Titulek jako z rubriky „Co vám uniklo“, uznávám. Všechno však spojuje jedno malé bulharské město na Dunaji, Kozloduj. Vyslovíte-li v této balkánské zemi jeho název, lidi většinou napadne její jediná atomová elektrárna, největší místní výrobce elektřiny. Postavena a uvedena do provozu byla za odborného vedení sovětských odborníků, od roku 1974 funguje bezproblémově a závěry mezinárodních inspekcí i unijních kontrol potvrzují její spolehlivost.
Patnáctitisícové město má však své místo i ve starších bulharských dějinách. Připomíná to muzeum na lodi, nesoucí jméno českého šlechtice a rakouského maršála Jana Josefa Václava Antonína Františka Karla hraběte Radeckého z Radče (něm. Johann Joseph Wenzel Anton Franz Karl Graf Radetzky von Radetz). V dubnu 1876 vypuklo v Bulharsku povstání proti osmanské nadvládě (neúspěšné, utopené v krvi) a z Rumunska se mu v polovině května vydal pomoci oddíl narychlo složený z nadšených emigrantů i zkušených bojovníků. Po skupinkách a v převlečení se nalodili na rakouský parník Radetzky, který se běžně pohyboval mezi dunajskými přístavy. Když se přiblížil ke Kozloduji, odtajnili svoji identitu a záměry a přiměli kapitána, aby přistál a nechal je vystoupit. Prý na něj zapůsobili svým chováním a rozhodností natolik, že později odmítl přepravit za nimi osmanské vojenské jednotky.
Oddíl, jeho vylodění, několikadenní pochod a drtivá porážka patří k symbolům bulharského ozbrojeného boje v době obrození. Jeho vůdce, osmadvacetiletý revolucionář, básník a novinář Christo Botev, je dodnes národním hrdinou a má v síni slávy bulharských dějin jedno z nejčestnějších míst. Každý rok se v den jeho smrti (čtyři dny po vylodění u Kozloduje) v celé zemi rozezvučí sirény, aby připomenuly památku všech padlých za Bulharsko v dějinách. Říká se mu Botevův den.
Parník Radetzky sloužil svému účelu do roku 1918, o šest let později byl zničen. V šedesátých letech Bulhaři postavili podle původních plánů a vzpomínek současníků jeho repliku – muzeum. Lze jej navštívit, ale také se na něm ubytovat či s ním podniknout krátkou plavbu.
Z místa, kde se před 137 lety vylodili povstalci, se v jejich stopách do hor, kde byli poraženi, vypravily na stodvacetikilometrový pochod desítky nadšenců. Letos už po šedesáté sedmé.
Nedá mi to a vrátím se k elektrárně, té jaderné. Těsně před Vánoci 1991 se stala součástí jedné z nejzajímavějších událostí, které rozbouřily bulharský veřejný život a která, bohužel, upadla v zapomnění. Studentský pořad veřejnoprávní televize, který byl velmi otevřený a flexibilní a tudíž oblíbený, najednou přerušilo krizové zpravodajství, mimořádné – ze zpravodajského studia, z krizového štábu, z místa události – velkých a nebezpečných problémů v elektrárně Kozloduj. Mezi vstupy, které moderovaly známé zpravodajské tváře, běžely neutrální hudební klipy. Vše ukazovalo na naprostou nepřipravenost státu, armády či kterékoliv ozbrojené nebo civilní obranné složky na nastalou situaci… Bylo zle, kdo neměl zapnutou televizi, rychle si ji na popud telefonujících příbuzných či přátel zapínal. A čekalo se. I když hodně lidí později říkalo, že se jim to „nějak nezdálo“, zavládla přinejmenším značná nejistota, černobylský výbuch byl stále v živé paměti. Vše ukončilo, zhruba po hodině, přiznání mystifikace s upozorněním na neadekvátní reakce klíčových osob. Sem-tam se někdo chytil za nos a snad to i k něčemu bylo, tvůrci pořadu však dlouho čelili trestnímu stíhání, jejich vina se však neprokázala.
Že nám to něco připomíná? Třeba takové nabourání se do televizního vysílání atomovým výbuchem v české krajině? Tedy až na rozsudek… Není divu. At´ se nám to líbí nebo ne, vše je v prostoru naší pevniny propojeno – dějiny, osudy, společenské jevy i projevy, události. I třeba v malém městě na břehu Dunaje, o jehož existenci nemá většina Nebulharů ani tušení.
