Byl krásný teplý večer, vracela jsem se z večírku a rozhodla se dojít pro taxi k Labutímu parku. Z dálky mi bylo jasné, že Atatürkova třída asi průjezdná není – davy skandujících i jen přihlížejících lidí, opodál vůz hlavní opoziční strany, přicházeli další, někteří zřejmě zkušenější či realističtější s šátky přes obličej.
Až ráno jsme se ze zpráv dozvěděla, že Ankařané v ten večer poprvé projevili svou podporu demonstrantům v Istanbulu a mnozí za ni patřičně zaplatili. Od té doby, i když po večerech již centrem nechodím, se protesty v jistém smyslu staly součástí našich dní.
K místům, kde to každou noc bouří, se dostanu pěšky během půlhodiny, městskou dopravou za dvacet, autem do deseti minut. Jsem tam poměrně často. V uplynulých dvou týdnech se stejně jako ostatní snažím zbytečně nesestupovat do podchodu u metra – pokud právě u něj večer rozháněli demonstranty, drží se v něm i ráno zbytky slzného plynu. Brzy ráno je sem tam vidět plechovka od slzného plynu, kterou za rozbřesku nestihli uklidit. Pomlácené reklamní plochy a autobusové zastávky, ale neporušené výlohy obchodů. Rozbité dlaždičky v autopodjezdech. Úklidová četa drhne sprejové nápisy z jedné zdi a další proudem vody omývá chodníky. Jinak klid, běžný den, všední ruch. V Labutím parku (Kuğulu Parkı) bylo pár stanů, ale na žádost policie byly po několika dnech a nocích odklizeny. Na rozdíl od Istanbulu tu žádná část města není událostmi paralyzována.
Po páté hodině odpolední se tu zpomaluje a zastavuje provoz. Snažíme se pak tím směrem nechodit a nejezdit, nikam bychom se nedostali. Německá škola, stojící v inkriminovaných místech, omezila vyučování a končí v jednu. Prý to před ní po ránu vypadá jako po boji – právě v těch uličkách se střetávají demonstranti s policií. Francouzská škola, která je na okraji města přes20 kmod centra, také zrušila všechny kroužky a večerní akce, včetně předprázdninového školního svátku, závěrečná školní představení se stahují na denní dobu. Poslední školní autobus odjíždí každý den v 15:15 hod. – musí včas rozvézt i žáky, kteří bydlí v centru, a neuvíznout přitom v nekonečných zácpách, které jsou teď kvůli protestům horší.
Někteří turečtí gymnazisté prý ráno do školy přicházejí potlučení, s modřinami a zarudlýma očima. Moje devítiletá dcera vyprávěla, že její kamarádka skoro do rána nespala – čekala na maminku (tatínek s nimi není), která šla demonstrovat. Holčička ji vyhlížela z okna, protože bydlí ve vnitřní části města, a měla o ni strach. Vrátila se jí, jen oči prý měla rudé a pálilo ji v nose. Co kdyby byla skončila zraněná v nemocnici?
Z našich oken je dobrý výhled na střechy centrální části města a kopce za nimi. V podvečer podle kroužícího vrtulníku poznáme, kde se v té chvíli protestujících srocují – u Labutího parku (labutě evakuovali, aby jim neškodil slzný plyn), dále u obchodní ulice Tunalı Hilmi (která rozhodně není honosnou třídou, jak někdo z našich novinářů psal) nebo až u velké křižovatky Kızılay (Červený půlměsíc.) Někdy se skupinka 20 – 30 demonstrantů s vlajkami okolo půlnoci vyšplhá až skoro k nám a na cestě domů něco skanduje. Projíždějící auta je zdraví bodrým houkáním.
Okolo 21. hodiny se lidé v okolních domech postaví k otevřeným oknům a bouchají na kuchyňské hrnce. Každý večer. Zpočátku jim to vydrželo dlouho a blikali do toho světly v místnostech. Teď už je to po půlhodině přestává bavit, v sobotu ani ne po 10 minutách. Je to nepříjemný zvuk. A i když jde o projev solidarity, šířící se po velké části Turecka, a svéráznou demonstraci, je to akce poněkud zbytečná, byť vytrvalá. Politici si jí nevšímají – nijak je neobtěžuje a k ničemu nenutí ani neprovokuje. Aktivně protestující davy na tuto podporu nemají čas myslet, protože právě oni jsou viditelní a stojí proti pořádkovým silám. A hlavně – je jistě jednoduché bouchat z okna na kastrol, když to nikoho k ničemu nezavazuje a nejde se „s kůží na trh“. Děti ze sousedství to velmi baví, i když třeba čtyřletý kluk asi skutečně neví, proč dospělí najednou dělají tak neobvyklé věci.
Jsem tu cizinka, jsem tu dočasně. Demonstrovat nechodím. Jelikož je v zahraničních médiích informací o zdejším dění hodně, nekomentuji. Zprávy však čtu, dění mě zajímá a ankarské demonstrace na podporu protestujících proti zničení parku Gezi v Istanbulu jsou v mých dnech běžně přítomné, i když trochu jinak, než kdybych byla Turkyně.
