Podle své prezentace na mezinárodních lékařských fórech různého zaměření je turecká medicína na velmi dobré úrovni, nedávno tu proběhla například i první turecká implantace obličeje. Moje zkušenosti s tureckým zdravotnictvím, za rok a půl bohužel dost bohaté, jsou velmi dobré. A jedna Belgičanka s třemi dětmi se mi před časem dušovala, že kdyby měla ještě někdy rodit, přijede rodit sem.
Vše ovšem není tak růžové, jak by z právě napsaného vyplývalo. Podle údajů ministerstva zdravotnictví je sedmdesát procent obyvatel spokojeno se zdravotnickou péčí, která se mu dostává, zatímco Ankarská lékařská komora se opírá o výzkum, podle něhož sedmdesát tři procenta lékařů považuje poskytovanou péči za nedostačující. Studie také tvrdí, že osmdesát procent tureckých lékařů má obavy o svou profesionální budoucnost. Jsou proti odměňování založenému na výkonu, protože znamená odbývání pacientů rychlostí nádražní pokladny. Tak to ostatně vypadá v mnoha státních poliklinikách. Stát nedávno zakázal lékařům pracovat zároveň ve státním i v soukromém zařízení, mají si vybrat a zůstat jen v jednom.
V Turecku jsou čtyři typy nemocnic: státní, vojenské, soukromé a univerzitní. Sedmdesát čtyři procenta pacientů využívá služeb těch dvou prvních. Navíc, do vojenských nemocnic mohou jen armádní zaměstnanci (i ve výslužbě) a jejich rodiny. Na soukromá zdravotnická zařízení zbývá patnáct procent a univerzitní mají čtyři procenta pacientů. Soukromá zdravotnická sféra silně konkuruje té státní svým vybavením, kvalitou péče odborné i osobní. Ceny jsou v nich sice vysoké, ale jak pacienti (vybavení, péče, osobní přístup), tak lékaři (vybavení, prostředí, ohodnocení) se v nich cítí lépe.
Platy lékařů se v Turecku neliší jen typem nemocnice či polikliniky, ale i podle místa působení. Například mnohem vyšší jsou v soukromých zařízeních na východě Turecka, protože se tam nikomu nechce. Na východě je společnost konzervativnější, politická a bezpečnostní situace složitější, populace plošně nevzdělanější, pracovní podmínky omezenější, příjmy nižší a životní výdaje stejné jako jinde, život je tam obecně těžší. Je tam nedostatek sociálních a vzdělávacích příležitostí. Špitály jsou malé a pacientů je také méně, takže obrat je nízký. Infrastruktura není dostatečná, doprava vázne. Pro rodiny zaměstanců odjinud je problém najít dobrou školu pro děti. Lékaři proto raději pracují na západě nebo jihu země a ve větších městech. Státním nemocnicím pomáhá sice povinnost “odsloužit” po škole tři roky podle umístěnky, hned poté však z neatraktivních míst zdravotníci utíkají. Podobné je to mimochodem i s učiteli.
Turecko provedlo za posledních šedesát let asi šest reforem zdravotnictví, ale zatím se tyto problémy definitivně vyřešit nepodařilo. Výdaje na zdravotnictví rostou dvakrát rychleji než výdaje na vzdělání lékařů. Existuje sice hodně lékařských fakult, značné procento z nich však nemá dostatečné vybavení a počet míst je stále omezen výší oficiální státní poptávky – nebo spíš dotace. Kdyby jim bylo umožněno řídit se skutečnou společenskou poptávkou, bylo by jim asi jinak.
Proto se vláda rozhodla zrušit zákaz působení netureckých lékařů a zdravotních sester na území Turecka a umožnit jejich „dovoz“ na tříleté pracovní smlouvy na místa, „vyžadující know-how a odborné kompetence“. Podle ministra zdravotnictví Recepa Akdağa je v Turecku na sto tisíc pacientů jen sto šedesát lékařů a dvě stě sester, což není ani půlka evropského standardu, kde počet lékařů dosahuje tři sta padesát a sester sedm set na stejný počet pacientů. Lékařské organizace se staví proti a argumentují tím, že „dovoz“ sníží kvalitu léčby a vyvolá problémy v komunikaci s pacienty. Odbory prohlašují, že vláda ignoruje turecky systém zdravotnictví, a bojují za zvýšení počtu míst na lékařských fakultách.
Otázkou je, jak budou zdejší úřady přistupovat k výběru lékařů a sester z ciziny a jak si představují, že bude překlenuta jazyková bariéra. Protože to, co ve zdejších státních zdravotních zařízeních chybí, je čas na dostatečnou komunikaci s pacientem. A nebude-li lékař ani sestra mluvit jeho jazykem, půlhodina navíc jim nepomůže. Ale i jazyková bariéra zřejmě není pro každého problém. Do země už dorazili první zdravotníci z Bulharska (kde je velká turecká menšina) a z některých bývalých sovětských republik (kde se hovoří turkickými jazyky.)
Než se turecký stát rozhoupe k odpovídající dotaci vzdělání budoucích lékařů a sester, než studenti dostudují, než se zlepší podmínky léčby i života v méně vyvinutých oblastech, než se vyrovná kvalita péče v celé zemi, bude země čekat ještě dlouho.
