V době svého vzniku největší budova světa a po tisíc let největší katedrála zeměkoule, symbol a ztělesnění byzantské architektury, katedrála Konstantinopole (Cařihradu) do jeho dobytí Osmany v roce 1453. Tehdy se Hagia Sophia rozhodnutím sultána Mehmeda Druhého stala mešitou. Byla první a hlavní měšitou Osmanské říše a symbolem Dobytí.
Od roku 1935 je Aya Sofya přístupná výhradně jen jako muzeum, později byla zahrnuta do světového kulturního dědictví UNESCO. Dnes se davy turistů kochají nádherou původní velkolepé architektury, mramoru, křesťanských mozaik, islámských prvků, dodatečných úprav, přistavených hrobek… Dějinami svatého města v kostce.
Pro návštěvníky je vývoj kostel-mešita-muzeum daný, je jen součástí poznávání místa. V některých tureckých kruzích ovšem probíhá debata, není-li přece jen třeba současný stav změnit. Má zůstat chrám muzeem, být znovu mešitou nebo křesťanským svatostánkem?
Mešita? Je zajímavé, že i po tolika letech fungování muzea, Aya Sofya nikdy nepřestala mít svého imáma (představitel náboženské obce). Při žádostech o změnu se vlády této otázce vyhýbaly, hrály na čas, mlčely. V létě 1980, měsíc před vojenským převratem, se v části chrámu muslimská modlitba konala a z jednoho minaretu se dokonce k ní svolávalo – pár dnů po převratu tuto část na dlouho uzavřeli k rekonstrukci. Podle zastánců otevření chrámu modlitbám muslimů oddělení státu od církve nedává vládnoucím právo rozhodovat o církevních záležitostech a mešitu sekularizovat, její osud je v pravomoci duchovních. Zpochybňují platnost ustavení muzea – rozhodnutí nebylo zveřejněno zákonným způsobem, Atatürkův podpis prý vypadá divně apod. Je zřejmě – celkem pochopitelně – těžké se vzdát jednoho ze symbolů nejslavnějšího vítězství svých předků.
Kostel? Argumenty: když mešita, tak proč ne kostel, když to byl původní záměr? Jestliže v celém Istanbulu pětkrát denně svolávají muezíni k modlitbám a je tam tolik fungujících mešit, jeden kostel přece nemůže nikomu uškodit. Kostel to ovšem není jen tak ledajaký… Také existuje názor, že je občas třeba dělat i historická gesta a toto by svědčilo o turecké vstřícnosti, tolerantnosti atd. Istanbulská křesťanská lobby je tradičně dost aktivní, ale v tomto asi nemá šanci.
Muzeum? Zachování současného stavu zatím vypadá nejreálněji. Muzejní správa chrámu svědčí – financování jakýchkoli prací, restaurování, úprav apod. je jednodušší, muzeum patří k Ministerstvu kultury a do dědictví Unesco, vzhledem ke vstupnému a ohromnému zájmu stále rostoucího počtu turistů nejsou příjmy zanedbatelné. S osvíceným vedením se otevírá i jiným aktivitám než jen lákat turisty, snaží se zapojit do života mnohamiliónového města v souladu s tradicí – například během ramadánu. Existuje také snaha otevřít vývařovnu pro chudé, postavenou sultánem Mahmudem Prvním v 18. století.
Nejsou výjimkou názory, že by Aya Sofya měla zůstat muzeem, ale umožnit nějakým způsobem (na omezené ploše, v určité dny nebo svátky apod.) modlitby a bohoslužby – jak muslimské, tak křesťanské. Myslím, že by to bylo složité domlouvání a rozhodování. A, pokud by se to kdy podařilo, obdivuhodný důkaz velké lidské tolerance a dobré vůle. Ovšem i riziko, že se jedinečný chrám časem může stát místem manipulací, rozepří a větších konfliktů – podle lidí, kteří se dostanou k moci.
Užívejme si proto praktické existence muzea. Koneckonců, modlit se v duchu může věřící kdekoliv – nebo ne? Jak nám tu jednou řekl obyčejný prodejce oříšků: „Vy jste křesťané? Já jsem muslim. A je to jedno. Protože boha máme všichni stejného, jen lidé jsou různí.“
