Partiya Karkerên Kurdistan, Strana kurdských pracujících, existuje pod tímto jménem od roku 1978, kdy byla politologem Abdullahem Öcalanem a jeho kamarády přejmenována o pár let starší skupina. Za cíl si vytyčili založení svobodného jednotného Kurdistánu pro všech 25-30 milionů Kurdů na Blízkém Východě ozbrojeným bojem. Po letech, kdy se dosáhnout cíle nepodařilo, dnes už na nezávislém státě PKK údajně netrvá.
Je to početná, dobře financovaná, výborně organizovaná a v bojích stmelená formace. Má tisíce ozbrojených žen a mužů, mnoho kurdských sympatizantů v Turecku, dlouho existující základny, z nichž ty hlavní v horách Kandil jsou v severním Iráku a na irácko-íránském pomezí. Spolupracuje s dalšími politickými stranami v Íránu, Iráku a Sýrii, z nichž některé (PYD v Sýrii, PJAK v Íránu) jsou jejím vlastním produktem, má velmi silnou podporu v Evropě – a nejen vlastní diaspory. Už od svého vzniku se hlásí k radikálnímu marxismu (v té době zdaleka nebyla jediná) a má proto i do dnes náklonnost některých levicových kruhů. V roce 1991 z její vlajky zmizely srp a kladivo. Ozbrojený boj je pro ni i nadále určující. Utvrdilo ji v něm nekompromisní potlačování jakéhokoli vyjádření kurdské identity v Turecku, obzvláště intenzivní po vojenském puči v roce 1980 a v 90. letech, ale i hromadná vysídlování celých vesnic v rámci boje tureckého státu proti PKK. Násilí používané kurdským hnutím není jen příčinou, je také nejviditelnějším symptomem kurdského problému.
Kromě PKK existovalo nebo existuje více kurdských organizací, silně personálně propojených. Pro vnějšího pozorovatele jsou hranice velmi těžko identifikovatelné. Četla jsem o jednom zajímavém symbolu těchto vztahů – zastoupení kurdské BDP (Barış ve Demokrasi Partisi, Strana míru a demokracie) a pro-PKK orientovaná televize Roj mají v Bruselu sice odlišné adresy v různých ulicích, ale jsou spojené svými zadní dvory.
Osobnost Abdullaha Öcalana je pro PKK klíčová – nejen jako zakladatele, ale jako symbolu i nejvyšší autority, stále uznávané celým hnutím i jeho protivníky. To on PKK utužil ideologií, ozbrojeným povstáním, teroristickými útoky proti civilistům, přísnou disciplínou a fyzickou likvidací vnitřních oponentů. Je idolem svých následovníků. Jeho zatčení v roce 1999 Turky v Keni, byla pro PKK těžkou ranou.
Byl odsouzen k (později nevykonanému, protože v Turecku oběcně zrušenému) trestu smrti a dodnes je vězněn jako jediný vězeň na ostrově İmralı v Marmarském moři. Je to vzdělaný muž a nadaný orátor, výborně ovládající jak svůj jazyk kırmancı, tak dějiny a kulturu Kurdů. I ze samotky ovlivňuje současné dění. Jednání s PKK se neobejdou bez jeho přispění – během tzv. procesu v Oslo sjednocoval disaporu, bojovníky PKK a uvězněné členy PKK v Turecku. Právě on schválil poslední znění dohody v květnu 2011, známé jako tři protokoly (bohužel zmařené). Pokud by ve vězení zemřel, bylo by v budoucnu mnohem těžší dosáhnout smíru. Přesto se zdá, že ani Öcalan už není mezi kurdskými vzbouřenci všemohoucí. Kdykoli se schyluje k nějaké dohodě s tureckou stranou, někdo z PKK provede ozbrojený útok, který snažení zdiskredituje – jakoby šlo o cílenou sabotáž. Öcalanův vliv na vlastní lidi tak není neomezený a je těžké říct, co se vlastně mezi nimi skutečně děje.
Zakládající jádro PKK organizaci dodnes vede velmi tvrdou rukou a s ním zůstává marxisticko-leninská ideologie a principy, které platí pro celou organizaci. Zatímco do nižších pater rukuje hodně mladých Kurdů, kteří nevidí jinou perspektivu, na vrcholu žádné předání moci mladší generaci neproběhlo. I když se občas některá skupina od ní oddělí, PKK stále funguje a je hlavní ozbrojenou prokurdskou organizací. Pro turecké vedení má i akce odpadlíků vždy na svědomí PKK.
Koma Ciwaken Kurdistani, KCK, Unie kurdských komunit, vznikla po roce 2000 a je politickým křídlem PKK, resp. formálně je PKK součástí KCK. V jejím čele stojí Murat Karayılan, který je po zatčení Öcalana také hlavou PKK. Obojí vedou stejní lidé a pozorovatelé často píší rovnou o PKK/KCK.
Navenek není patrný ani náznak, že by odhodlanost členů PKK polevovala. Naopak, hromadné zatýkání zvolených kurdských politiků obviněných z členství v KCK po roce 2009 zvyšuje počty mladých, kteří se k jejím oddílům hlásí. A to je právě ono. Turecká armáda a vláda považují za otázku cti v ozbrojeném boji vyhrát a gerilovou PKK porazit (což se jim za 25 let nepovedlo a vzhledem k složitosti celé situace tímto způsobem asi ani nepovede), na každý teroristický útok reagují silou a udržují tak začarovaný kruh násilí. Na druhou stranu je pochopitelné, že zabíjení svých vojáků (často neozbrojených během cesty na posádku), únosy státních zaměstnanců (učitelů, místních politiků) a ničení majetku (např. strojů na stavbách silnic nebo letišť apod.) nemohou sledovat pasivně. PKK na jakýkoliv protikurdský zákrok – zatčení, soudní proces, omezení práv apod. a zejména na vojenské akce odpovídá po svém, násilím a terorem. Akce-reakce-reakce na reakci atd.
Hlavní finanční oporu má PKK v Kurdech, žijících na území Turecka a v Evropě. Je těžké vysledovat tok peněz – pocházejí z darů, dobročinných podniků, krycích projektů, příspěvků, reklamy na prokurdské TV Roj a dostávají se na místo určení velmi neprůhlednými cestami díky spletitým rodinným vazbám a klanovým pravidlům. Prokázat spojení mezi konkrétní částkou a terorismem je skutečně komplikované. Ví se také, že PKK a spol. jsou aktivní v pašování zbraní, obchodu s drogami a jejich výrobě, podílejí se na ilegální imigraci, zneuživání kreditních karet, praní špinavých peněz atd. Dary a členské příspěvky jsou často výpalným a násilím vymáhanými penězi. PKK se v tom dobře vyzná a umí se také postarat například o získání drahých špičkových právníků pro své zatčené.
Změny a konflikty v sousedních státech v posledních letech sice mohly vzbudit naděje kurdských ozbrojenců v Turecku, že je lze využít a začít jednat společně s kurdskými organizacemi mimo turecké území, realita je ale jiná – situace za hranicemi je poněkud odlišná, Kurdové obecně jsou různě rozděleni – jazykově, nábožensky, klanově, politicky – a sjednocení zájmů do takové míry, aby se shodli na jednotném postupu, je asi spíše utopická představa. Je ovšem pravda, že chce-li Turecko být rozhodujícím činitelem v regionu, musí napřed vyřešit tento svůj vnitřní velký bezpečnostní problém.
Turecko přimělo EU a USA, aby zařadily PKK na seznam zakázaných teroristických organizací. Členství v ní a její financování je tudíž na jejich území také trestné. Nemohou však na základě své legislativy zatýkat za sympatie nabo na základě nepotvrzeného nebo jen těžko prokazatelného podezření – a to je z pohledu Turecka málo. I to však naznačuje, že situace není zvladatelná jen represí a silou.
(Pokračování příště…)
