Je po volbách. Mají Bulhaři jasno? Nemají. Už nějaký čas si lámu hlavu nad tím, co by vlastně potřebovali. Je jasné, co chtějí – lepší životní úroveň, nekorupční a bezpečné společenské prostředí, což očekávají od schopných, spolehlivých, férových a důvěryhodných politiků, které neustále hledají. Ani v příštích čtyřech letech takové vedení mít nebudou. Výsledky voleb nijak nemění situaci, proti které se v únoru demonstrovalo. Tenkrát se volalo i po odvolatelnosti politiků. Zájem o to, aby si je vůbec zvolili, však projevilo velmi málo lidí (nejméně od roku 1990).
Co doplnit ke zprávám?
Po počáteční euforii, kdy se v roce 1990 volilo pro nebo proti komunistům (ze strany již přejmenované na socialistickou), se postupně nadšení, přesvědčení a rozhodnost občanů rozmělňovaly, politické strany a uskupení se měnily, rozpadaly, vznikaly. Jednou ze dvou stálic je zmíněná Bulharská socialistická strana (BSP). Změny, které 10. listopadu 1989 začaly odstraněním letitého předsedy všeho, Todora Živkova, sice vedly k demokratizaci, ale tak radikální protikomunistický výsledek jako u nás v Československu, neměly. Postkomunistická BSP získala v prvním polistopadovém parlamentu nejvíce míst, dodneška z něj nevypadla a zachovává si velký vliv. Je třeba také upřesnit, že to, čemu se v dnešní době ve volbách a parlamentu často říká BSP, je již léta Koalicí pro Bulharsko, tedy nejen bývalou největší stranou, dnes socialistickou, ale celé uskupení, zahrnující také otevřené komunisty, sociální demokraty, zemědělce, romskou stranu apod., tj. širší levicové spektrum. Volební výsledek 26,6 % hlasů.
Od roku 1990 je v parlamentu i strana Hnutí za práva a svobody. Ta je Bulhary vnímána jako zástupce turecké menšiny (skoro 10 % obyvatel země), nevystupuje však výhradně jako strana etnická (podle legislativy taková ani existovat nesmí) a má širší program. Je tou, která svými hlasy často rozhoduje o nejdůležitějších otázkách v parlamentu a rovnováze sil. Volební výsledek 11,3 % hlasů.
Stoupá, i když ne právě závratně a spíše kvůli selhání ostatních, popularita nacionalistické strany Ataka. Za 8 let své existence je už potřetí součástí parlamentu a jen rok po svém založení se v roce 2006 její předseda Volen Siderov (hlavní tvář, PR eso a nejagresivnější mluvčí v jednom) dostal do druhého kola prezidentských voleb. Po minulých volbách v roce 2009 Ataka podpořila vznik menšinové vlády GERBu, úřadující do letošního jara. S nacionalisty je tudíž třeba počítat. Jejich síla je v slabosti ostatních malých stran, které nejsou dost “úderné“, aby jim odlákaly příznivce. Volební výsledek 7,3 % hlasů.
Nejvíce hlasů (30,5 %) získala nejmladší, donedávna vládní GERB (Občané za evropský vývoj Bulharska). Vděčí za to mimo jiné i moudrému kroku, kdy v neřešitelné situaci při trvajících hromadných pouličních protestech a nemožnosti zděděné i nově nahromaděné problémy včas, radikálně a pozitivně změnit, dva měsíce před volbami odstoupila. Tím de facto odstartovala svoji předvolební kampaň („Za naší vlády se nebude prolévat krev“). Obětním beránkem se nestala, i když to zatím vypadá, že tentokrát vládu možná nesestaví. Připravila však půdu pro nynější situaci. Po ní byla jmenována úřednická vláda s úkolem dovést zemi k volbám, tedy zhruba na dva měsíce.
Je to příliš krátká doba na to, aby se strany vzniklé v důsledku demonstrací, na vše připravily. Volič se těžko orientuje v zástupu mesiášů, a když se k tomu přidá špinavá štěkavá kampaň, odhalené nezákonné odposlechy, nic neřešící cirkus okolo nich, podezřelé volební lístky atd., nechce-li někdo volit větší a velké strany, buď nejde volit vůbec (nejnižší volební účast za posledních 23 let), nebo se pokusí najít si mezi těmi menšími tu, která vzbuzuje jistou naději. A jeho hlas nikoho skutečně nezvolí, jen znovu napomůže vítězství mocnějších. Poprvé po 20 letech skoro čtvrtina voličů hlasovalo pro malé strany, které nedosáhly na čtyřprocentní hranici ke vstupu do zákonodárného sboru!
Velký „modrý“ politický blok, Svaz demokratických sil (SDS), který vznikl před volbami 1990 jako protiváha a největší protivník „červených“ komunistů-socialistů, se stejně jako kdysi Občanské fórum dávno zákonitě rozpadl. Ovšem žádná ze stran a hnutí, které do něj patřily, se dnes neřadí k nejvlivnějším. Má-li někdo z jejich řad názor, který je ve společenském prostoru dobře slyšet, i když nemusí být právě vyslyšen, je to jen několik osobností, které vytrvaly. Po volební porážce však i ti poslední odstupují a odcházejí. Dalších pár „odešlo“ již dříve do Bruselu. Poprvé od roku 1990 nebudou v bulharském parlamentu klasické pravicové strany. Kdyby mezi sebou nesoupeřily a nepřely se, kdyby se byly spojily, mohly tam být.
Bulhaři po více než dvě dekády hledají stabilitu – ekonomickou i politickou. Věří novým osobnostem se silným charizmatem, a když se ani jim nepodaří zázrak, který za jeden volební mandát snad nezvládne v tamní realitě nikdo, zavrhnou je.
A další prvenství letošních voleb. Poprvé od těch v roce 1990 získala v předešlém období vládnoucí strana (GERB) nejvíce hlasů. Je to šarmem jejího premiéra a hlavní postavy Bojka Borisova. Čím to je? Trochu konstruktivnějším a realističtějším politickým slovníkem Borisova, nebo jen nechuť voličů podpořit socialisty, nacionalisty či „Turky“? Velmi ráda bych si myslela, že je to snahou o kontinuitu, které je Bulharsku třeba jako soli
Možná by to nebyl marný pokus, kdyby se GERB vlády účastnila, což zatím není vůbec jisté. Nezbývá než čekat. A Bulhaři čekají. Co na tom, že se jim nedaří, jak by chtěli. Co na tom, že ani ty protesty v únoru a březnu nakonec vyústily „jen“ v kontrolu činnosti dodavatelů elektřiny. Že vývoz mozků nezadržitelně pokračuje? Že lidé odjíždějí od rodin za prací do zahraničí, aby je odtamtud uživili? Zůstává naděje, že se jednou dočkají moudré vlády, oddělení ekonomiky od politiky a od bezpečnostních organizací…
Jsou chvíle, kdy se kloním k názoru některých svých bulharských přátel, že to už lepší nebude. Že by to chtělo něčí „silnou ruku“, aby vše znovu srovnala? Nedivme se, že se v právě zvoleném bulharském parlamentu sejdou strana bývalého policejního ředitele (dědicové kdysi jediné vládnoucí strany pod jiným jménem, jak tvrdí nacionalisté) a zástupci největší (turecké) menšiny, která má tradičně velmi disciplinované voliče. Každá z nich je vyhraněná po svém a žádná není příliš vzdálená radikálním krokům, ať už otevřeným či utajenějším. Zda z toho vzejde výbušná směs nebo patová situace, se teprve uvidí.
