Vážený pane Ješi, myslím, že Vás chápu a v zásadě s Vámi nemohu nesouhlasit. Váš blogový příspěvek ve mně cosi rozezněl a mám velkou potřebu podělit se o vlastní zkušenost s rozesetím rodiny po světě, s národní identifikací, vnímáním vlasti a svého života ve vztahu k tomuto pojmu. Trochu sice odbočím od balkánského tématu, ale jelikož jsem sama jeho součástí, nebude to velká zrada. Jsem z rodiny, kde z matčiny (tedy české) strany je už po několik generací vždycky někdo daleko. Prababička se po smrti pradědečka odstěhovala a do konce života žila u syna ve Francii. Prateta – její dcera – zůstala s rodinou po únoru 1948 ve Skandinávii. Moje babička s dědečkem po válce žila v Praze. Maminka si tam později vzala tatínka a odjela s ním do jeho rodného Bulharska, kde žije už 46 let.
Já se narodila a vyrostla na pobřeží Černého moře, jezdila s rodiči a sestrou o prázdninách do ČSSR, celé dětství na otázky odpovídala, že se citím být napůl Bulharka a napůl Češka. Nakonec jsem se odstěhovala ze své milované Varny u vln moře do své milované Prahy ve středu Evropy. Od malička mluvím stejně česky jako bulharsky, říkám „doma v Bulharsku“ a „doma v Čechách“ a tak to i cítím. Když jsem papírově měnila své občanství na české, protože doma v Čechách je papírová cizí státní příslušnost hodně na obtíž a mít dvojí nešlo, vzdát se bulharského mě nijak netěšilo. Mnohem více se to myslím dotklo mého tatínka, i když si nepamatuji, že by mi to kdy vyčetl. Bulharskému dědečkovi jsme to dokonce nikdy neřekli. Hodně ho mrzelo, že jsem tak daleko, dělal si o mne starosti a byl by mnohem raději, kdybych byla tam, doma v Bulharsku, kam jsem podle něj patřila. Stejně tak kdysi od rodičů odjela maminka a zůstala v cizině. Teď máme aspoň k dispozici rychlejší a snazší způsoby komunikace.
Se svou vlastní rodinou ovšem v posledních letech nežiji ani v Čechách, takže moje původně jen dvojjazyčné děti už naplno patří do skupiny dětí třetích kultur, „third culture kids“. A já vím, že zatímco já jsem doma v Čechách a doma v Bulharsku, ony jsou doma všude, kde na pár let jsme, protože na rozdíl od dospělých nemají ještě zažitý obecný pojem vlasti. Jsou doma tam, kde jim domov vytvoříme. Kromě toho jsou ale jako Češi povinně zapsané do české školy a na konci školního roku v ní skládají zkoušku z předmětů, které v zahraničí nemají – český jazyk, pak přibude česká literatura, české dějiny, český zeměpis. Zatím nevím o jiné zemi, která by toto ukládala svým školou povinným občanům zákonem.
Tak nějak se nám to prostě všechno sešlo. Vlastně rozešlo. Cítím vyjádřený i nevyjádřený smutek svých rodičů, že jsme od sebe tak daleko. Nechci na to myslet, ale vím, že ho jednou zažiji také. Moje děti vyrůstají tak, že je málo pravděpodobné, že budeme v jejich dospělosti všichni pohromadě. Smíšený původ, střídání kulturního prostředí a všechna tato pestrost mohou mít i odvrácenou stranu – problém identifikovat se s jedním místem, jednou zemí, jednou kulturou a z toho vyplývající potřeba neustálého cestování a změn. Dělají se o tom studie, píšou se o tom knihy (zatím bohužel ne u nás v ČR).
Jsem přesvědčena, že naše identita vyplývá z mnoha věcí subjektivních i objektivních a různá kvantita a intenzita čehokoliv v této směsi má vliv na výsledný stav našich citů, naší mysli a našich přesvědčení. Je na každém z nás, co si určíme jako prioritu. Možná by bylo jednodušší muset zůstat doma? Asi ne. Ale už ze své země neodcházíme proto, že bychom z ní museli utéct, nýbrž proto, že si můžeme vybrat s vědomím, že ji v sobě budeme nosit. A hlavně že se můžeme kdykoliv vrátit! To je součástí velké svobody, svobody, se kterou se musíme vypořádat i sami v sobě, abychom si ji mohli skutečně vážit a optimálně ji využít.
