Margarita Troševa strana 2 z 5

Turecká káva, u nás důvěrně zvaná turek, je čerstvě přítomna na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Ostatně Turecko má v tomto seznamu již 11 položek, včetně jarního svátku Hıdırelez, o kterém jsem na tomto místě už také psala.

Konflikt v Sýrii a nestabilita ve státech 'Arabského jara' se v posledních měsících stává zkouškou tolerance Bulharů a efektivity práce odpovídajících úřadů. Uprchlíci, z nichž podstatná většina je ze Sýrie, přicházejí přes Turecko a jsou jedním z dnes již dlouhodobých témat místního tisku. Denně jich na bulharské území přejde zhruba stovka, Řecko před nimi brání zeď na hranici s Tureckem. Bulharsko se k takovému opatření chystá také.

Jedním z členů naší rodiny je dvouletá kočka. Pro nás milovaný tvor, objektivně obyčejná žíhaná pouliční kočka, jakých v Ankaře běhají tisíce. Když jsme jí obstarávali doklady, potřebné k výjezdu ze země, úředníci se jejímu nevznešenému původu velmi divili. V Turecku je veterinářská péče zejména ve městech dost drahá, takže pokud si ji někdo může pro svého mazlíčka dovolit, je to majetnější člověk a pořídí si i zvíře podle svého postavení – tedy rasové.

Nedávno muslimové slavily Edu-I-Adha, který Turci nazývají Kurban Bayramı, svátek oběti, při kterém se mimo jiné vykonává pro všechny muslimy nejdůležitější a nejsvatější pouť – do Mekky, hadždž. V bulharštině si nelze nevšimnout příjmení, která začínají příbuzným slovem - Chadžipetrov, Chadžijordanov nebo jen Chadžiev apod. Podobnost není nijak náhodná, a v těchto případech se nejedná o přebrání jmen. V muslimském i křesťanském prostředí se setkáme s obdobnou praxí.

Jeden známý z nejmenované středovýchodní země s dvouletou brannou povinností bez úlev se velmi divil, když jsem mu řekla, že u nás je armáda jen profesionální a na vojnu běžná mládež nemusí. Syn našich tureckých přátel v Istanbulu měl po velkém zemětřesení z roku 1999 ve škole vlastní balíček první pomoci (voda, tvrdé bonbony/hroznový cukr, píšťalka, baterka, spojení na rodiče, oblíbená hračka…) Moje děti se v ankarské škole také učily, jak se chovat při zemětřesení. Nácvik požárního poplachu je ve světě celkem běžnou záležitostí škol i různých podniků a státních institucí.

Patarská pláž je jedna z nejkrásnějších a nejklidnějších pláží, které znám. Patara je antické město, které leží v jihozápadním Turecku u Středozemního moře v Antalské provincii. Mívalo přístav a vzkvétalo. Narodil se tam svatý Mikuláš. Dnes můžete navštívit ruiny s amfiteátrem, zrekonstruovaným parlamentem a svažující se hlavní třídou, která končí ve stojaté vodě. Je tu slyšet jen foukání větru a hlasy žab. Dojdete-li však o pár set metrů dále k dnešnímu břehu, nebude se vám chtít zpět.

Titulek jako z rubriky „Co vám uniklo“, uznávám. Všechno však spojuje jedno malé bulharské město na Dunaji, Kozloduj. Vyslovíte-li v této balkánské zemi jeho název, lidi většinou napadne její jediná atomová elektrárna, největší místní výrobce elektřiny. Postavena a uvedena do provozu byla za odborného vedení sovětských odborníků, od roku 1974 funguje bezproblémově a závěry mezinárodních inspekcí i unijních kontrol potvrzují její spolehlivost.

Demonstruje se. Již čtvrtý týden. Bez střetů s policií. Bez násilí. Bez hesel proti ČEZu. Kde? V Bulharsku. Najdete to ve zprávách? Ne, není v tom senzace a nevypadá to zajímavě. Skutečně není?

Byl krásný teplý večer, vracela jsem se z večírku a rozhodla se dojít pro taxi k Labutímu parku. Z dálky mi bylo jasné, že Atatürkova třída asi průjezdná není – davy skandujících i jen přihlížejících lidí, opodál vůz hlavní opoziční strany, přicházeli další, někteří zřejmě zkušenější či realističtější s šátky přes obličej.

Je po volbách. Mají Bulhaři jasno? Nemají. Už nějaký čas si lámu hlavu nad tím, co by vlastně potřebovali. Je jasné, co chtějí – lepší životní úroveň, nekorupční a bezpečné společenské prostředí, což očekávají od schopných, spolehlivých, férových a důvěryhodných politiků, které neustále hledají. Ani v příštích čtyřech letech takové vedení mít nebudou. Výsledky voleb nijak nemění situaci, proti které se v únoru demonstrovalo. Tenkrát se volalo i po odvolatelnosti politiků. Zájem o to, aby si je vůbec zvolili, však projevilo velmi málo lidí (nejméně od roku 1990).

Banky mateřského mléka. V České republice je jich několik a kromě odborníků, kteří v nich nebo s nimi pracují, a laiků, kteří je podporují, zásobují nebo čerpají z jejich zásob, se informace o nich k širší veřejnosti nedostane. Není to snad ani třeba – jsou již zavedeny, fungují, lze se na ně spolehnout. Turecko při zakládání své první mléčné banky však řeší otázky, které u nás nejsou pro většinu běžné.

Jmenuji se Margarita po babičce, ale margarita je také bulharsky kopretina. V kalendáři můj svátek podle jména nenajdete, pokud neznáte právě tento význam slova. Stejně jako svátek nositelů mnoha dalších ženských i mužských jmen, která jsou odvozena od názvů rostlin – květin, stromů, keřů. Ti všichni slaví na Květnou neděli, bulharsky jí říkáme Cvetnica (něco jako Květnice) nebo Vrbnica. Ta je pohyblivým svátkem, stejně jako Květná neděle pro katolíky týden před Velikonocemi, ale před těmi pravoslavnými.

Způsob řízení auta v Turecku svádí mnohé cizince k neustálým komentářům. A i když si na ledacos zvyknete, jsou situace, které vás znovu a znovu uvádí v tichý nebo naopak neslušně hlasitě vyjádřený úžas.

Už je to tady. Učitelka české mateřské školky přijala islám, rozhodla se v rámci jeho vyznávání nosit na veřejnosti šátek a hned se řeší, co s tím. Mohla by poznamenat chudinky děti? Šátkem asi ne. Ale konvertovala k islámu, co když začne do malých hlaviček nenápadně vtloukat něco zlého? Tak zaprvé – muslimka může být muslimkou, aniž by nosila šátek – „utajený živel“, jak to, že to nikoho nenapadlo, že ano? A co když je někde vychovatelka, která chodí pravidelně do kostela, modlí se, kdykoliv má potřebu, a nosí křížek, zatímco mezi jejími žáky jsou i takoví z rodin vyznávajících judaismus nebo budhismus – co kdyby nenápadně agitovala, řeší to někdo?

Bulhaři mají novou, úřednickou vládu, rozpuštěný parlament a chystají se na volby. Proč se tedy v našich médiích objevila zpráva o dalším sebeupáleném, tentokrát před úřadem prezidenta? Protože nedokážeme odlišit zrno od plev. Sebeupálení je způsob sebevraždy. Každá sebevražda může být chápána jako vzpoura, proti životu, podmínkám, vlastnímu osudu, všemu možnému. Je to projev zoufalství, poslední způsob jak se pokusit být „vyslyšen“. V Čechách se sebeupálení stalo symbolem a proto, stane-li se to někde jinde a na vhodném místě (třeba právě pod prezidentskými okny v centru Sofie), máme potřebu uvést to v hlavních zprávách. Co na tom, že nejsou známy důvody činu kováře padesátníka dva týdny po prodělaném infarktu. Sebeupálení na veřejnosti (kde jinde) v EU = senzace = unáhlené závěry (nepřímo vyjádřené tím, že se ve zprávě připomene, že není první, že v zemi probíhaly protivládní demonstrace atd.). To, že medializace každého případu může vést k dalším, je asi „jen“ nutným zlem.

Když v Bulharsku začaly masové protesty proti vysokým účtům domácností za elektřinu, nečekala jsem, že potrvají dlouho. Lidem se hned začalo vysvětlovat, že je zima chladnější než loni, že účtovací období bylo výjimečně prodlouženo o svátky, že se přece během roku zdražovalo a ví se o tom, že účet nezahrnuje jen energii samotnou, ale i její přenos, přístup k sítí, úniky apod. Rozjely se kontroly účtů, kontroly elektroměrů. Slibuje se odtajnění smluv státu s dodavateli. Bouřlivé demonstrace však pokračují a hesla nadále brojí proti monopolům a vládě. V této situaci se dokonce ministr nechal alibisticky slyšet, že dá prověřit plnění smluvních závazků dodavatelů a jsou-li chyby, které se jim vytýkají, skutečné, licenční smlouvy budou zrušeny. Což mi trochu překazilo nápad na titulek, že Bulharsko není Albánie. Po krátké úvaze na něm však trvám – není!

Svoboda slova a cenzura jdou v Turecku ruku v ruce už od nepaměti. To není žádná novinka. Nezačala s tím doba Atatürkova, ta to zdědila už po Osmanské říši. A výsledkem bylo, že cenzura za republiky byla horší, než ta imperiální – přísnější, vynalézavější, důslednější.

Před krásnou budovou Akvária v Přímořském parku ve Varně se jednou ročně v létě koná sobotní sběratelský trh. Je tam kdeco – starožitnosti, knihy, známky, pohledy, odznaky, mince, staré hračky atd. Ne všechno má sběratelskou hodnotu, mnohé z nabízeného láká i nesběratele. Někteří prodejci mají stánky, jiní své věci rozkládají na deku nebo ubrus na zemi. A právě jedna taková nabídka mě zarazila – na zemi ležely dobové časopisy a zjevně nově vyrobené hrnky s hákovým křížem a Hitlerem, Mein Kampf v bulharštině (který jsem viděla i na stánku v centru Sofie). O kousek dál mezi odznaky a řády nebyla o hákové kříže a nacistické řády také žádná nouze.

Představuji si, že by Česká televize zařadila mezi otázky pro prezidentské kandidáty místo podle mě té nesmyslné o pověření sestavení vlády komunisty (na webu již přeformulované na obecnější o sestavení vlády stranou, která získá nejvíce hlasů ve volbách, což je u nás běžný úzus), jinou, stejně zbytečnou - co si myslí o některém ze seriálů naší současnosti nebo minulosti. U nás by po dechu zalapali nejen překvapení kandidáti (tj. na chvíli by se takticky odmlčeli), ale doufám i voliči, bez ohledu na jejich sociální postavení či dosažené vzdělání. Co to má společného s funkcí prezidenta?

Když jsem neturecké návštěvě nabídla oběd v mešitě, zmátlo ji to. Do mešity na jídlo? To je tam nějaký zvláštní den? Je třeba si vzít šátek na hlavu? A smíme tam vůbec? Smíme. Bez šátku. V běžném oblečení. Každý den, celé odpoledne i večer, kdyby se nám chtělo. V naší mešitě je totiž restaurace. Tradiční, bez alkoholu, s mnoha dobrotami a milou obsluhou, nijak drahá. Když už tam půjdeme, koupím v elektru žárovku, z lékárny nosní kapky, u zámečníka nechám vyrobit sadu klíčů pro hosty a nechám pár bot u ševce. A projdeme před myčkou aut s nápisem „Autokadeřník“ (Otokuaför.) Všechno to je v budově „naší“ mešity.

Nedávno profesor jedné z jihotureckých univerzit (a že je tu univerzit jak naseto!) vyzval Vatikán, aby se zasadil o návrat ostatků svatého Mikuláše do lykijské Myry, dnešního tureckého Demre, kde jako biskup prožil podstatnou část svého života a kde zemřel.

Před létem jsem v ankarském bytě během reklamní „chvilky“ odběhla od filmu na českém televizním kanálu do kuchyně – a najednou jsem z obrazovky slyšela turečtinu. Neporouchala se nám technika, byla to jen reklama na turecké menu fastfoodového řetězce, jejíž české titulky jsem slyšet nemohla. V létě v Čechách jsem pochopila – nabídka turecké kuchyně, převážně döner kebabu (döner kebabı), se u nás výrazně zvýšila.

Během týdnů, co mi tu vycházely příspěvky o kurdském problému Turecka, se věci vyvíjely dál. Zvýšil se počet obětí, a to na jedné i na druhé straně. Politici různých stran se nemohou domluvit na způsobu boje proti teroristické PKK. Jedni trvají na parlamentní komisi, další by se soustředili na zahraniční zkušenosti při řešení konfliktů tohoto druhu (Británie, Španělsko), třetí (nacionalisté) jakýkoli kompromis nazývají zradou.

Kurdové mají v Turecku své demokratické zastoupení nejen na lokální úrovni, ale i v parlamentu a personálně i ve vládě. První kurdská politická strana tu vznikla v roce 1990. Od té doby se mnohé ve zdejším politickém prostoru změnilo a uvolnilo. Kurdská hnutí a organizace se neomezují výhradně na názory PKK. V současné době Kurdy v parlamentu zastupuje Strana míru a demokracie BDP (Barış ve Demokrasi Partisi). Všechny její předchůdkyně byly Nejvyšším soudem zakázány za spojení s PKK. Podobné nebezpečí hrozí i BDP a z hlediska spojení s PKK nikoliv bezdůvodně. Přes veškerou snahu budovat svou image jako politické síly s nemalou, leč nikoliv bezvýraznou podporou kurdské veřejnosti, na ní stále lpí stín přímého napojení na PKK, které již ani nepopírá, neochota zříci se ozbrojeného boje (a tedy PKK) a někdy až provokativní adorace Abdullaha Öcalana, který má na svědomí smrt mnoha lidí včetně Kurdů samotných.