Uvidíte-li někoho nosit v březnu červeno-bílou ozdobičku, možná to bude martenička. Dotyčný ji dostal od někoho, komu na něm záleží, nebo dokonce přímo od baby Marty, česky babičky nebo lépe babky Marty. Je mírně zakulacená, růžolící, úsměvavá, nosívá bulharský kroj. Má dva syny – Malého Sečka a Velkého Sečka. První kraluje v lednu, druhý v únoru, oba jsou ledově větrní nezbedové a babka Marta s nimi mívá křížek. Když ale konečně nadejde její čas, březen (bulharsky mart), začíná být veseleji. Stařenka je ovšem velmi náladová a od rány, takže s ní není nikdy nic jisté. Chvíli se směje a máme sluníčko a příjemně, chvíli se zlobí, a to nám pak fouká a prší, ale také když při uklízení vyklepává a natřásá peřiny, tak se k zemi snáší sníh. Naštěstí to bývají poslední vločky před skutečným jarem. To, čemu se v Česku říká aprílové počasí, je v Bulharsku počasím březnovým (martensko vreme).
Mnohé národy kdysi věřily, že je zima časem zlých sil. Mráz poráží, co může, noc se zdá svou délkou mocnější než den. Jaro nad zlem vítězilo, a aby to bylo skutečné a definitivní, zaklínali lidé temno různými způsoby. U mnoha Slovanů se vynáší Morena, Morana, Smrtka. V Bulharsku měla a má podobný smysl i martenica. Jmenuje se tak, protože se dává 1. března (bulharsky mart) a během toho měsíce se i nosí. Tradičně jsou to dva střapečky, jeden z červené a jeden z bílé vlny. Zdobí se jimi každý Bulhar a tradičně často i dnes celý dům, ovocné stromy v sadech, hospodářské budovy, dobytek…
Nejzákladnějším „pravidlem“ je nosit marteničku až do chvíle, kdy uvidíte prvního čápa. Pokud to štěstí nemáte do prvního jarního dne, do dne v měsíci, který si předem určíte, nebo jednoduše do konce března. A třeba i do okamžiku, kdy si všimnete prvního rozkvetlého stromu. Pak marteničku pověsíte na (kvetoucí) větvičku. Pokud ji dáte pod kámen, objeví-li se pod ním do měsíce mravenci, bude rok úspěšný a plodný.
Bílá a červená jsou jako mléko a krev, jako čistota a život, červená brání před nemocemi a dává zdraví a sílu. V některých dnes hraničních oblastech země se k nim přidává i proti uřknutí modrá, ale i jiné barvy jara. Z jednoduchých střapců na kroucené šňůrce vznikla i další tradiční a dodnes oblíbená podoba martenice – Pižo a Penda. Pižo je bílý panáček, Penda červená panenka. Že by připomenutí, že jaro je i časem lásky? Pravděpodobnější je názorné vyjádření symbolu mužského prvku, síly a světla, bílou, a ženského prvku, zdraví, početí a plodnosti, červenou.
Martenici dává v Bulharsku každý každému nezávisle na věku a pohlaví. V dnešní době mají nesčetné podoby a tvary – vlněné, hedvábné, syntetické, dřevěné, plastové, kovové, skleněné, korálkové… Koupíte je kdekoliv, v druhé půlce února je jimi Bulharsko naprosto zaplaveno. Nosí se zapíchnuté na prsou vlevo (u srdce) jako odznáček nebo brož, uvázané na knoflíku, jako náramek, na krku, ve vlasech, na taškách, kabelkách, jako prstýnek, miminka je mívají i obtočené kolem nožičky. Visí v domech, na domech, v autech, autobusech, tramvajích. Správně bývají na všech vrstvách oblečení kromě spodního prádla, takže přijdu-li do teplé kavárny a svléknu si kabát s marteničkou a vestu s marteničkou, při povídání s kamarádkou stejně nejsem bez marteničky, protože je jedna i na mé halence, na krku či na ruce – nebo všude. Děti si marteničku od každého člena rodiny, od příbuzných i kamarádů rády pověsí všechny a chodí pak jako vysloužilí veteráni ověnčení řády. Na svátek 1. března se připravují i tak, že ve školách a školkách dělají marteničky samy, kreslí je, chystají vítání babky Marty, která tam za nimi vždycky přijde. Kdo marteničku z nějakého důvodu nemůže nebo nechce koupit, velmi snadno ji pro své blízké může vyrobit, protože na její skutečné podobě dnes moc nezáleží – podstatná je barevnost a symbolika.
Je hezké, že je to svátek bez omezení, s jednoduchou a všechny oslovující symbolikou. Není spojen s dárky, penězi, formálními akcemi. Cizinci, kteří ho v zemi zažijí, si odnášejí hezkou vzpomínku a nezapomenou na ni, protože se s marteničkou jinde nesetkají. (Leda u Rumunů, kteří jí říkají martišor, ale tam má jistá tradiční omezení – nosí ji jen ženy a je celkově méně populární.) Je to jedna z dnes jedinečných tradic, jejíž doba je však mimo turistickou sezónu, a proto se o ní v průvodcích moc nedočteme. A pozor – před marteničkou jsou si Bulhaři rovni – nosí ji všechny společenské skupiny, ve městech i na venkově, Bulhaři doma i v cizině. Je milé vidět politika, velvyslance, prezidenta, obchodníka, milionáře, na jehož drahém kvalitním obleku se krásně vyjímá martenička. Nikdo ji nevnímá jako dětinskost, zženštělost, zbytečnost.
První zmínky o červenobílých vázankách pro sílu a úspěšnost na dnešním bulharském území jsou z přelomu 6. a 7. století. Takže je to asi nejstarší masově dodržovaná bulharská tradice, živá i dnes.
- Bulharské jarní trhy autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2360/235936.jpg
- Bulharské lidové ozdoby - marteničky autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2360/235925.jpg
- Scenérie z jarní bulharské ulice autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2360/235931.jpg
