Margarita Troševa strana 5 z 5

Den bulharské kultury obecně, bulharské vzdělanosti, učitelů, žáků, svátek slovanského písemnictví – to vše je podle pravoslavného kalendáře 24. květen, den svatých Cyrila a Metoděje. Je jaro, všechno se zelená a kvete, na duši je lehko, letní prázdniny jsou na dohled. A neslaví jen školství a kulturní instituce, svátek je celonárodní. V dobách mého dětství byl spojen i s velkými průvody, pro oslavující bohužel povinnými, ale mnohem radostnějšími než pochody na 1. máje, 9. září nebo 7. listopadu. Když bylo hezky, odpoledne po průvodu bývalo pro mnohé z nás prvním v roce, kdy jsme vyzkoušeli teplotu moře na vlastní kůži a zahájili tak plážovou sezonu.

Nazar je krásné modrobílé oko, které chrání před zlem každý turecký dům, ale i mnohé v cizině, protože je těžké odolat jeho šarmu a všudypřítomnosti. Najdete ho na zdejších trzích, stáncích, v obchodech, autobusech, autech, taxících, dvorech, domech, restauracích, fast foodech, hotelech, plážích, zkrátka skutečně kdekoliv.

Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři – u nás v Česku. Víme však také, že tím svátkem začíná letní část hospodářského roku? V Bulharsku je Gergiovden (tj. den sv. Georgi 6. května) jedním z největších celonárodních svátků. Tedy z těch, které slaví všichni nehledě na to, organizuje-li se někde něco či ne. Tradičně se ve všech rodinách objeví na stole jehněčí, ale málokdy se slaví v tak omezeném kruhu. Scházejí se rozvětvené rodiny, vzdálenější příbuzní, sousedé i celá ves, pokud možno v přírodě a poblíž obětního místa, kaple nebo kláštera. Kromě jehněčího patří na stůl čerstvě nadojené mléko a nový sýr, obřadný chléb i ráno natrhaný zelený česnek. Dodržují se různé zvyky spojené se snahou zajistit pro celé společenství dobrou úrodu a plodnost, hodně jich má bohatou svatební symboliku. Lidé se veselí, jedí, pijí, tančí.

Na středomořském pobřeží Turecka existují místa plná hotelů a penzionů, kde ale uslyšíte jen turečtinu a zahraniční turisty potkáte skutečně jen velmi vzácně. O Velikonocích je tu prázdno, v hotelu či penzionu můžete být i jedinými hosty a teplou vodu budete mít často jen za předpokladu, že počasí přálo slunečnímu ohřívači. (Jako obvykle se pro vás ovšem rozsvítí i rádoby pustá restaurace a v rámci naprosto standardního času dostanete teplé jídlo, salát, pití a nakonec i čaj a čerstvé ovoce na účet podniku. Vše s úsměvem a ochotou. Ale to už se hodně opakuju…)

Automatické a doslovné přebírání pověry, že v Turecku je armáda zárukou sekularity, je podle mne čirým alibismem, naivitou a neznalostí detailů místního vývoje. Ano, samozřejmě, ona se do této pozice staví a uvedené tvrzení vychází právě z ní – takže neustálým opakováním se pro mnohé stává pravdou. Pro západní cizinu je to také velmi pohodlné tvrzení – turecká vnitřní politika je složitá, tak proč si to komplikovat. Mnozí se rozhodli, že je islám zlo a jen zlo, Turecko je země muslimská, je blízko, historicky je pro nás pojem Turek souhrnným pojmem pro nejkrutějšího a nejbezohlednějšího nepřítele (i když už žijeme v době plné informací, a tudíž možnosti lepšího poznání a pochopení – ale vlastně i větší manipulace, jak to v důsledku dopadá). Tak proč si nezjednodušit věci černo-bílou kombinací a vyhnout se odstínům – i móda oblečení se k ní neustále vrací.

Čekání Záhřeb bývá na jaře úžasný – sluníčko, všude plno zeleně a květů, kavárničky plné lidí, trh Dolac i ty ostatní dál od centra voní a září barvami čerstvého zboží, v poledne sice centrum poskočí nenadálým – i když každodenním – dělbuchem z věže Lotrščak, ale ve vzduchu je svěžest a pohoda. Dnes bych se ovšem asi středu města zdaleka vyhnula. Ne proto, že je pátek, že není úplně teplo a slunce je spíše pod mrakem, ne proto, že předpověď hrozí přeháňkami. Za hodinu vyhlásí Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu rozsudek nad třemi chorvatskými generály, souzenými za válečné zločiny.

Sílící nacionalismus a nové protiimigrační zákony v Evropě spolu s nezadržitelným růstem turecké ekonomiky mění Turecko z tranzitní země v lákavou cílovou destinaci pro imigranty z Blízkého východu, Asie a Afriky. K ekonomickému vývoji a relativní stabilitě se často k motivaci přidává i kulturní spřízněnost. Za posledních 15 let místní úřady registrovaly 822 000 imigrantů (o kterých vědí.)

Turečtina je pro našince jazyk poněkud náročný. Nepatří do indoevropské rodiny, tj. do skupiny jazyků, které se vyvinuly z předpokládaného původně společného indoevropského jazyka a mezi něž patří většina současných evropských jazyků. Turečtina patří spolu se zhruba čtyřicítkou dalších živých jazyků do turkické skupiny.

Když se předškolní děti učí roční období, tak je na jejich obrázcích napřed jaro, pak léto, podzim a poslední je zima. Já osobně se po Třech králích nemohu dočkat prvních sněženek a podvědomě předpokládám, že přichází s jarem. Nikdy to ale nejde tak rychle. U nás holt začíná kalendářní rok zimou. Ale příroda se k novému probouzí přece na jaře. Odpovídají tomu různé svátky, včetně Velikonoc – další příklad toho, jak se křesťanství přizpůsobilo přírodnímu koloběhu, o který se opíral život pohanů.

V Turecku? No to si užijete teplíčka, žádná zima, co? V Bulharsku, u moře? Ty se máš, tam moc nemrzne, viď! Záhřeb – jé, jako na celoroční letní dovolené… Omyl! Evropské země, které známe většinou právě jen z letních dovolených, i když jsou u moře a na jih od nás, nejsou rájem věčného jara a léta.

Uvidíte-li někoho nosit v březnu červeno-bílou ozdobičku, možná to bude martenička. Dotyčný ji dostal od někoho, komu na něm záleží, nebo dokonce přímo od baby Marty, česky babičky nebo lépe babky Marty. Je mírně zakulacená, růžolící, úsměvavá, nosívá bulharský kroj. Má dva syny – Malého Sečka a Velkého Sečka. První kraluje v lednu, druhý v únoru, oba jsou ledově větrní nezbedové a babka Marta s nimi mívá křížek. Když ale konečně nadejde její čas, březen (bulharsky mart), začíná být veseleji. Stařenka je ovšem velmi náladová a od rány, takže s ní není nikdy nic jisté. Chvíli se směje a máme sluníčko a příjemně, chvíli se zlobí, a to nám pak fouká a prší, ale také když při uklízení vyklepává a natřásá peřiny, tak se k zemi snáší sníh. Naštěstí to bývají poslední vločky před skutečným jarem. To, čemu se v Česku říká aprílové počasí, je v Bulharsku počasím březnovým (martensko vreme).

Co bylo u vás doma 14. února v letech před marketingovou invazí svatého Valentýna? V mé rodině se oslavoval svatý Tryfon, patron vinohradníků. Rodiče i prarodiče se scházeli s přáteli a dobře se bavili pozdě do noci v malé chatce v rodinné vinici. Pokud by seděli před stavením, viděli by na světýlka nejen města, ale i největšího bulharského přístavu a na část zálivu. V únoru je ale zima, tak asi bývali spíše uvnitř. Rozjížděli se domů až nad ránem. Ráda na to vzpomínám, i když jsem v těch dobách byla jako malé dítě doma a po osmé v postýlce. Dodneška je to pro mne svátek, kdy se už jako dospělá ráda napiji dobrého vína a přiťuknu si s někým, koho mám ráda – ale rozhodně ne kvůli Valentýnovi!

Už je i u nás – turecký seriál. Samozřejmě je to zajímavost – jak a proč právě turecký? Proč v hlavním vysílacím čase? Proč každý všední den? Soukromá televize prý přehodnotila svou strategii?Ale ne… Pokud ji přehodnotila, v což nevěřím, uvedení tureckého mnohadílného titulu o tom rozhodně nesvědčí. Turecké seriály patří totiž v posledních letech k světově nejsledovanějším, vydělávají své zemi velké peníze, jen tak z evropských obrazovek nezmizí a bude jich přibývat. Proč taky, když se jim na nich dobře vede.

Vážený pane Ješi, myslím, že Vás chápu a v zásadě s Vámi nemohu nesouhlasit. Váš blogový příspěvek ve mně cosi rozezněl a mám velkou potřebu podělit se o vlastní zkušenost s rozesetím rodiny po světě, s národní identifikací, vnímáním vlasti a svého života ve vztahu k tomuto pojmu. Trochu sice odbočím od balkánského tématu, ale jelikož jsem sama jeho součástí, nebude to velká zrada. Jsem z rodiny, kde z matčiny (tedy české) strany je už po několik generací vždycky někdo daleko. Prababička se po smrti pradědečka odstěhovala a do konce života žila u syna ve Francii. Prateta – její dcera – zůstala s rodinou po únoru 1948 ve Skandinávii. Moje babička s dědečkem po válce žila v Praze. Maminka si tam později vzala tatínka a odjela s ním do jeho rodného Bulharska, kde žije už 46 let.

Na bývalého chorvatského premiéra Iva Sanadera (2003-9), obviněného z korupce a zneužití pravomocí, byl vydán mezinárodní zatykač. Desátého prosince ho zadržela policie v Rakousku. Vzpomněla jsem si, jak v rádiu během předvolební kampaně v roce 2007 zněl jeho hlas, který vypočítával dosažené úspěchy a na konci každého odstavce dodával: Idemo dajle! (A pokračujeme dál!) Asi to i teď zkusil – dostat se někam daleko daleko -, ale nestihl to. Reakce byly klasické. Ten, na koho by mohl padnout také stín, se distancuje a rýpe do něj, ostatní vše pitvají, bulvár sleduje počínání jeho nejbližších.

Bulharskou politikou v době adventní otřásla velmi nemilá skutečnost – seznam pracovníků a spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti (Daržavna sigurnost, DS), působících v diplomacii dnešního Bulharska. Je na něm 45 procent z celkového počtu současných a minulých (nedávných) vedoucích zastupitelských úřadů, tj. velvyslanců a generálních konzulů. Ze 191 je v tuto chvíli ve funkci v zahraničí 40 a v Evropě pokrývají celý Balkán, polovinu EU a několik neunijních států.

U nás všeobecně vžitá představa, že pravoslavná církev jako celek slaví Vánoce v lednu, a tudíž to platí pro všechny země s převládajícím pravoslavným obyvatelstvem, je mylná. I na internetu se v celkem důvěryhodně vypadajících textech dočítám, že Bulhaři jsou pravoslavní a tudíž… Není to pravda. Bulharsko sekulární i bulharská pravoslavná církev mají Vánoce neboli Koledu (Koleda) stejně jako my v prosinci. A naplno. Řecko mimochodem také. Proč? Ze zcela pragmatických důvodů.

Svatý Nikola, patron rybářů, námořníků a všech mořeplavců. A zároveň stejný Mikuláš, který se ve třetím století narodil v tehdejší řecké provincii Lykie na území dnešního Turecka, zdědil prý značné jmění a jako biskup ho využil, aby pomáhal potřebným. Podle různých zdrojů a na různých místech je patronem dětí, panen, ministrantů, poutníků a cestujících, obchodníků, advokátů, soudců, notářů, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem, výrobců a obchodníků s parfémy, lodníků, rybářů, námořníků, vorařů, mlynářů, pekařů, obchodníků se zrním a semeny, řezníků, sládků, lihovarníků, sedláků, tkalců, obchodníků s krajkami a suknem, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflíkářů, svíčkařů, hasičů – jen si vybrat. Je velmi oblíbený, a stal se tudíž ústřední postavou různorodých pověstí.

Ulice a obchody plné lidí, mimořádná otevírací a zavírací doba hypermarketů na čtyři sváteční dny, sleva jízdného v ankarských autobusech, fronty před bankomaty, sváteční slevy a nabídky úvěrů na dárky, vůně domácích dobrot linoucí se z oken, kolony aut směřující kamsi mimo hlavní město (a před naším domem lze zaparkovat kdekoliv). V domácnostech se gruntuje. Všichni si přejí hezké prázdniny a veselé svátky. Den před Kurban Bayramı – největším muslimským svátkem, Edu-I-Adha. Ano, přesně jeho součástí je pouť do Mekky, ale ve skutečnosti tam jede dost malé procento oslavujících. Třeba i proto, že ne všichni muslimové jsou praktikující věřící, a i když by na pouť peníze měli, raději s nimi naloží jinak. U nás taky slaví Vánoce i nevěřící. A Kurban Bayramı se tu svým významem rovná asi právě našim Vánocům.

Jako každý, kdo je v dnešní době daleko od domova, se neobejdu bez internetu. Občas si vzpomenu, že jsem to bez něj před dvaceti lety taky zvládala a nebyl to problém. V době iráckého konfliktu jsem například mrzla na Hradčanském náměstí, kde byl v budce telefon s báječnou poruchou – za jedinou vhozenou korunu se dalo volat do celého světa a docela dlouho. A ten Irák? Nešlo si krátit cestu přes Pražský hrad, protože byly brány z bezpečnostních důvodů zavřeny – myslím, že kvůli teroristickým hrozbám, protože jsme byli na americké straně. Teď si jednoduše v teple zapnu skype.

Když se v českých médiích objevila zpráva o nehodě polské dodávky, ve které zahynulo osmnáct lidí, hned mě napadlo, že ač je to zpráva šokující, pro nedbalce na cestách varovná a pro naše média (smutně) senzační, v Turecku by se jistě minula účinkem. Nebudu se tu rozepisovat o tureckém řízení, jehož hlavním rysem je důsledná nedůslednost v dodržování jakýchkoli dopravních předpisů. Zarážející je spíš ignorance nebo možná odevzdání se osudu (či do rukou božích, pokud to není jedno a totéž) většiny řidičů při zajištění bezpečnosti vlastní i spolucestujících.

Máte doma českou vlajku? Jakou? Používáte ji? Jak, kdy? Já mám malinkatou nášivku na krosně, se kterou jsem jezdila naposledy asi před 15 lety. Mimo jiné i do Skandinávie, kde si místních vlajek nelze nevšimnout – přátelé ve Švédsku dokonce na uvítanou vyvěsili švédskou a českou na menší stožáry u svého domku.

Po neblahých událostech v Jugoslávii v devadesátých letech se pro nás politický prostor Balkánského poloostrova proměnil v region plný vzájemné nesnášenlivosti a nenávisti. Komentáře z něj udělaly oblast, kde i v dobách klidných pod povrchem bublají etnické problémy. Jistě, historie těchto zemí je velmi složitá a zapeklitá, menší i větší území každou chvíli přecházela z jedněch rukou do druhých, buď bez souhlasu obyvatelstva, nebo za jeho vydatného ozbrojeného přispění. Zní to negativně? Podle mě docela ano.

12. září 1980 je smutným dnem v tureckých novodobých dějinách – den vojenského puče se vším všudy včetně poprav a stadionů plných tisíců zatčených. Celkem bylo zatčeno 650 000 osob, většina z nich strávila až 150 dnů bez jakéhokoliv kontaktu se svými blízkými či právníky. Skoro každý byl krutě mučen a nejméně 171 (oficiální počet) jich v důsledku týrání zemřelo. 85 000 lidí bylo odsouzeno vojenskými soudy. Bylo vzneseno 6 353 návrhů na trest smrti a poprav bylo vykonáno 49. Bylo spáleno 39 tun knih, novin a časopisů. Byly zrušeny politické strany, jejich představitelé uvěznění (včetně bývalých premiérů B. Ecevita a S. Demirela) a byla jim dočasně zakázána další politická činnost. Zrušeny byly odbory a přes 23 000 různých organizací. Došlo k svévolnému hromadnému propouštění, lidem se masově odebíraly pasy, přes 1 600 000 se jich dostalo na seznamy komunistů, alevitů, Kurdů a kurdských nacionalistů, islamistů.