
