Margarita Troševa

Ač výsledky bulharských voleb o posledním březnovém víkendu podle očekávání potvrdily pozice dvou nejsilnějších stran, přinesly i některá překvapení a prvenství. Je logické začít stranou Občané za evropský rozvoj Bulharska, jejíž zkratka GERB je už potřetí spojena s nejvyšším počtem hlasů (32,65 %) i míst (95 z 240) v novém parlamentu. Podaří-li se jí sestavit vládu, bude Bojko Borisov potřetí premiérem, a dosáhne tak na jedinečný rekord v bulharských postkomunistických dějinách.

Takřka celý svět 20. ledna sledoval, jak Donald Trump skládá přísahu jako nový prezident USA. Den před tím přitom nastupoval (mnohem méně okázale, až nenápadně) jiný prezident na jiném konci světa – Rumen Radev se stal prvním mužem Bulharska.

Bulhaři si vybrali nového prezidenta – bývalého leteckého generála Rumena Radeva, který ve svém programu nemá omezení spolupráce se západními spojenci, zasazuje se však za rozumné sblížení s Ruskem a vztah založený na pragmatismu, jenž nebere ohled třeba na ruskou anexi Krymu.

Zdá se to jako včera. Přitom uběhly čtyři roky od chvíle, co jsem pro web ČT24.cz psala o minulých prezidentských volbách v Bulharsku. Zajímavé byly hlavně tím, jak nezajímaví a nevýrazní kandidáti bez konkrétního programu a vize se drali do čela státu. Změní se to teď s novými volbami? První kolo se uskuteční 6., finále pak 13. listopadu.

Po neklidné noci a ránu plném obav pokračuje záplava informací o dění v Turecku. Ač stále nelze předpovědět, co se bude dít dále, zprávy komentovat možné je a některé věci předpokládat také. Co lze zatím ze všeho vyvodit?

V Turecku začala uprchlická krize mnohem dříve než v Evropské unii – a ve srovnání s Evropou ji zvládá mnohem lépe. Ovšem po čase Ankaře působí přibývající tisíce běženců čím dále větší problémy. Evropské země si v tomto ohledu na společné úrovni počínají od počátku organizačně nejednotně, často zbrkle a neefektivně.

V důsledku násilí znovu zmítajícího kurdskými oblastmi Turecka v posledním půlroce je ohroženo vzdělání místních dětí, kulturní i společenský (a samozřejmě holý) život, zdravotní péče. Šest měsíců stačilo, aby situace v tomto ohledu sklouzla zpět o desítky let a aby základní práva tamějších obyvatel byla zastíněna mocenským konfliktem a zapomenuta. Evropa se sice dohodla s Tureckem na spolupráci při řešení uprchlické krize, je to však dohoda se státem, který se k uprchlíkům chová s větším pochopením než k části vlastních občanů.

Největším tématem našich evropských končin je během posledních týdnů uprchlická vlna ze zmítaných neklidem zemí Blízkého východu. Pro Turecko jsou utečenci tématem dlouhodobým, ze Sýrie jich tam žije a proudí dost už celé roky. Mediální prostor a pozornost veřejnosti zaměstnává jiný problém, pro tuto zemi mezi Východem a Západem mnohem větší. Mezi lidi se vrátil strach z gradujícího násilí, k němuž v minulých letech nebyl důvod a dočasně ustoupil jiným starostem.

V úterý by měli nově zvolení poslanci tureckého parlamentu zvolit nového předsedu a od té chvíle by začala běžet čtyřiceti pěti denní lhůta k vytvoření a schválení nové vlády. Výsledky voleb ale prozrazují, že tureckou politiku čekají krušné časy. Je na to ostatně zvyklá. Silná konfrontačnost a neochota ke kompromisu jsou koneckonců jejími tradičními rysy.

V úterý by měli nově zvolení poslanci tureckého parlamentu zvolit nového předsedu a od té chvíle by začala běžet čtyřiceti pěti denní lhůta k vytvoření a schválení nové vlády. Výsledky voleb ale prozrazují, že tureckou politiku čekají krušné časy. Je na to ostatně zvyklá. Silná konfrontačnost a neochota ke kompromisu jsou koneckonců jejími tradičními rysy.

Co by se muselo stát, aby na Karlovarském festivalu byla zrušena soutěž, nebyly vyhlášeny ceny, nebyly promítnuty všechny avízované filmy? Nevím. Právě pro to se však rozhodlo vedení letošního Istanbulského filmového festivalu. Důvod? Úřady zakázaly uvést dokument o životě bojovníků PKK. Stalo se tak pár hodin před projekcí. Proč? Film neměl příslušné svolení úřadů (tzv. registraci), aby se mohl účastnit filmových festivalů. Ta jsou ovšem požadována u domácí turecké produkce, zahraniční účastníci je mít nemusí.

Bulhaři chovají k Rusům a Rusku v důsledku svých dějin (i jejich výkladu) ne-li vřelé, přinejmenším tradičně přátelské city. Neporušila je moc ani politika socialisticko-komunistická před rokem 1989 a nejsou obecně poznamenány negativními konotacemi jako v zemích českých - Rusko totiž v Bulharsku neznamená automaticky Sověti. Proto je i přes úsilí o větší ekonomickou a energetickou nezávislost na Ruské federaci stále ve hře proruská (a v bulharském pojetí jí se skoro rovnající praslovanská) rétorika.

Dlouho jsem se tak netěšila na prázdninový návrat do Čech jako před letošním létem. I když to bylo stejné jako v předešlých letech – dorovnávací zkouška z češtiny a vlastivědy dětí, jejich příprava a odvoz na tábor v šumavských lesích, maraton pravidelných lékařských prohlídek, výběr učebnic na příští rok, ze kterých se nám bude dobře učit doma, obíhání obchodů pro konkrétní, v cizině chybějící nebo hůře sehnatelné věci, koření (ano, i na východ je ho někdy třeba vozit!), knížky. Úřady, opravy v bytě, vše, co na dálku ani v naší době zařídit nelze.

Když bylo po eurovolbách a vypadalo to, že se v návaznosti na jejich výsledky začalo vážně uvažovat o velmi předčasných parlamentárních volbách v Bulharsku, skypovala jsem do Varny. „To je bomba! – Co od toho čekáš? – Bylo by fajn, kdyby to konečně položilo vládu a byly volby. – Hm, no a? – Mohly by tentokrát dopadnout celkem jednoznačně, podívej se na ty výsledky teď! Třeba by to už bylo lepší. – Víš, já na to tu čekám už 25 let a furt nic.“ Pousmála jsem se a v duchu uznala, že je to pravda, ale naděje se mi usadila někde hluboko a nechtěla ven.

„To je ideální prezident, ne?“ povídá česká kamarádka po přečtení mého posledního blogu. Zarazila jsem se – přece jsem to tak nemyslela. Erdogan asi není ideální prezident (existuje obecná definice ideálního prezidenta?). Pokusila jsem se načrtnout, jaká je to osobnost. K tomu titulek z redakce, který jsme si já netroufla napsat, protože se mi zdál příliš silný a sporný. Je fakt, že kdyby si to mohly přečíst moje turecké kamarádky, možná by se mnou přestaly mluvit. Ani bych se nestihla zeptat, pro koho tedy hlasovaly.

Jedna z hlavních zpráv minulého víkendu – Recep Tayyip Erdogan vyhrál hned v prvním kole prvních přímých prezidentských voleb v dějinách země. Z premiéra se koncem srpna stane tureckým prezidentem.

Letní brigáda? Proč ji nespojit s pobytem na mořském pobřeží – sice pracovním, ale v EU a tudíž snad i podle rozumných zákonů, např. v Bulharsku. Již před několika lety hotely a restaurace u Černého moře zachraňovali brigádníci. I letos jsou internetové nabídky práce před sezonou většinou právě na místa v přímořských letoviscích. Provozovatelé si stěžují na nedostatek kvalifikovaného personálu. Lidé ze zahraničí jsou zatím jejich poslední nadějí. Odborové svazy a profesní sdružení doufají, že této možnosti využijí studenti z Ruska, Ukrajiny, Rumunska, Moldavska.

Nejdříve jsme se v souvislosti s volbami do EP chytali za hlavu nad českou minimální účastí, která měla mnohem větší výpovědní hodnotu než obsah použitých volebních lístků. Pak jsme se obrátili na Západ a začali vnímat, opakovat, vytvářet a vysílat komentáře o výsledcích v starších a mocnějších zemích EU a o celkovém rozložení sil v Evropském parlamentu. Situaci a překvapení v zemích, které jsou spíše závislé na nás a mocnějších než my na nich, jsme bohorovně vypustili. Přitom právě stabilita a politické tendence slabších článků Unie se mohou ve zcela nečekanou a nevhodnou dobu stát klíčovými – jen si tím nemůžeme být nikdy jisti.

Setkala jsem se názorem, že muslimové mají plno dětí. Jsem přesvědčena, že náboženské vyznání na počet dětí vliv nemá. Žijeme v 21. století, na porodnost i rodinné zvyklosti mají silný vliv nejen doba, ale také prostředí, vzdělanost, ekonomické faktory, politika, sociální postavení i etnická nebo náboženská příslušnost – prostě kdeco. V Turecku vyznává většina obyvatel právě islám, ale i tady se jako všude jinde hodně věcí liší, ač jsou některé tradice společné téměř všem.

Jaro je v Sofii nejkrásnější a nejpříjemnější roční období. Do města se vrací slunce, zeleň i barvy, jako asi všude jinde v těchto zeměpisných šířkách. Jedna z veselých barev centra tu však patří celoročně dlažbě – je žlutá.  Řeknete-li v Bulharsku, že se něco stalo na žluté dlažbě, nemusíte dodávat kde – je jasné, že se jedná o část metropole, kde stojí sídlo prezidenta, sídlo vlády, Národní galerie (Carského paláce), katedrála Alexandra Něvského, parlament (přesněji Národní shromáždění), Národní divadlo, Akademie věd, že jde o historické, kulturní i administrativní  centrum. V letech, kdy dláždění změnilo vzhled náměstí a ulic, vznikly i některé pro tehdy mladou a rychle se vyvíjející Sofii důležité dominanty – Národní divadlo, katedrála, Vojenský klub, městská tržnice, velké městské (Centrální) lázně.

Turecko se připravuje na komunální volby ve značně neklidné atmosféře. Proběhnou 30. března a jejich výsledky a důsledky zdaleka přesáhnou svou důležitostí jednotlivé oblasti země. Jsou prvním politickým hlasováním po velkých protivládních nepokojích loňského roku a po nedávném odhalení korupčních kauz vládní strany.

Když se kácí les, létají třísky. Je škoda, když to platí i o svátcích, které bychom se možná měli spíše naučit slavit jinak a lépe než je šmahem zavrhovat. Ovšem dostane-li něco (nebo někdo) celonárodní nálepku něčeho negativního, zapadne do zamčeného šuplíku se zahozeným klíčem.

Objeví-li se ve veřejném prostoru zpráva, že bylo třeba ze sociální sítě něco stáhnout na žádost někoho, komu to tam vadilo, hned ji začnou média přebírat. Vyslovenou otázkou je většinou, kdo, proč a zda odůvodněně zásah požadoval; a týká se toho i většina komentářů. Dalším je obvykle nevyslovená skutečnost, že jde o zásah do svobody komunikace, že je to v rámci té které sítě (většinou Facebooku), která jinak slibuje svobodu necenzurovaného projevu – nebo to od ní uživatelé očekávají.

Blíží se den sv. Tryfona, svátek bulharských vinařů, o kterém jsem tu psala už před třemi roky. Bude se znovu slavit s dostatkem vína, ale jistě i s litry domácí pálenky, rakije. Domácí výroba tvrdého alkoholu je v Bulharsku spojena s dlouholetou tradicí. Můj dědeček byl mezi sousedy uznávaným výrobcem vína a rakije, a když někdo v okolí v zimě neměl dost, zazvonil u nás a dědeček sešel do sklepa pro láhev. Vlastně to všichni brali jako přátelskou výpomoc, nikoli jako zvlášť výdělečnou činnost.