Čtvrteční krach politických jednání o možné koalici mezi sociální demokracií a hnutím ANO, která by byla opřená o podporu komunistů, otevírá šéfovi nejsilnější sněmovní formace Andreji Babišovi cestu ke dvěma novým řešením. Tím prvním je opřít důvěru své nové vlády o hlasy Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury, druhým je cesta k předčasným volbám. Ve vysílání ČT24 to prohlásil politolog z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Stanislav Balík.
Předseda ČSSD Jan Hamáček a první místopředseda Jiří Zimola potvrdili, že od hnutí ANO nedošlo ke vstřícnému kroku, a nyní budou předsednictvu své strany navrhovat ukončení jednání o možné koalici s hnutím Andreje Babiše. Odehrává se toto oznámení stále v žánru taktických tiskových konferencí, které dramaticky mluví o odcházení od jednacího stolu, anebo jsme opravdu na konci několikaměsíční cesty k možné koalici? Jinými slovy: koalice nebude?
Za normálních okolností by platilo to druhé, co jste řekl. Nicméně v normálních okolnostech úplně nejsme a za předchozího půlroku i za dobu předtím už jsme si zvykli, že to, co se řekne dnes, nemusí zítra platit, zvlášť z úst našeho pana premiéra. I za této situace si umím představit, že Andrej Babiš v zájmu ustavení vlády s důvěrou udělá nějaký finální ústupek. Stejně tak jsme ale možná skutečně svědky konce jednoho jednání o vládě.
Nadcházející pátek a sobota budou v české politice ještě zajímavější, než to vypadalo, že budou. Je to tak?
Je to tak. Zcela jistě.
Vždy, když se takovéto věci dějí, tak se my novináři ptáme vás politologů, co tedy dál. Co dál, když možnost koalice ANO a ČSSD padá?
Pak se možná otevírá cesta pro nové jednání s SPD, která několikrát jasně deklarovala, že je připravena vládu Andreje Babiše podporovat a má velkou chuť se vlády personálně přímo účastnit. Andrej Babiš měl nicméně dosud jakousi záklopku ve vztahu k zahraničí a ve vztahu k Evropské unii se nechtěl o takovou sílu opírat. Může se nicméně stát, že tato záklopka zmizí a že na SPD prostě všechno vsadí – třeba i jenom v podobě dojednané parlamentní podpory, nutně ne vládní spolupráce. Anebo Andrej Babiš vytáhne nejsilnější trumf, a sice to, že všechno požene k předčasným volbám, byť to nemusí být úplně nejjednodušší věc, protože víme, že prezident republiky jasně deklaroval, že předčasné volby nechce připustit. A ten, kdo má za určitých okolností v rukách nejsilnější karty, je prezident republiky.
Ne docela. Je to tak, že sto dvacet hlasů ve sněmovně může kdykoliv dolní komoru rozpustit. Platí to?
Ano.
Kdyby to chtělo osmasedmdesát poslanců hnutí, tak se potom otevírá možnost sněmovnu rozpustit. Je to tak?
V tomto jediném případě prezident ty nejsilnější trumfy v rukou nemá, protože ve chvíli, kdy tři pětiny všech poslanců, to znamená oněch 120, souhlasí s návrhem na rozpuštění sněmovny, tak prezident sněmovnu podle ústavy rozpustí. Nicméně ústava tak trošku nejasně říká, že prezident sněmovnu „může rozpustit“. A byť jsou spory o to, co to vlastně přesně znamená, tak to ve finále – a v kombinaci s tím, co prezident dosud deklaroval – znamená, že se prezident bude předčasné volby zdráhat vypsat.
Andrej Babiš se nicméně evidentně na předčasné volby chystá, má je ve svém repertoáru a určitě se nebude bát hrozit jimi zbytku politické scény. A v tu chvíli se můžeme dočkat i poměrně překvapivých veletočů u některých politických partnerů.
Rozumíte požadavkům, se kterými v posledních týdnech operovali sociální demokraté? Když to hodně zestručním, vyjednávání se nakonec zúžilo na to, kolik ČSSD získá portfolií a jestli jedno z nich bude ministerstvo vnitra nebo ministerstvo financí.
Jakékoli koaliční jednání můžeme analyzovat dvěma různými přístupy. Buď takzvaně policy seeking, nebo office seeking – neboli dosahování politického obsahu, anebo dosahování úřadů, prostřednictvím kterého můžete prosazovat určitou politiku. Tyto přístupy můžeme v určitém mixu najít v jakémkoliv koaličním vyjednávání.
Lze rozumět tomu, že sociální demokraté nechtějí sedět ve vládě, která má patnáct členů, z nichž jedenáct budou členové ANO a jenom čtyři sociální demokraté. A že dovnitř strany potřebují prodat svůj ústupek s hnutím ANO, že půjdou do vlády, které bude předsedat trestně stíhaný premiér. Potřebují prodat: „Podívejte se, vyjednali jsme alespoň trošku víc, než se čekalo a než nám nabízeli“. Takže postojům ČSSD skutečně rozumím.
Jsme svědky zásadního posunu v české politice, protože po několika měsících úvah a po několika týdnech docela vážných jednání to vypadá, že se uzavírá možnost pro zvažovanou koalici hnutí ANO a ČSSD. Je něco špatného na českém volebním systému, když se v devětadvaceti letech polistopadové demokracie ve sněmovně opakovaně generuje podivná řešení a nedokonalé většiny?
Nesvaloval bych všechnu vinu na volební systém. Volební systém sám o sobě mnoho věcí způsobit nemůže a působí je v kombinaci s různými dalšími faktory. To, jakou situaci v současnosti zažíváme, rozhodně není problém volebního systému a ani jeho výrazná změna by nepřispěla k jinému řešení. Máme zde celou řadu nabízejících se (sněmovních) většin, které ale většinou kolabují na tom, že vítěz voleb, který ale nevyhrál s nadpoloviční většinou hlasů, trvá na tom, že jej ve vládě jako premiér bude reprezentovat trestně stíhaná osoba.
