Už je to tady. Učitelka české mateřské školky přijala islám, rozhodla se v rámci jeho vyznávání nosit na veřejnosti šátek a hned se řeší, co s tím. Mohla by poznamenat chudinky děti? Šátkem asi ne. Ale konvertovala k islámu, co když začne do malých hlaviček nenápadně vtloukat něco zlého? Tak zaprvé – muslimka může být muslimkou, aniž by nosila šátek – „utajený živel“, jak to, že to nikoho nenapadlo, že ano? A co když je někde vychovatelka, která chodí pravidelně do kostela, modlí se, kdykoliv má potřebu, a nosí křížek, zatímco mezi jejími žáky jsou i takoví z rodin vyznávajících judaismus nebo budhismus – co kdyby nenápadně agitovala, řeší to někdo?
Muslimský šátek jako právo a projev svobody
Zaplať pánbůh (kterýkoliv!), že u nás ctíme Listinu základních práv a svobod a že se jí naše legislativa řídí. Každý má právo vyznávat a projevovat své náboženství. Je totiž zajímavé, že když se jedná o ženy v muslimských zemích, běžně považujeme jejich šátky za symbol omezování a útlaku, ale když se někdo takový objeví v našem okolí a – bože chraň – učí dokonce naše děti, cítíme se ohroženi, šátek „utlačované“ se stává hrozbou, propagandou. Za tu už ovšem nepovažujeme fakt, že stejnou ženu už nikdo kromě žen, malých dětí a mužů z její nejbližší rodiny neuvidí jinak než s rukávy až k zápěstí a sukněmi, případně kalhoty až na zem. I v největším horku. Protože kdo nosí šátek, neukáže holé paže, výstřih ani nohy nad kotníky, prostě to k tomu patří. A není to jediná informace nebo znalost, která nám v tomto směru chybí.
V Turecku uvidíte ženy oblečené všelijak – bláznivě, vyzývavě, sportovně, elegantně, barevně, do černé, uvidíte tu všechny stupně zahalení – od nulového až po čádor (burku jsem zatím neviděla ani na jihovýchodě, ale třeba někde mezi přistěhovalci je.) Šátek samotný může být všech možných barev, jednobarevný i strakatý. Schovává-li všechny vlasy, často se pod ním nosí elastická čelenka, aby je spolehlivě udržela. Některé ženy ho mají jen ledabyle – buď je jim vidět aspoň ofina (Íránky, které ho neodložily ani v cizině) nebo je někdy „na půl hlavy“, spadlý dozadu, skoro jen na krku… Zavazuje se různě – vzadu nebo pod bradou, omotá se zepředu kolem krku a zaváže se za ním. Detailů je hodně, podle vázání lze poznat, k jakému etniku žena patří, případně z jaké země je – Turkyně, Kurdka, Afgánka, Arabka, Íránka atd. Je to běžné.
Samozřejmě jinak vypadá velké město a jinak malá víska, jiné je to v turistických oblastech a jiné v místech, kam cizí nezabloudí, jinak na západě, jinak na východě. Nezanedbatelné procento zašátkovaných Turkyň (čelenka + šátek) samozřejmě pochází z rodin, kde je oblékání podle pravidel islámu tradicí, ne každá to však považuje za omezení či újmu. Pro mnohé je to samozřejmost, často i volba. Znám tu vzdělané ženy, které se takto oblékají z vlastního přesvědčení. Školní děvčata od jistého věku chodívají ve „smíšených“ skupinkách. Nebo potkáte 3–4 ženy, dospělé dcery s matkou a babičkou – a každá to má jinak. Je to považováno za normální.
Pro nás je to kuriozita. Protože jsme si jisti, že když se některá obléká tak, že je od pohledu muslimka, je to buď proto, že ji k tomu nutí okolí a nemá na vybranou, tudíž by tak měly vypadat všechny ženy z rodiny, nebo proto, že je jako vyznavačka islámu ovlivněna ideologií a vědomě se podřizuje svému „útlačování“. Existuje však další možnost – že je to projev vlastní identity, rozhodnutí z vlastní vůle, potřeba někam patřit a dát to najevo, nehledě na reakce okolí. Šatek na hlavě nebývá polemikou, ale třeba i znakem hrdě a nezávisle zvoleného životního postoje. Takových případů není málo. Dělají to kvůli sobě, kvůli svému životu, ne kvůli ostatním, ne proto, aby se pak z pozice „pravověrně zašátkované“ někoho snažily jakkoli ovlivnit nebo agitovat. Proč by měly?
Mám tureckou kamarádku – otevřenou, společenskou, inteligentní a velmi sympatickou. Její manžel učí angličtinu na univerzitě, není příliš dobře placený, má jen jistoty státního zaměstnance. Z obou jejich rodin je zašátkovaná jedině moje kamarádka. Rozhodla se tak po svatbě, manželovi to nevadí, říká, že je to její osobní věc a volba. Oba dodržují ramadánský půst jako velká část i jinak nepraktikujících tureckých muslimů. Ona se modlí pravidelněji. Je to vysokoškolačka, bývalá pedagožka, básnířka, malířka, umí 3 jazyky, pracuje jako průvodkyně cizinců po celém Turecku, má na to zvláštní kvalifikaci a do rodinného rozpočtu přispívá nemalou měrou. Nedovede si představit, že by nepracovala. Normální pracující ženská, s manželem a dvanáctiletým synem. Bylo by pro mě ctí, kdyby učila mé dcery.
Přes to všechno, co jsem právě napsala, jsou v Turecku šátky tématem neustálých politických šarvátek. Zákaz jejich nošení státními zaměstnankyněmi, studentkami univerzit apod. je dlouhodobým jablkem sváru. Přitom se islám běžně praktikuje a považuje se za všeobecně přijatý standard, že co Turek, to muslim (téměř). Problém je však ve zdejším pokřiveném chápání sekularity státu – jako by spočívala v tom, že stát nezaměstná nebo nebude vzdělávat ženy s muslimským šátkem. Z pohledu svobody vyznání by to mělo být jedno, má-li ho, nebo ne. Protože takto dochází k diskriminaci – nejen podle náboženství, ale i na základě pohlaví, protože viditelně se podle svého muslimského vyznání oblékají jen ženy. Ano, zákaz nosit muslimský šátek je diskriminací žen, ať už to zní jakkoliv.
Nutnost volit mezi vysokoškolským studiem a vírou, která patří v mnoha případech k vědomí vlastní identity, končí většinou nevzdělaností! V posledních letech se tento zákaz zrelativizoval, na univerzitách o něm rozhoduje vedení školy, je čím dál častěji porušován, jeho nedodržování přehlíženo. Turecké aerolinky již muslimky s šátkem zaměstnávají. Vláda zrušení zákazu zatím odkládá. Přesto se od loňska na veřejnosti po boku svých choťů ukazují v šátku i manželky vysokých státních činitelů v čele s prezidentem i premiérem – nejen při všednějších příležitostech a cestách, ale i na státních recepcích. Neznamená to, že by církev kontrolovala chod státu nebo že by se stát řídil jejími pravidly či s ní byl provázán, ale jen to, že rodina příslušné osoby je věřící. U nás se nad náboženským přesvědčením v tomto smyslu nikdo zvlášť nepozastavuje.
Domnívám se, že mnohé reakce o zašátkování učitelky v budějovické školce vypovídají o jisté paranoie v naší společnosti, o xenofobii a nedostatečné, správněji jednostranné informovanosti. Protože poukazují-li média neustále jen na negativa čehokoli, jinak to dopadnout nemůže. Čest těm, pro které jsou podstatné jen její osobnostní a profesionální kvality.
P.S.: Jsem křesťanka, na pohled to na mně nepoznáte. Přestoupit na islám mě nikdy nenapadlo. Ctím rozum, cit i lidskou svobodu rozhodovat o vlastním životě.