Nedávno profesor jedné z jihotureckých univerzit (a že je tu univerzit jak naseto!) vyzval Vatikán, aby se zasadil o návrat ostatků svatého Mikuláše do lykijské Myry, dnešního tureckého Demre, kde jako biskup prožil podstatnou část svého života a kde zemřel.
Pro Turky je myrský biskup hlavně a především předobrazem západního Santa Klause a jemu podobných postav. Říkají mu Noel Baba, což je doslovný překlad francouzského Père Noël. (Noel/Noël znamená také v obou jazycích Vánoce.) „Jeho“ Demre je dnes šestnáctitisícovým městečkem v provincii Antalya, známým krásnou přírodou, antickými památkami a samozřejmě kostelem a hrobem sv. Mikuláše. Hrob je však prázdný – biskupovy ostatky jsou od konce 11. století v italském Bari, kde je s ním spojováno mnoho zázraků. Jeden článek jeho prstu je ve francouzském Lotrinsku a sv. Mikuláš se tam stal patronem celé provincie.
I když je přinejmenším zvláštní žádat o návrat něčeho, co se přesunulo na jiné území před více než 900 lety, a i když Mikuláš není muslimským svatým, není žádost zmíněného profesora svou podstatou nijak překvapující – při rostoucím zájmu Východu i Západu o Turecko by ostatky proud turistů do Demre jistě posílily. Turecko posledních několika let si sebevědomě začíná zakládat nejen na svém většinovém muslimství, ale i na toleranci k menšinovým náboženstvím. Vstřícné kroky jsou samozřejmě i pozitivním signálem vyslaným křesťanskému světu mimo turecké území. V roce 2010 premiér napsal otevřený dopis, vyzývající k toleranci neislámských společenství. Po desetiletích byly povoleny první mše v arménských či řeckých svatostáncích. Vrací se majetek křesťanským církvím. Zhruba před měsícem byl syrské křesťanské komunitě poskytnut pozemek v Istanbulu k vystavění kostela – prvního nového kostela v dějinách Turecké republiky, tj. od roku 1923. Těsně před Vánoci 2012 prezident Abdullah Gül, premiér Erdoğan i někteří místní politici vůbec poprvé veřejně popřáli křesťanům v Turecku i ve světě k jejich svátku s tím, že Anatolie, jak Turci nazývají celé své asijské území, byla vždy kolébkou různých kultur a náboženství (a dobrý pocit z toho nenarušilo ani štěpánské žehrání vedoucího Úřadu pro náboženské záležitosti na rostoucí nemuslimskost, křesťanskost a pohanskost – rozuměj komerčnost – zdejších oslav Nového roku, které formálně přebírají ve velkém naše vánoční symboly.)
Vraťme se k přání, aby ostatky svatého Mikuláše ležely v Demre. Zatím není podpořeno úřední žádostí, ministr kultury ji ovšem v budoucnu nevylučuje. Přesto není ojedinělé. Turecko opakovaně apeluje na velká světová muzea, aby mu vrátila ukradené poklady – nejen z dob osmanských nebo seldžuckých, ale i antických – které byly nalezeny na dnešním tureckém území a podle ministra kultury nelegálně vyvezeny v době Osmanské říše (asi 1299 až 1922.) Ať mají takové kroky jakékoliv šance na úspěch, svědčí o jednom – ekonomicky slibně se vyvíjející silný stát se snahou o vliv v jednom z klíčových regionů naší polokoule, kde se střetávají mnohé kultury, četná náboženství i politické představy, si dobře uvědomuje, jak je důležité podporovat vlastní kulturu.
Způsoby jsou různé, pro cizince jsou neviditelnějšími investicemi restaurování památek a otevírání nových moderních muzeí. I když je to také možné chápat jako součást tureckého nacionalismu a jeho podpory, objektivně je to činnost chvályhodná. Zejména z pohledu občana mnohem menší země v srdci Evropy, jejíž vysocí státní činitelé kulturu za svou prioritu jemně řečeno nepovažují.
