Turci mají své jarní svátky. Tím rozšířenějším je Hızırellez. Každý rok na začátku května jím vítají jaro. Někteří zdědili tradici v rámci vlastní rodiny. Jiní se účastní oslav organizovaných úřady, hotely a různými organizacemi s cílem zachovat zvyky ohrožené zánikem. Turci obecně velmi rádi tráví volný čas za hezkého počasí venku a rádi oslavují v širší společnosti, proto není nijak těžké je právě na jaře nalákat na staronovinku - vítání produktivní sezóny, slunce, života.
Nejrozšířenější a nejznámější vysvětlení původu svátku je setkání dvou proroků na zemi, název je spojením jejich tureckých jmen – Hızır a Ilyas. Hızır se prý napil živé vody, stal se nesmrtelným a na jaře se vrací na zem, plní přání lidí dobré vůle a pomáhá jim nejen v nouzi.
Hızırellez je jistě starší, než islám. Je to jarní pohanský svátek jako vyšitý. Patří k němu dokonalé vygruntování domu (je třeba se zbavit starého, zbytečného, nezdravého, zkrátka zimy, k tomu ale přibyla i naděje, že do něj vstoupí okem smrtelníka neviditelný Hızır), hostina pod širým nebem s jehněčím nebo kůzlečím masem a hromadou dalších jídel, k tomu hudba, písně, tance, hry. Lidi přitahují k takovým veselicím místa plná zeleně a jarní vláhy. Existují piknikové areály pojmenované podle tohoto svátku Hıdırlık/Hızırlık. K tradici patří samozřejmě i návštěva předků na hřbitovech, ale i hrobů či hrobek vážených náboženských osobností či svatých. Svatá místa jsou přes víru obecně spojena snad s nejpopulárnějším prvkem oslav. Tím je vyjádření přání, jehož splnění člověk od Hızıra očekává.
Netřeba se modlit, stačí přání napsat. Většinou na papír, často červený, ale i na kus látky nebo na kámen. Napsané přání necháte na hrobě svatého, hodíte do řeky, položíte na její břeh, pověsíte na růžový keř či strom nebo necháte pod ním, podle místního zvyku, rodinné tradice, vlastního rozhodnutí nebo programu pořádající organizace. Mělo by tam zůstat do druhého dne, kdy si ho smíte vzít zpět (pokud ho neodnesla voda) a schovat do příštího roku. Jeden z lidových zvyků velmi připomíná podobný ze slovanských oblastí Evropy: v předvečer svátku (5.5.) vhodí mladé dívky do nádoby s pramenitou vodou každá něco svého, drobnost, knoflík, prstýnek, náušnici, ale třeba i svazeček máty, bazalku, květinu apod. Nádobu přikryjí šátkem, symbolicky zamknou a položí na noc pod růžový keř. Ráno ho odemknou, zpívají o naději, radosti, síle, lásce, přátelství, něžnosti, dobrotě, odjezdu do daleka apod., zatímco poslepu vytahují, co večer vhodily. Podle textu ve chvíli vytažení svého předmětu/rostliny každá pozná, co ji čeká.
Kakava je další jarní svátek, připadající na stejný den a slavený ve velkém hlavně v evropské části země, především v Edirne a Kırklareli, kde jsou velké romské komunity. Protože svátek je to hlavně jejich, vychází z legendy o jejich minulosti. A jak jinak, scházejí se u jídla za zpěvu a tance. Dávají večer nádobu se svými věcmi pod růžový keř, ráno je vytahují a čtou si k nim verše-losy z další nádoby. Jsou ale ještě o něco důkladnější při loučení se zimou a vítání jara. Zapalují ohně, spalují v nich zimu, minulost, zlo (například starý nepotřebný nábytek) a přeskakují je pro sílu, zdraví, zdatnost. Bujarého veselí se účastní třeba celé Edirne, kde se oslavy konají pod záštitou místní radnice.
Nejupřímnější radost z těchto svátků mají v dnešní době patrně děti, které všemu bezmezně věří, avšak naděje v lepší život, víra v sílu přírody a omámení z jara jsou v každém z nás. U nás se také zapalují ohně, pálí čarodějnice, přeskakují plameny, na jaře se gruntuje, vynáší Morena atd. A loni jsem tu psala, jak bulharský pohansko-křesťanský den sv. Jiří slaví i tamější muslimové i Romové. Proč ne, když se jim v tom spojuje několik podob stejné prastaré tradice, ať už o tom vědí nebo ne. Takže od letoška slavím Hızırellez. K bulharskému svátku Georgiovden jsem si přidala i to přání. Připadají na stejné datum 6. května a je mi celkem jedno, kdo mi to přání splní, Sv. Jiří nebo Hızır. Hlavně, když to vyjde.
