Jedna z hlavních zpráv minulého víkendu – Recep Tayyip Erdogan vyhrál hned v prvním kole prvních přímých prezidentských voleb v dějinách země. Z premiéra se koncem srpna stane tureckým prezidentem.
Zopakujme si fakta. Od listopadu 2002, kdy se Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) dostala do vedení země, neprohrál Erdogan jediné důležité celonárodní hlasování – referendum o omezení vlivu armády, reformě soudnictví a změně ústavy, parlamentární volby, komunální, teď i ty prezidentské. Po pěti letech prvního prezidentského mandátu má právo se ucházet o další, pravděpodobně jej využije a má tudíž šanci zůstat v čele země až do roku 2024, tedy stého výročí vyhlášení Turecké republiky.
Sebevědomý, sečtělý, velmi inteligentní a na sobě tvrdě pracující politik, který se nebojí konfrontací, někdy je sám vyprovokuje, ale nemá je rád a nepovažuje za problém řešit je silou. Politik, za jehož působení ve vrcholné politice turecký ekonomický růst svou rychlostí zdaleka předběhl náš a začal se konstruktivně a nikoli z pozice nátlaku a na principu jen akce–reakce řešit kurdský problém. Má ambice a snahu udělat z Turecka mocnost s rozhodujícím vlivem v regionu a tudíž i dosáhnout chvíle, kdy uslyšíte-li Erdogan, vybaví se vám Turecko (nebo naopak.) Spíše autoritární vůdce a silná osobnost s cílem soustředit do svých rukou maximum rozhodování o nejdůležitějších otázkách. Je známo, že by rád Turecko změnil v prezidentskou republiku, která by mu to umožnila. Je momentálně nejvýraznějším tureckým politikem – v mnohém kontroverzní, ale podporovaný napříč tureckou společností. V posledních letech se čím dál více chová jako jediný spravedlivý, jako jediný, který zná tu pravou cestu a je schopen po ní svou zemi vést.
Ve svém prvním veřejném projevu po sečtení hlasů prohlásil, že Turecko jeho zvolením povstalo z popela a že je (nikoli teprve bude!) prezidentem všech 77 milionů tureckých občanů (Turkiyeli, tj. nepoužil přítom etnického pojmu Turci), zároveň však dal najevo i to, že nadstranickým rozhodně nebude. Vyzval k národnímu usmíření, k novému začátku bez zbytečných konfliktů a nesnášenlivosti, ale očekává kompromisy a sebereflexi ze strany svých oponentů a opozičních stran obecně (sic!), aby mu pomohli dosáhnout ideálu nového Turecka. Musí rezignovat na místo premiéra a opustit vedení AKP, přesto bude zjevně tahat všemi nitkami dále – nebo se o to přinejmenším bude se sobě vlastní samozřejmostí snažit. Tento jeho přístup je i příčinou, že nemá jednoznačného a silného nástupce ani ve vedení strany, ani v premiérském křesle. Jeho nová pozice pravděpodobně usnadní změnu ústavy, vzniklé po vojenském převratu na začátku 80.let, a v rámci snah o řešení etnických konfliktů mimo jiné i změnu definice tureckého občana, propojeného s turečtinou a etnickým turectvím. Erdogan tedy bude pokračovat v politice vlády, jednající o míru s PKK již dlouhá léta a dosahující v posledních letech jistých pokroků (viz moje blogy o kurdském problému Turecka). Vzkaz, že kromě Turecka jeho zvolením získaly i Islámábád, Arbíl, Bejrút, Sarajevo, Skopje, Hamá, Homs, Ramalláh, Gaza, Jeruzalém, je jasný – zahraniční politika Turecka se zatím měnit nebude.
Je zřejmé, že Erdogan obratně využije síly mandátu, který získal. Jako zkušený rétor hned prohlásil, že přímou volbou padly bariéry mezi lidem a Cankayou, kde sídlí prezident (u nás bychom řekli "mezi lidem a Hradem“), že lid a Cankaya splynuly v jedno. Zatímco v parlamentární demokracii, jakou Turecko je, lid legitimně zastupuje parlament, tímto prohlášením Erdogan již naznačuje snahu o změnu některých jednoznačně zažitých představ.
Úsměvná zprávička: V účtu na Twitteru Erdogan velmi pohotově změnil svůj profil a již teď je v něm označen jako prezident Turecka. Do úřadu však nastoupí až 28. srpna. Každopádně do té doby na Twitteru najdete dva turecké prezidenty – stále ještě úřadujícího Abdullaha Güla a právě zvoleného Erdogana. Ať se během těch týdnů stane cokoli, vše již bude v režii budoucí hlavy státu. V dnešním Turecku totiž skutečně není mocnějšího politika. Co zemi přinese jeho zatím poslední výhra a stane-li se ona opravdu jen stupínkem k mnoha dalším, jak moc Turecko změní prezident s pocitem Mesiáše, ukáže čas.
