Po rozpadu Osmanské říše po První světové válce založil Mustafa Kemal Atatürk nový stát, který neměl vzniknout z trosek padlého impéria – naopak, měl být zcela nový, podle evropského modelu, bez jakýchkoli odkazů na minulost. Ze dne na den přestalo platit ve veřejném prostoru například staré písmo a nahradila ho upravená latinka. Archivy z pohledu nového státu ztratily svou hodnotu a málo chybělo, aby se prodaly do Bulharska, které o ně moudře jevilo zájem. Součástí tzv. kemalismu bylo přesvědčení, že se Turecko dočká zářných zítřků jen za předpokladu, že se odpoutá od všeho osmanského.
Uplynulo necelé století, Turecko je stabilním státem na ekonomickém vzestupu, usilujícím o pozici důležitého aktéra ve světové politice. Pominula potřeba distancovat se od vlastní minulosti s cílem podpořit nastolení nového. Turci začínají znovu objevovat vlastní dějiny. Zatímco donedávna tu národní sebevědomí stálo na všemi prostředky státem podporovaném nacionalismu, v posledním desetiletí ho posílil nebývalý hospodářský růst. Turecko už není odkázáno na únavné dogmatické sebepřesvědčování, roste samo. Turci sice jsou nacionalisté, ale už se cítí světově.
O znovuzrození atmosféry země, vědomé si své imperiální minulosti, nejlépe vypovídá proměna Istanbulu. Atatürk učinil hlavním městem Ankaru a důsledně sledoval politiku tureckého Turecka, Istanbul, dříve kotel ras, etnik, kultur a náboženství, byl jen bývalým centrem mrtvé říše. V poslední době ale znovu ožívá jeho kosmopolitní povaha. Důvodů je více – od pádu železné opony, který vzkřísil vztahy (nejen) s bývalými východoevropskými územími Osmanské říše, po silný ekonomický vzrůst Turecka.
Istanbulští boháči si libují v mecenášství. Díky nim se sem dostávají světové výstavy, pořádají se tu koncerty světoznámých interpretů. Restauruje se velké množství starých budov, stávají se z nich muzea, galerie, koncertní sály apod. Město se vymanilo ze svého provinčního spánku a jeho obyvatelé se mohou znovu cítit součástí velkého světa – jako za osmanských časů.
Expanze říše do různých stran a zejména do Evropy kdysi zvýšila pestrost Istanbulu. V 16. století byl s obyvatelstvem přesahujícím jeden milion největším městem světa. Kemalistická politika vyhnala ze země velké minority, ty opustily i Istanbul a ten se stal skoro výhradně tureckým a muslimským. Dnes se sem cizinci vracejí. Rumuni, Moldavané a Rusové za obchodem a prací, ázerbajdžánští, ukrajinští a kazašští milionáři tu hledají klid a bezpečí pro své rodiny. Přijíždějí natrvalo Němci nejen tureckého původu. I Arméni jsou staronovou součástí Istanbulu. Po rozpadu Sovětského svazu sem přijely za prací tisíce a dnes jich istanbulská arménská komunita čítá na 60 tisíc. Zpět jsou také Řekové – finanční krize způsobila hromadné přesídlení vzdělanců do jejich Konstantinopole, utíkají před zmatkem doma za lepším životem neustále pulzujícího města. Novodobá kosmopolitnost Istanbulu dokonce přesahuje tu osmanskou. Žádané a běžné jsou tu dětské chůvy z Filipín. Je tu historicky první turecký Chinatown. A zatímco ještě před deseti lety pocházely uklízečky nebo služebnictvo v lepších rodinách ze střední Anatolie nebo z východu země, dnes je z velké části nahrazují přistěhovalci z východní Asie.
Návrat k minulosti se projevuje i jinak. Jedním z trendů je napodobování tradičního způsobu života. Vychází z představy osmanské kultury jako kultury náboženské. Někteří zbohatlíci z konzervativních kruhů si nechávají stavět kopie starých paláců nebo domů s tradičními architektonickými prvky, se zvlášť zařízenými modlitebnami a interiérem napodobujícím ten z před několika stoletími, ovšem s nejnovějšími vymoženostmi a okázalými známkami moderního luxusu. Na pobřeží vznikají muslimské letní resorty s barokní osmanskou architekturou, odpovídajícími službami a oddělenými prostory pro muže a ženy. Vše je to trochu kemalismus naruby. Po desetiletí tu fungovala Atatürkománie, ve školách, hotelech, obchodech, restauracích, kinech, divadlech, nemocnicích, na letištích, prostě všude visely Kemalovy portréty a stály jeho sochy. Dnes vás tu sice jeho pohled také sleduje všude, ale už s ním soupeří středověká osmanská kaligrafie, znaky pro neodborníky zcela nečitelné, ovšem nerozlučně spojované s islámem. Koneckonců, i cizince, co sem neproudí výhradně za sluníčkem a mořem, zajímají reálie spojené s Atatürkem znatelně méně než starší historické památky (i když nejen osmanské, ale i mnohem letitější.)
Hlubší je ovšem to, co nevidíte, co je znát nejen v oficiální politice, ale i v pocitech běžných lidí. Uslyšíte-li od běžného taxikáře, že Evropa je pro Turecko příliš malá, že jeho země má na to zasahovat do světových dějin, není to jen tak. Loni distribuovaný velkofilm Dobytí 1453 (tj. dobytí Konstantinopole Osmany) je tomu výborným příkladem – představuje Osmany a potažmo jejich přímé potomky, současné Turky, jako vládnoucí, ale tolerantní a rozvážný národ mezinárodní velmoci.
Kdo viděl Istanbul před 20 lety, měl by se do něj vrátit – je jiný. Jako celé Turecko. Vše se tu hýbe, vyvíjí. Je vzrušující a radostné to sledovat.
