V červenci 1993 se v sivaském hotelu Madimak konalo setkání k uctění památky alevitského básníka Pira Sultana Abdala. Během druhého dne, pátku 2. července, se po modlitbě před hotelem srotil agresivně se chovající několikatisícový dav. Protestoval nejen proti konání akce samotné, ale i proti přítomnosti některých jejích účastníků. Jedním z nich byl spisovatel Aziz Nesin, překladatel Satanských veršů Salmana Rushdieho do turečtiny.
Nebyl to pouhý protest. Situace eskalovala a napětí trvalo přes osm hodin. Hotel byl doslova obléhán. Dav hrozil smrtí, zatímco bezpečnostní síly jen pasivně přihlížely. Gradující napětí vyústilo v zapálení hotelu, který se tak pro všechny, co v něm byli (zaměstnance, intelektuály, umělce, studenty), stal hořící pastí. Aziz Nesin vyvázl živý, ale třicet sedm osob požár nepřežilo. Byli mezi nimi spisovatelé, umělci, novináři, zaměstnanci hotelu a dva útočníci, včetně teenagerů. Policie nezasáhla. Kdyby to udělala, asi by k takové tragédii nedošlo.
Hotel Madimak byl poté opraven a dlouho plnil svou původní funkci. Teprve v roce 2010 byl odkoupen státem a proměněn v kulturní středisko. Na budově je památní deska připomínající ty, co v ní zahynuli, včetně dvou útočníků. A protože jsou jména seřazena abecedně, jako první je tam paradoxně právě jeden ze žhářů…
Celkem brzy po požáru bylo zahájeno vyšetřování a vznesena obvinění. V roce 2000 byla uznána vina sedmdesáti devíti obviněným, rozsudky byly různé. Nad třiatřiceti obviněnými byl vynesen trest smrti (za útok na sekulárnost ústavního pořádku), změněný na doživotí, když Turecko v roce 2002 trest smrti zrušilo.
Od tragédie známé jako Sivaský masakr uplynulo skoro devatenáct let. Důležitý obviněný ze stále ještě neodsouzených, bývalý radní Sivasu, loni zemřel. Během všech těch let i přes vydaný mezinárodní zatykač vedl normální život v Sivasu, oženil se, udělal si řidičák… Další obviněný zemřel při procesu. Pět zbývajících je naživu. V polovině března soud rozhodl o ukončení jejich procesu z důvodu uplynutí zákonné patnáctileté promlčecí lhůty. Možná i proto, že ti, co byli obviněni z organizace útoku, jsou už odsouzeni nebo mrtví a zbylijen účastníci? Kdo však za masakrem skutečně stál?
Před budovou ankarského soudu se 13. března sešli demonstranti a chtěli po vyhlášení jeho rozhodnutí projevit svůj nesouhlas mimo jiné neplánovaným pochodem jednou z hlavních dopravních tepen, která vede přes centrum města. Policie je rozehnala slzným plynem a vodními děly.
Následovala prohlášení různých veřejných osob, politiků, právníků, nepolitiků. Objevily se plány obrátit se na Evropský soud pro lidská práva. Společnost odmítla promlčecí lhůty pro tak závažné zločiny. Poukázalo se na sliby o změnách (parlament právě projednává soudní reformu.), připomnělo, kolik bylo tenkrát celkem zadržených, kolik propuštěných, kolik obviněných, kolik odsouzených (celkem sedmdesát devět). Jako každý místní problém se i tento proces a jeho zastavení stal argumentem ve vnitropolitickém boji.
Píšu tohle všechno a mám přitom velmi divný pocit. Vím, jaké je Turecko teď, a to, že v něm bylo možné něco takového (za pasivního přihlížení moci), se mi zdá velmi vzdálené, jako kdybych psala o událostech před padesáti lety. Ale v létě roku 1993 jsem už byla dospělá, měli jsme po listopadu, pro mě patří do „nové doby“. To bylo tenkrát Turecko opravdu ještě tak daleko? A co dnes - může se to opakovat? Nemyslím si to. Chci doufat, že ne. Ale také bych byla ráda, kdyby se s takovými choulostivými událostmi ze své minulosti Turecko dokázalo jednoznačně vypořádat způsobem, který by nevyvolával žádné pochybnosti. Je to pro něj těžší, než by to bylo pro nás.
