Liberální demokracie se dostala na okraj srázu. Nikoli poprvé je charakterizován změnou přívlastku – z liberální se může stát přímá. Ústavní právník Jan Kysela je však přesvědčen, že by to vedlo k zásadnímu posunu – snad až k vládě jakobínského stylu, která by sice byla vládou většiny, ale zároveň byla totalitní. Psychiatr Cyril Höschl se domnívá, že spíše než taková změna by české společnosti pomohl výcvik v kritickém myšlení a také schopnost dodatečně ocenit změny, které přišly po roce 1989. Jan Kysela, Cyril Höschl a také filozof a teolog Tomáš Halík byli hosty Otázek Václava Moravce v diskusi o demokracii v české společnosti.
Halík, Höschl a Kysela: Přímá demokracie by byla diktaturou většiny. Menšinám na úkor
Poslední dvoje parlamentní volby postavily českou politickou scénu do zcela nové situace. Místo dvou silných stran, které představovaly jasné ideologické proudy, mají v současnosti ve sněmovně většinu strany a hnutí charakterizované často jako populistické nebo dokonce extremistické.
Před volbami i po nich se z nich ozývaly myšlenky mimo jiné na zrušení Senátu, zestátnění médií veřejné služby a především na uzákonění obecného referenda, které by mělo tak široký záběr, že by mohlo ovlivnit cokoli – od daní přes okamžitý pád vlády až po zahraničněpolitické směřování státu.
Vláda, která vyvažuje dva špatné systémy
Podle ústavního právníka Jana Kysely by to byl zásadní posun. Současný systém považuje za blízký aristotelské myšlence smíšené vlády – tedy toho, co Aristoteles považoval za vyváženou směs dvou systémů, které považoval samy o sobě za špatné – tedy čisté demokracie (tj. absolutní vlády většiny bez ohledu na menšiny) a oligarchie (tj. vláda malé skupiny elit, resp. bohatých).
„Vzešlo určité poučení, že není účelné upírat se k čisté formě demokracie jako neomezené většině. Tudíž je účelné ji modifikovat, kodifikovat, doplňovat důrazem na menšinová práva, důrazem na lidská práva. V naší ústavě tomu říkáme souslovím ‚demokratický právní stát‘. To je institut, soubor pravidel, která umožňují většině vládnout, ale se zřetelem k tomu, že není neomezená. Že nemá být totalitní, jak svého času říkal Jacob Talmon o jakobínské fázi francouzské revoluce,“ shrnul vedoucí katedry politologie a sociologie na pražských právech.
GALERIE
OVM – téma demokracie
Také Tomáš Halík, mj. nositel Tepletonovy ceny a vyučující na pražské Filozofické fakultě, se domnívá, že přímá demokracie, která by nahradila demokracii liberální, by vedla k naprostému vytlačení menšin. Je to podle něj i tím, že si leckdo vůbec neuvědomuje, co demokracie vlastně je, a považuje ji za vládu většiny ve smyslu toho, kdo vyhrál volby, bez dalšího.
„Demokracie je především ochrana menšin, demokracie je institucionalizace opozice. Demokracie je udržení systému, že ten, kdo je ve volbách poražen, nesmí být odstaven z veřejného prostoru. Demokracie může existovat pouze v systému právní kultury. To je to, co populisté návrhem přímé demokracie chtějí zlikvidovat, a kde se dostanou k moci, tam to dělají,“ kontroval Tomáš Halík myšlenkám na potřebu uzákonit možnost hlasovat doslova o všem.
Populismus jako dítě globalismu a sociálních sítí
O populismu se pak populární teolog zmínil jako o novém globálním problému. „Po pádu komunismu, fašismu, nacismu přichází populismus. Je v lecčem podobný a je nebezpečný,“ míní. Příčinu úspěchu populismu hledá v rozvoji sociálních sítí, které však označuje naopak za sítě „antisociální“, protože společnost nespojují, nýbrž rozdělují do značně uzavřených skupin. Je to ale také důsledek globalizace, která vytvořila nové elity a proti nim postavila část společnosti, která se cítí ustrkována.
„Tito lidé se cítí ohroženi ve své identitě, cítí se zneuznáni. Dostali nové médium, se kterým dostávají také moc, a to jsou sociální sítě. (…) Nová média dávají hlas lidem, kteří si mysleli, že hlas nemají. A jsou nekontrolovaná. Zatímco veřejnoprávní televize podléhá radám, které budou rozhodovat podle klíče vyváženosti – když je tady jeden Žid, tak by tady měl být jeden Hitler – alternativní, sociální sítě vytvářejí sociální bubliny, které rozdělují společnost,“ řekl Tomáš Halík.
obrázek
Psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl hovoří v souvislosti s naprostou otevřeností a neregulovaností sociálních sítí o potřebě trénovat kritické myšlení, tedy schopnosti orientovat se v záplavě přicházejících informací, rozlišovat jejich význam a validitu. Za příjemce informací to totiž nikdo jiný neudělá – co je pravda, a co ne, je dnes obzvláště těžké rozlišit.
„Názory validní, podložené, promyšlené, názory dobře míněné, i když nepodložené, a dále zle míněné, konspirační teorie vedle sebe stojí se stejnou váhou. (…) Pozoru hodné pravdy stojí vedle zlovolných konspiračních teorií, fake news a všelijakých zahraničních diverzí v naprosto stejné rovině. On (člověk) musí být a priori osvícen, aby zůstal vůči zlovolným fake news odolný. To nemůžete po každém chtít. Národu nemůžete vyčítat, že tomu začal do určité míry podléhat. (…) Nivelizace validity je problém spíše než to, že se každý může vyjadřovat,“ upozornil.
Cyril Höschl však připustil, že s výcvikem v kritickém myšlení je ten problém, že ho „nemá kdo cvičit, protože v tom sám cvičen nebyl. Je tady čtyřicetiletá pauza a kritický realismus, popperovské myšlení tady mělo obrovskou pauzu.“ Jak on, tak i Tomáš Halík tak považují právě cestu k výcviku ke schopnosti kritického myšlení za zásadní nový úkol pro české školství.
obrázek
Co dál? Liberální demokracie nemá odpověď
S demokracií v dnešním smyslu však možná opravdu není vše v pořádku, i když snad není tak zle, jak říkají její největší kritici. Tomáš Halík ji považuje svého druhu za vyčerpanou, a to nejenom nyní, v letech 2017 či 2018, ale dlouhodobě. „Ona rokem 1989 svým způsobem naplnila svůj úkol: Máme trh, máme strany. A co dál? To liberální demokracie nebyla a není schopna říct. Takže chybí morálně-duchovní prvek, který by lidem dával motivaci. To je selhání liberální demokracie,“ je přesvědčen.
Myšlenky, co dál, je přitom podle něj možné hledat i u populistů. „Chesterton měl zajímavou větu, že hereze jsou zblázněné pravdy. Že vždycky je tam kousek pravdy, která se přežene a potom je destruktivní. V tomto smyslu je potřeba zabývat se i populismem a extremismem. (…) Populisté vždycky mají kousíček pravdy. Tu pravdu je třeba z toho vylovit, ne je apriorně vyloučit z toho prostoru,“ dodal Tomáš Halík.
Jan Kysela ostatně vidí i rozdíl mezi populistou a tím, kdo se chce přímo zbavit demokracie nebo je rasistou. „Populismus nechápu jako rasismus nebo šovinismus, popírání demokracie. Populismus je podle mě vzývání většiny, pravého a autentického lidu, který ‚má vždy pravdu‘ na rozdíl od ‚odcizených a hloupých‘ elit,“ nastínil.
Cyril Höschl
Když není důvod ke stížnostem, nějaký si najdeme
Za požadavky na změny, které mohou ohrožovat i samotné kořeny liberální demokracie a právního státu, ovšem nestojí jen přirozená schopnost populistických politiků přitahovat k sobě voliče, ale také to, co označuje Cyril Höschl termínem „disforie“ a Václav Havel souslovím „blbá nálada“.
Podle psychiatra ovšem dnešní disforie vychází z něčeho jiného než ona havlovská blbá nálada 90. let. Tehdy se lidem nelíbilo hlavně to, že jde všechno pomalu. (O špatné náladě ve společnosti hovořil Václav Havel již rok po revoluci, byť zmíněné úsloví použil až později v roce 1997.) „Dnes už to není netrpělivost s demokracií, ale strach z toho ji používat,“ domnívá se ředitel Národního centra duševního zdraví.
Špatnou náladu si podle něj společnost do značné míry vytváří paradoxně i proto, že k tomu vlastně nemá vážnou příčinu. „Buď máte špatnou náladu proto, že je k tomu důvod, nebo ji začnete mít proto, že máte příliš málo starostí a začnete se zabývat věcmi a animozitami, na které by v těžších situacích nedošla řeč,“ dodal.