Margarita Troševa strana 4 z 5

Chorvatské referendum podpořilo vstup země do EU. Moc slavné to sice nebylo, přesto se mi to komentovat nechce. Tak jako tak, důležité je, co bude dál. Od 1. července 2013 bude Chorvatsko se vším, co k němu patří, v Unii. Včetně Pelinkovace. Znáte ho?

Jeden turecký mufti (představitel místní náboženské obce) z evropské části země, veřejně popírá existenci Santa Clause. Santa Claus (tady jm.Noel Baba) podle něj nikdy neexistoval a jeho předobraz svatý Mikuláš je také vymyšlený. Argument? Vloupává se do cizích domácností komínem. Kdyby byl pravý, chodil by prý normálně dveřmi. „Náš Korán říká, že do domů se má chodit dveřmi. Proč se podle toho tedy nechová?“ To je logika! Starosta Demre, kde kdysi svatý Mikuláš žil, pozval milého muftiho na poznávací návštěvu. A Úřad pro náboženské záležitosti prohlásil, že i když muslimové považují Mohameda za posledního proroka, respektují všechny židovské a křesťanské proroky a svaté (na papíře…), a proti muftimu na konci prosince zahájil vyšetřování.

Vánoce v Ankaře mívají oproti těm doma různé výhody. Pravda, člověk by si myslel, že v muslimské zemi nebude takový svátek nic moc, ale realita tu našince často příjemně překvapí a rychle naučí, že nic není tak jednoduché či jednoznačné, jak se zdá.

Slyšeli jste o sekci Přítel? Je součástí České besedy Záhřeb, pomáhá a pečuje o její seniory. Kromě kontaktů a pomoci s problémy všedního života pro ně připravuje několikrát za rok posezení u čaje v domě Besedy, kde jim besední soubory nachystají různorodý program. Necítí se opuštěni, dobře se pobaví a cítí se součástí krajanských aktivit. Jejich listopadovým čajem s rumem a hromadou tradičního domácího cukroví vlastně začíná předvánoční období, i když to předvánočně myšleno není.

Se zájmem jsem čekala na výsledky sčítání lidu, byla jsem zvědavá na odpovědi o národnosti. V době samotného sčítání jsem se totiž bavila s přáteli o tom, kdo z nás nějakou vůbec vyplní. Vzhledem ke svému smíšenému původu, pocitu příslušnosti ke dvěma kulturám a zároveň nemožnosti mít obě občanství naráz uvádím vždy jako národnost tu svou půlku, jejíž občanství nemám. Abych se nezařadila jednoznačně někam, kam tak jednoznačně nepatřím, a zároveň se přihlásila ke všemu, k čemu patřím, i když odlišným způsobem.

Mnohem oblíbenější než pověstné turecké kafe je v Turecku černý čaj. Skoro nikdo a při žádné příležitosti se bez něj neobejde. Nabídnou vám ho v obchodech, u stánků, u benzinek, ve vlaku, v letadle, po jídle doma i v podniku, u ševce, krejčího či kteréhokoli řemeslníka, na ulici. Je všudypřítomný. V každou denní dobu.

Hlavní turecká zpráva z minulé středy zůstala bohužel v zahraničním tisku téměř bez povšimnutí – z úst premiéra poprvé v novodobé turecké historii zazněla omluva za násilí a porušení lidských práv, spáchaná státem před více než 70 lety. Za masakry v Dersimu v letech 1937 a 1938. O co se jedná? Přesídlovací zákon z roku 1934 měl národnímu státu pomoci asimilovat etnické (a potažmo i náboženské) menšiny a dosáhnout tak „kulturní jednoty“ země. Na jeho základě byly minority rozptylovány a další zákon, který k němu přibyl o rok později, udělal z východních, převážně alevitských oblastí Turecka evakuační zónu a zbavil ji i tradičního jména – dodnes je z Dersimu Tunceli (čti Tundželi).

Před dvěma týdny se v bulharských médiích objevila zpráva, že při archeologických pracích ve městě Veliko Tarnovo (hlavním městě druhého bulharského carství, kdy bylo v 12.-14. století nejsilnější pevností v zemi až do pádu pod osmanskou nadvládu) byl nalezen střep s nápisem „Pil jsem ve svátek rakini“. Senzace v tom byly dvě a hned vyvolaly různé zasvěcené i velmi laické komentáře. Zaprvé by se jednalo o posun prvních důkazů o existenci místní pálenky z 16. na 14. století. Zadruhé by se musela poopravit i jazykovědná stránka – vědci doposud předpokládali, že se dnešní bulharské slovo „rakija“ jako varianta tureckého „rakı“ (vzniklého z arabského „arak“) začalo používat v Bulharsku až jako v části Osmanského impéria. Zpráva zastínila nález mnohem důležitější – objev zámku, postaveného pravděpodobně v 12. století.

Nedávno se vzpomínalo na podepsání turecko-německé dohody o náboru tureckých občanů pro práci v Německu. V listopadu 1961 se do tehdy západního Německa vydali ti první. Vše mělo být dočasné, měli se po nějaké době vrátit domů, ale zůstali. Velké turecké komunity dnes nežijí jen v Německu, ale i v jiných státech Unie. Zejména ve vzdělanějších vrstvách evropských Turků sílí v posledních letech tendence vracet se do země, ze které jejich rodiče kdysi odjeli, a která se na rozdíl od EU nejen nepotýká s výraznou ekonomickou krizí, ale je dokonce na vzestupu a vyvíjí se skutečně rychlým tempem. Přitahuje je výrazná dynamika tureckého hospodářství (česká konotace tohoto výrazu je na pováženou…) a větší možnosti, které jim nabízí.

Volby 2 v 1 – tak nazvala bulharská média volby, které proběhly ve dvou kolech během dvou posledních říjnových víkendů, protože se komunální a prezidentské volby konaly zároveň. V Bulharsku je volba prezidenta přímá. Už předem se vědělo, že tyto volby budou svérázným referendem o politice současné vlády, sestavené konzervativní stranou GERB (Občané za evropský vývoj Bulharska), jejíž premiér Bojko Borisov navštívil nedávno Prahu. A dopadlo to pro ni velmi dobře, necelé dva roky před příštími parlamentními volbami.

Turci si rádi připomínají svá prvenství, zejména ta aktuálně využitelná. Mezi ně patří i první válečný pilot černé pleti. Jmenoval se Ahmet Ali Çelikten, přezdívali mu Arap Ahmet. Jeho babička pocházela z území dnešní Nigérie a byla prodána jako otrokyně na trhu v Istanbulu, zřejmě těsně před jeho zrušením v roce 1847. Jeho matka, už svobodná občanka, si vzala dalšího černocha, jehož předkové se do Osmanské říše dostali podobným způsobem. Ahmet Ali byl jedním z jejich tří dětí. Těsně před vypuknutím 1. světové války dostudoval na námořního důstojníka a odjel do Berlína, kde prošel leteckým výcvikem. Na podzim roku 1916 nastoupil jako první černý vojenský pilot do aktivní služby. Bylo to jen pár měsíců před Američanem Eugenem Jaquesem Bullardem z francouzské Cizinecké legie. Stal se nejstarším z rodiny pilotů. Těmi byli i jeho dva synové, jeden zeť a jeden vnuk.

Celkem krátce po začátku protiromských nepokojů v ČR se do světových médií dostaly na první pohled podobné události v Bulharsku. Je to náhoda, protože situace je v obou zemích v jistých směrech odlišná. Česká média dostatečně informují o dění u nás, ale co se vlastně stalo a děje v Bulharsku? Místo formálního názvu Romové budu pro bulharské obyvatelstvo podobného původu či způsobu života používat slova Cikáni, jelikož si tam tak sami běžně říkají (mimo politiku) a Rom je původně název jen některých z nich. Předesílám, že do toho sama nevkládám nic a priori pejorativního.

Obvykle říkám, že je Turecko ohromná země. Od nás z Ankary je na výlet všechno celkem daleko, i když se město zdá být skoro uprostřed státu (jen skoro, na východní hranice je to vzdušnou čarou mnohem dál). Pro ankarské je ale například 450 kilometrů vzdálený Istanbul skoro za rohem – vede k němu pěkná dálnice a cesta opravdu netrvá dlouho. Turecko je (když pominu Rusko) větší než kterýkoliv evropský stát – nejrozlehlejší Francie by se do něj vešla skoro jedenapůlkrát. A ten náš téměř desetkrát. Všechno je zkrátka velmi relativní.

Když se v Čechách řekne Turek, tak to v současnosti zpravidla znamená obyvatel Turecka. Ten ovšem bývá nejen v českém vnímání neodmyslitelně muslimem. A muslim v evropské zemi je pro většinu Čechů sekundární záležitost, náplava, někdo, kdo – nebo jeho víra či původ – se tu objevil celkem nedávno, možná k nám prostě přijel za lepším, je to novinka a pro mnohé neznámá a tudíž ohrožující… co vlastně?

Milý Atatürku, mám tě moc ráda. Děkuji ti za republiku, kterou jsi založil a kterou jsi nám zanechal. Díky tebou provedeným změnám smím chodit do školy, i když jsem holka. Svou školu mám moc ráda. Slibuji, že budu pilně pracovat a že si se vzděláním, kterého se mi dostane, zasloužím tebe i svou zemi. Velmi bych si přála, abys přišel a viděl mne a moje kamarády. Vím, že bys nám toho měl ještě hodně co vyprávět a učit nás. Hodně by nás to posílilo. Ale i když nepřijdeš, budeme pokračovat tvou cestou. Slibujeme, že půjdeme ve tvých stopách. Idil A., žačka 2.C.

Pozoruji rozporuplný vztah Chorvatů k turistům, přijíždějícím do jejich země, se smíšenými pocity. A je mi trochu líto, že tam není vždy všechno tak, jak by mělo, protože mám Chorvatsko ráda, je v něm kus mého života. Píšu to hned na začátek, aby nebylo mýlky – kritika nemusí být povedená či konstruktivní, aby byla myšlena dobře a od srdce. Někdy má člověk mnohem menší zábrany při výčitkách vůči svým nejbližším, než když jde o cizí lidi.

Proč Ramazan? Protože se tak turecky nazývá muslimský svatý měsíc – arabský název přechází do různých jazyků podle čtení a přepisu v poněkud odlišných podobách. Není třeba připomínat, že je to doba, kdy se velká část muslimů od východu do západu slunce snaží žít příkladněji než obvykle, častěji a pravidelně se modlí, jsou milosrdnější a štědřejší, ale také zdrženlivější v požitcích. O tom se tu v jiném blogu pěkně psalo už loni. Je třeba podotknout, že ne všichni Turci omezení dodržují, ač jsou z ohromné většiny muslimové. Proto zejména v oblastech plných turistů, kde jsou místní v menšině, si cizinci ničeho mimořádného nemusí všimnout.

Джулай (čti džulaj) – anglický název sedmého měsíce roku. Napsaný cyrilicí a v bulharském kontextu však má zcela specifický místní význam. Джулай je noc z 30. 6. na 1. 7., strávená na břehu moře s rockovou a heavymetalovou hudbou a litry alkoholu, vítání slunce prvního ze dvou nejteplejších letních měsíců naší polokoule. Oslava naděje a svobody vzniklá v komunisticky uniformním Bulharsku 70. let obdivovateli hnutí hippies a posluchači bouřlivé hudby Západu té doby.

Když se po roce 1989 zjednodušilo cestování, tak zvláště během největší ekonomické krize v první polovině 90. let z Bulharska odjelo žít a pracovat do ciziny mnoho lidí, většinou mladých a vzdělaných. Od té doby, i díky vstupu do EU, do zahraničí odjíždějí další. Někteří tam zůstanou s celou rodinou natrvalo, jiní tam „jen“ pracují. Nechávají v Bulharsku příbuzné, rodinu, děti u babiček a dědečků. „Maminka a tatínek pracují v Itálii, abychom měli penízky.“ Vídají se málo, dovolená nebývá dlouhá a cesta znamená výdaje navíc. Oficiální údaje hovoří o 1 200 000 bulharských občanů, kteří pracují v jiných zemích. Přitom podle předběžných výsledků letošního sčítání obyvatelstva je Bulharů celkem 7 351 234.

„Pozor na toulavé koně!“ – Jen jeden z titulků v bulharských médiích posledních několika let, hovořící o, pro nás, ale i pro moderní Bulharsko, nezvyklém jevu. Koně bez pána a jakéhokoliv označení či omezení, toulající se nejen venkovem, ale i městy, Sofii nevyjímaje. Ta má své koně-bezdomovce spočítané, je jich přes pět stovek.Spásají a ničí úrodu na polích a v zahradách. Způsobují zmatek a nehody v dopravě v obcích, na menších silnicích, ale i na dálnicích – představte si je na vozovce v noci! Pohybují se v městských parcích, u dětských hřišť. Chybí jim zdravotní péče, koně samozřejmě nejsou zbaveni parazitů, mohou být nositeli nákazy a jsou nekontrolovatelní. Situace je nebezpečná jak pro lidi, tak pro koně samotné.

Ještě nezačal červenec a s ním to největší prázdninové ježdění a už chodí zprávy o nehodách našich turistů v zahraničí. Jistě jsou i na podzim, v zimě a na jaře, ale když se blíží a začíná léto, stávají se tyto informace pravidelnějšími a bohužel už přirozeně patří k jinak většinou radostné sezóně. Ale kdyby bylo přirozené umírat v autě, asi by se o tom tolik nepsalo.Pořád nemůžu zapomenout na loňskou autonehodu v Chorvatsku, kdy z celé čtyřčlenné rodiny přežila jen asi šestiletá holčička a nějaký ten den čekala na příbuzné, než si pro ni přijedou. Byla jsem v Záhřebu, vyptávala se a sledovala průběh toho, co se dělo. Drásalo mě, že pro ni nemůžu nic udělat, ani jet jsem za ní v tu chvíli nemohla. A co bych jí tam byla platná – neznámá paní, která její rodinu nikdy neznala…

Dolmuš (turecky naplněný) je prostředek hromadné dopravy – městské, příměstské a podle potřeby vesnické či mezivesnické. Něco mezi linkovým autobusem a velkým taxíkem. Nedovedu si představit den, kdy by žádný dolmuš do ulic nevyjel.

Víte, co je zdravec? Kakost, Geranium, příbuzný muškátů. Je ho mnoho druhů a Bulhaři o něm vědí důležitou věc – má magickou moc chránit lidi před nemocemi, před neštěstím, dopomůže k dlouhému životu, veselé mysli a štěstí. Zkrátka – kakost na kliku! A co by ne – zůstává zelený po celý rok, nezamrzá, roste všude… Jeho vůni zná důvěrně každý Bulhar a já si ji živě pamatuju z dětství. V Bulharsku je slovo zdravec plné pozitivních konotací, doslova zdravých významů. Nejen přírodně či botanicky podmíněných, ale i symbolických.

O Sofii se často dočtete, že se od jiných hlavních měst v regionu liší existencí křesťanského kostela/katedrály, synagogy a mešity v centru velmi blízko sebe. Mešita se jmenuje Banyabaşı, byla postavena v 16. století asi nejslavnějším osmanským architektem Sinanem a už skoro 450 let v ní probíhají modlitby, nepřerušené ani socialistickým obdobím. Jak je známo už i našinci, nejdůležitější pro muslimy obecně je modlitba páteční – kdo do mešity jinak nechodí, v pátek se snaží tam být, proto jsou muslimské svatostánky v tento den plné. Když se do Banyabaşı věřící nevejdou, jsou pro ně k modlitbě před mešitou připraveny koberce, někdy i až na chodník. Děje se tak dlouho, ví se o tom a stejně jako po městě pravidelně zní zvony z kostelů, rozléhá se v centru Sofie i hlas muezína.