Margarita Troševa strana 3 z 5

Partiya Karkerên Kurdistan, Strana kurdských pracujících, existuje pod tímto jménem od roku 1978, kdy byla politologem Abdullahem Öcalanem a jeho kamarády přejmenována o pár let starší skupina. Za cíl si vytyčili založení svobodného jednotného Kurdistánu pro všech 25-30 milionů Kurdů na Blízkém Východě ozbrojeným bojem. Po letech, kdy se dosáhnout cíle nepodařilo, dnes už na nezávislém státě PKK údajně netrvá.

Jen za poslední rok padlo v Turecku za oběť konfliktu mezi Kurdskou stranou pracujících PKK a vládními silami více než 800 osob, z toho asi třetina na straně státu a přes 90 civilistů. Čísla stále rostou. Jsou to nejhorší ztráty za posledních 13 let, tedy od roku 1999, kdy byl zatčen a uvězněn vůdce povstalců Abdullah Öcalan. Za necelých 30 let organizovaného boje stál tento konflikt 30 – 40 tisíc lidských životů.

V době svého vzniku největší budova světa a po tisíc let největší katedrála zeměkoule, symbol a ztělesnění byzantské architektury, katedrála Konstantinopole (Cařihradu) do jeho dobytí Osmany v roce 1453. Tehdy se Hagia Sophia rozhodnutím sultána Mehmeda Druhého stala mešitou. Byla první a hlavní měšitou Osmanské říše a symbolem Dobytí.

Oslavy tureckých státních svátků bývají velkolepé a pompézní. Od vlajek a Atatürkových podobizen všech velikostí, kam člověk dohlédne, až po slavnostní recepce, vojenské přehlídky a živá televizní vysílání oslav vlády, prezidenta, armády apod… Dubnový Den národní svrchovanosti a Den dětí je příležitostí k organizaci spartakiádních představení školní mládeže, která se na to chystají měsíce.

Zkusme vyřadit ze školních osnov díla obrozeneckých autorů (nebo i jen výňatky z nich) proto, že se v nich setkáváme s negativními výroky proti Rakousko-uherské monarchii, jelikož jsou politicky nekorektní k současným Rakušanům. Nebo z nich vyškrtněme vše proti Turkům, Němcům apod. z mnohem dřívějších a mnohem pozdějších let. Úsměvné, že? Jde přece o dějiny, o spisovatele a díla vycházející z konkrétní historické doby, nikoli o dnešní boje či osočování občanů jiných národností nebo států.

Bulharsko bylo jedinou zemí účastnící se vpádu do Československa v roce 1968, která s ním neměla společné hranice. Dva pluky čítající dohromady 2164 osoby byly přepraveny po Černém moři do západní Ukrajiny k československé hranici. Už v noci z 20. na 21. srpna 1968 ji překročily a přesunuly se k Banské Bystrici. Během svého „pobytu“ přišly o jednoho poddůstojníka, který se (kdovíproč) pokusil dostat autostopem do Karlových Varů. Dva vojáci se pokusili dezertovat a připojit se k československému odporu, ale nepovedlo se jim to. Sověti bulharskou účast v invazi velkoryse ocenili – vojenský řád dostalo 250 vojáků a důstojníků.

Jak už jsem tu jednou psala, průměrný věk tureckých občanů nedosahuje třiceti let. Nemyslím si však, že by to bylo populační politikou státu. Tradice velké rodiny je tu mnohem silnější, a to je základ. Porodnosti ve velkém, zdá se, nezabránilo ani právo na dobrovolný potrat v prvních deseti týdnech těhotenství (pozdější jen ze zdravotních důvodů), zajištěné zákonem z roku 1983. Možná i proto, že je i toto právo u plnoletých vdaných žen omezeno. Ženy nesmějí jít na potrat bez písemného souhlasu svého manžela.

Léto v plném proudu, teplota Černého moře u bulharského pobřeží šplhá k neosvěžujícím osmadvaceti stupňům, o pár stovek kilometrů dále na jihovýchod se vesele potí Istanbul. Začínají mi chodit dopisy od přátel, kteří jsou v tahu, tedy na prázdninách – a hned několik se jich chlubí přeplaváním Bosporu. Za běžného provozu by to byl riskantní podnik, průliv mezi Černým a Marmarských mořem je frekventovanou vodní cestou – nákladní i osobní lodě, tankery, lodičky, loďky, bárky, vodní taxi, vyhlídkové parníčky atd. atd. Ovšem stejně jako na běžecké maratony v nejrůznějších městech světa se i na různé plavecké maratony sjíždí čím dál víc profesionálů i amatérů.

Ráda o dovolené vypadnu z obrazu. Při té v Čechách to jde hůře, zprávy mě doslova obklopují, ale týden v tureckém kempu je dokonalý – titulky novin u stánku s požitkem přehlížím, stejně teď byly plné hlavně začínajícího ramadánu. Horší byl návrat k počítači v Ankaře. Dovolená českých politiků a krach dalších cestovek jsem nerozklikla, denverský kino-vrah mě znepokojil a nejhorší mě čekalo na bulharských serverech – bombový útok na izraelské turisty na parkovišti letiště v Burgasu, druhém největším městě na pobřeží, na letišti, kde se v létě taktak míjejí chartery z nejrůznějších zemí, včetně českých. A hlavně – stalo se to v mém Bulharsku! Jak to? Proč? Co to znamená? Bude se to opakovat?

Každý týden vycházejí v Ankaře radniční noviny. Jsou distribuované zdarma způsobem, na jaký je Praha zvyklá u novin Metro. Bývají v MHD, ale převážně nedaleko vstupů do metra. Jdu-li kolem, vždy si jeden výtisk vezmu v naději, že se něco zajímavého dozvím. A skutečně, skoro vždy mě obsah rozruší. Pokaždé žasnu nad tím, jak může být primátor čtyř a půlmilionového města na každé akci, na každé fotce, při každém otevírání kdečeho, na Festivalu nákupů, na dětských besídkách, u důležitějších (a hlavně mezinárodních) sportovních utkání a na udělování cen po nich, u kulturních festivalů, ve školkách a školách, na setkáních s podnikateli, na dobročinných akcích…A to jen za ten jeden týden! Představuje projekty na všelijaké moderní úpravy města, hájí formou proslovů sporné záležitosti apod.

Po rozpadu Osmanské říše po První světové válce založil Mustafa Kemal Atatürk nový stát, který neměl vzniknout z trosek padlého impéria – naopak, měl být zcela nový, podle evropského modelu, bez jakýchkoli odkazů na minulost. Ze dne na den přestalo platit ve veřejném prostoru například staré písmo a nahradila ho upravená latinka. Archivy z pohledu nového státu ztratily svou hodnotu a málo chybělo, aby se prodaly do Bulharska, které o ně moudře jevilo zájem. Součástí tzv. kemalismu bylo přesvědčení, že se Turecko dočká zářných zítřků jen za předpokladu, že se odpoutá od všeho osmanského.

Menengiç, latinsky Pistacia terebinthus, česky řečík terebintový, je podle českých zdrojů opadavý dvoudomý strom ze Středomoří. Pryskyřice z jeho kůry se už ve starověkém Řecku a Římě používala jako terpentýn k čistění kůží a barvení hedvábí. Hálky (rostlinné novotvary), kůra a listy macerované ve víně se pro obsah tříslovin užívaly v lidovém léčitelství jako adstringens (má stahující účinky, urychluje hojení). V Turecku z něj ale místy dělají kafe, nebo tomu aspoň tak říkají.

Zatímco o regulaci (omezení nebo zákazu) kouření na veřejných místech v členských zemích EU lze většinou psát podobné věci, Turecko má v tomto ohledu své zvláštnosti. Včerejší Světový den bez tabáku je dobrým důvod pro tenhle text.

V Bulharsku se třásla zem. Ne poprvé, ne naposledy, stává se to tam dost často. V úterý to bylo horší – 5,8 stupně podle Richtera je dost. Houpe se s vámi nejen sedmé patro paneláku, ale i přízemí rodinného domku, auto, všechno. Sklo z oken se sype kolem, padá omítka, komíny i některé menší stavby na dvorech (kůlny apod.), praskají zdi. A trvá to nekonečných 20 vteřin. Ke všemu jste rozespalí, protože jsou tři hodiny ráno, první reakce je trochu zmatená, mozek teprve startuje. V rádiu nic, sirény nic, jen se to houpe. Rychle děti, pod stůl, pod rám dveří, k nosné zdi. Když víte, že se během prvních 10 vteřin nedostanete ven, musíte se preventivně chránit, zbytek necháváte na později.

Zpráva o zavedení staronového zákazu kouření na veřejnosti v Bulharsku se objevila mezi hlavními zprávami na portálu ČT24. Překvapilo mě to. Je to pro Čechy zpráva důležitá? Proč? Aby s tím počítali kuřáci, co se tam vydají, nebo aby se více těšili nekuřáci, kteří se tam chystají? Každopádně to zlepší image Bulharska. Pochybuji, že by si někdo vybíral prázdninovou destinaci podle benevolentnosti ke kuřákům. Na bulharských plážích vajglů stejně neubude, ty zákon nezmiňuje. Pokud je ovšem nechceme považovat za místo, kde si hrají děti, jakým přes den vesměs bývají.

Turci mají své jarní svátky. Tím rozšířenějším je Hızırellez. Každý rok na začátku května jím vítají jaro. Někteří zdědili tradici v rámci vlastní rodiny. Jiní se účastní oslav organizovaných úřady, hotely a různými organizacemi s cílem zachovat zvyky ohrožené zánikem. Turci obecně velmi rádi tráví volný čas za hezkého počasí venku a rádi oslavují v širší společnosti, proto není nijak těžké je právě na jaře nalákat na staronovinku - vítání produktivní sezóny, slunce, života.

Někdo by si mohl myslet, že je Turecko s nepřeberným množstvím památek na svém území rájem pro archeology. Není. Nejen kvůli byrokratickým komplikacím a formálním omezením všeho druhu – ty platí spíše pro archeology zahraniční -, ale i kvůli skutečnosti, že velmi záleží na tom, kde se památka nachází, nakolik se lokalita dá komerčně využít a – světe div se! – kdo o povoleních a financování rozhoduje.

Pravoslavní křesťané dnes slaví Velikonoce. Příprava na ně začala sedmitýdenním Velkým půstem, kterému předcházela Masopustní neděle a ji Masopustní dušičky! Nespletla jsem se. Podle pravoslavného kalendáře jsou dušičky celkem troje a vždy v sobotu, která je církví určena jako den vzpomínky na zesnulé. Každé jsou trochu odlišné od ostatních. Bývají nejen příležitostí zavzpomínat a uctít památku těch, co už nejsou mezi živými, ale trochu se sejít i s příbuznými či sousedy v kostele, na hřbitově, nebo když se jim domů odnesou drobné zákusky, aby si vzpomněli a řekli "Bog da prosti…" („Bůh odpusť zesnulému“).

Ta zpráva se objevila ve společenských rubrikách světových médií na začátku týdne – zemřela vnučka posledního osmanského sultána, poslední pravá princezna impéria, které už na mapách nenajdete, poslední potomek, zapsaný do dobových spisů osmanské dynastie. Měla život pohnutý a zajímavý.

V červenci 1993 se v sivaském hotelu Madimak konalo setkání k uctění památky alevitského básníka Pira Sultana Abdala. Během druhého dne, pátku 2. července, se po modlitbě před hotelem srotil agresivně se chovající několikatisícový dav. Protestoval nejen proti konání akce samotné, ale i proti přítomnosti některých jejích účastníků. Jedním z nich byl spisovatel Aziz Nesin, překladatel Satanských veršů Salmana Rushdieho do turečtiny.

Před třemi lety připravila Česká beseda v Záhřebu pro své členy řadu tématických večerů s multimediálními prezentacemi, věnovanými České republice, jejím dějinám a současnosti, vědě, umění, sportu atd. To vše v době našeho předsednictví v radě EU. Z velké části byly založeny na informacích o českých prvenstvích a unikátech, o tom, co činí naši zemi jedinečnou, za co jí zbytek světa vděčí a na co mohou být krajané pyšní. Na tom byla ostatně z velké části založena i oficiální PR kampaň (vzpomeňme si např. na kostku cukru v mediálním klipu).

“Předčasná smrt zpěvačky Whitney Houston a dalších popových hvězd Západu je varováním, důkazem, proč by se Turci neměli shlížet v nemorálně se chovajících dekadentních ikonách, ale pevně setrvávat v lůně islámu. Mnohé celebrity, které byly pro lidi ze Západu vzorem, zemřely samy a opuštěné. Stejně jako Marilyn Monroe, Elvis Presley, Michael Jackson a Amy Winehouse, i Houston vydechla naposledy s alkoholem a drogami. Pro nás je nejlepší držet se vlastní víry a hodnot své civilizace, to je jediný způsob, jak můžeme světu přinést mír a blahobyt.”

8. února je v Bulharsku státní smutek. Oficiálně za oběti z vesnice Biser, kterou odnesla voda po protržení hráze nedaleké přehrady. Hráze, o které se říkalo, že vydrží. Státní smutek by to mohl být za všechny oběti mrazů, i za škody napáchané zimními kalamitami posledních týdnů. Vyhlášen je ale na dobu, kdy většina země nemá čas smutnit, jinak nepřežije. Kromě velkých vod, které se vylévají z břehů a na jihu země ohrožují všechny v blízkosti řek a před kterými se evakuuje i na řeckém a tureckém území, kam z Bulharska pokračují, je neustále sledováno množství ledu na Dunaji – dnes je pod ním místy 80% řeky a plavba je už dávno zastavena. Dále po proudu, na rumunském území, už je hlášeno 100% ledu.

Podle své prezentace na mezinárodních lékařských fórech různého zaměření je turecká medicína na velmi dobré úrovni, nedávno tu proběhla například i první turecká implantace obličeje. Moje zkušenosti s tureckým zdravotnictvím, za rok a půl bohužel dost bohaté, jsou velmi dobré. A jedna Belgičanka s třemi dětmi se mi před časem dušovala, že kdyby měla ještě někdy rodit, přijede rodit sem.