Bulharsko bylo jedinou zemí účastnící se vpádu do Československa v roce 1968, která s ním neměla společné hranice. Dva pluky čítající dohromady 2164 osoby byly přepraveny po Černém moři do západní Ukrajiny k československé hranici. Už v noci z 20. na 21. srpna 1968 ji překročily a přesunuly se k Banské Bystrici. Během svého „pobytu“ přišly o jednoho poddůstojníka, který se (kdovíproč) pokusil dostat autostopem do Karlových Varů. Dva vojáci se pokusili dezertovat a připojit se k československému odporu, ale nepovedlo se jim to. Sověti bulharskou účast v invazi velkoryse ocenili – vojenský řád dostalo 250 vojáků a důstojníků.
V Bulharsku byly reakce na Pražské jaro 68 před i po intervenci dvojího druhu – oficiální a neoficiální, obě naprosto protikladné. V roce 1967 bylo Bulharsko jedním z nejvěrnějších satelitů SSSR. I přes nesmlouvavou prosovětskou orientaci jeho vedení reformy obecně a priori neodmítalo – stejně jako i další v regionu cítilo, že sovětský typ industrializace není optimální. Chystalo jakési změny, přesto se jeho vztahy s ČSSR zhoršily, když její vývoj začal vyvolávat obavy Velkého bratra. Slibované přátelství na věčné časy bylo silnější. Strana a vláda tušily i vnitřní hrozbu, potřebovaly zastrašit bulharské vysokoškolské studenty a profesory, kteří ve stejném roce začali zpochybňovat základní jistoty tehdejších pánů – vedoucí roli strany, fungující cenzuru, omezení práva na svobodný umělecký projev apod. Kategorický byl ve svých názorech značně konzervativní Todor Živkov, od roku 1954 generální tajemník BKS a od roku 1962 i předseda vlády (1971-1989 předseda Státní rady, nevyššího státního orgánu, prezidenta BLR neměla.)
Zprávy o probíhající československé demokratizaci vyvolaly snahy o změnu i mezi bulharskými intelektuály – začala vycházet nová periodika, vznikaly studentské diskusní kluby. 26. března 1968 ovšem ÚV BKS nastolil cenzuru na všechny zprávy o dění v bratrském Československu. Při Živkovově návštěvě v Praze měsíc na to jeho setkání s A. Dubčekem bylo jasné, že se jejich názory na dění liší. Živkov se pak na červencové schůzce zemí Varšavské smlouvy zcela jednoznačně vyjádřil pro zastavení československých reforem.
V červenci 1968 se v BLR konal Devátý mezinárodní festival mládeže, účastníci z ČSSR byli bedlivě sledováni rozvědkou. Šířily se pověsti o kontrarevoluci, místní představitelé žádali odstranění portrétů Dubčeka a Svobody a část delegátů nebyla vůbec vpuštěna do Bulharska.
Po vpádu pěti armád do Československa se bulharská propaganda velmi snažila obhájit vojenský zásah a účast na něm, ale příliš se jí to nedařilo. Ti, co změny a zprávy o nich vítali a doufali, že jejich úspěch umožní reformy i v Bulharsku, znamenala ozbrojená intervence konec nadějí. Vysokoškolští studenti a profesoři a jednotliví intelektuálové vyjadřovali svůj nesouhlas uměním a slovy.
Nezávisle na existenci dvou různých reakcí Bulharů na české reformy a jejich potlačení v roce 1968 zůstala v povědomí světa jen ta oficiální, ta, která se do mezinárodního prostoru dostala. Není divu. Mlčící většina si mohla myslet, co chtěla, ale když to nedala najevo, nikdo o tom nevěděl. Otázkou zůstává, co si skutečná většina skutečně myslela. Loni vydala bulharská lustrační komise, která se zabývá i odhalováním utajených dokumentů z komunistické minulosti, sborník Pražské jaro a Státní bezpečnost, ve kterém jsou zveřejněny zachované bulharské doklady z té doby, včetně tehdejších zpráv z bulharského velvyslanectví v Praze. Zajímavé čtení…
