Banky mateřského mléka. V České republice je jich několik a kromě odborníků, kteří v nich nebo s nimi pracují, a laiků, kteří je podporují, zásobují nebo čerpají z jejich zásob, se informace o nich k širší veřejnosti nedostane. Není to snad ani třeba – jsou již zavedeny, fungují, lze se na ně spolehnout. Turecko při zakládání své první mléčné banky však řeší otázky, které u nás nejsou pro většinu běžné.
Principy vypadají jednoduše a jasně: Dárkyně mají procházet základním vyšetřením – nesmí kouřit, pít alkohol a trpět nakažlivými nemocemi jako jsou AIDS, hepatitida B a C nebo tuberkulóza. Příjemci mají být přednostně nedonošení novorozenci, jejichž matky je kojit nemohou. Lékaři založení banky samozřejmě s nadšením vítají.
Nebylo by to ale Turecko, kdyby se neobjevily pro nás překvapivé otázky, které svědčí o tom, že společnost ovlivňuje i pravidla zdravotní péče, která je pro ni jen službou. Ministerstvo zdravotnictví se obrátilo na náboženské autority různých zdejších církví, aby se k projektu vznikající banky vyjádřily. Co si tedy o mléčné bance myslí odborníci na islám, ke kterému se hlásí drtivá většina Turků?
Jejich vyjádření se týkalo především skutečnosti, že podle islámského práva jsou jedinci, kojeni stejnou ženou, „mléčnými“ sourozenci a jejich příbuzenský vztah se z pohledu islámu neliší od pravého sourozeneckého. Manželství mezi nimi je považováno za hřích a zakázáno. Náhoda však může dát dohromady ženu a muže, kteří nevědí, že přes mléčnou banku dostali v dětství mléko od stejné dárkyně – a vznikne problém, nevědomky se dopustí hříchu. Projekt ministerstva je podle duchovních příliš složitý, aby se v něm nevyskytly chyby a nedorozumění. Ti, co do něj budou zapojeni, by nemuseli být vždy dostatečně chápaví a vstřícní k náboženské stránce věci a nemuseli by na ni důsledně brát ohledy. Zadělali by tak miminkům na hříchy v dospělosti.
Další podmínkou by podle islámských odborníků měla být nejen zdravotní kontrola dárkyň, ale i způsob jejich stravování (muslimské dítě nesmí dostat mléko od dárkyně, která konzumovala například jakýkoli vepřový výrobek.) Padl i návrh, aby se místo mléčné banky pomáhalo hledat kojné pro miminka, která je potřebují.
Ministr ujišťuje, že mléko každé dárkyně bude nabízeno jen kojencům stejného pohlaví, aby se předešlo obávaným vztahům. Záznamy o tom, čí mléko kdo dostal, se budou uchovávat, rodina dítěte bude mít přístup k údajům o dárkyni. Rodiny příjemců mateřského mléka z banky budou mít právo zjistit, kdo je „mléčným sourozencem“ jejich dítěte. Vše má být umožněno úpravou Občanského zákoníku. (Mimochodem, s ochranou osobních údajů si tady nikdo hlavu neláme – např. údaje z mého povolení k pobytu už má kdekdo.) Jelikož dárkyněmi mohou být ženy různého vyznání, bude na něj na přání rodiny kojence také brán ohled.
Samozřejmě mají platit i zásady čistě zdravotní a důležitá rozhodnutí mají být na lékařích. Je však zajímavé, kolik dalších faktorů se k tak bohulibé a na pohled logicky jednoduché nabídce přidává.
V tureckém tisku se ale neobjevily reakce autorit ostatních zdejších církví. Možná k tomu neměly co říct a neměly důvod věci komplikovat? Možná se na ně média moc neohlížejí, když jsou to církve menšinové? Nebo je to jednoduše tak, že nejsou zvyklé a nemají zapotřebí mluvit do všeho, co se tu děje? Nevím. Taky mě ale napadlo, zda u nás někdo na vírou určená pravidla života věřících rodin bere při dárcovství v medicíně ohled?
Když se narodily moje děti, bylo mi jedno, čí bylo první mléko, které dostaly – byla jsem nadevše ráda, že je mateřské a že jim pomohlo překlenout dobu, než jsem je začala kojit sama. Stačilo mi vědět, že je dárkyní zdravá žena a že bylo mléko uchováno podle přísných zásad mléčné banky. Každý z nás však má jiné názory na kdeco v životě a je pravda, že se mě na neonatologii také na nic neptali. Co je lepší – rýpat do všeho a snažit se vyhovět všem (což v tomto případě vypadá teoreticky možné) nebo se neptat, brát to jako samozřejmost a hledět jen na zdraví kojence? Turecká zkušenost snad časem ukáže, zda lze obojí efektivně spojit. Nebude to všude jednoduché – první banka je v Izmiru na západním, etnicky a nábožensky různorodějším pobřeží. V zaostalejších, tradičnějších a nábožensky bigotnějších venkovských regionech země by projekt neměl velkou šanci, protože hodně duchovních se proti němu staví velmi otevřeně.
