Když bylo po eurovolbách a vypadalo to, že se v návaznosti na jejich výsledky začalo vážně uvažovat o velmi předčasných parlamentárních volbách v Bulharsku, skypovala jsem do Varny. „To je bomba! – Co od toho čekáš? – Bylo by fajn, kdyby to konečně položilo vládu a byly volby. – Hm, no a? – Mohly by tentokrát dopadnout celkem jednoznačně, podívej se na ty výsledky teď! Třeba by to už bylo lepší. – Víš, já na to tu čekám už 25 let a furt nic.“ Pousmála jsem se a v duchu uznala, že je to pravda, ale naděje se mi usadila někde hluboko a nechtěla ven.
Přišel konec července, bulharská levicová vláda podala demisi a parlament ji hned přijal. To byla rychlost změn v tamější politice dlouho nevídaná. Odmyslíme-li si samozřejmě skutečnost, že se to od vlády (podporované postkomunistickou Bulharskou socialistickou stranou) očekávalo už rok a že nebýt jarních voleb do Evropského parlamentu, možná by i nadále dělala tvrdohlavého a naoko konstruktivního brouka, kterého nějaká sprška teprve ročních protestů v ulicích neutopí. Volby do Evropského parlamentu však nebyly v zemi brány jako výběr těch, kteří budou rozhodovat o chodu EU, nýbrž jako vnitropolitická zkouška, kdo s koho, kde levice dopadla… vlastně téměř odpadla. Po demisi tedy nastoupila vláda úřednická. A 5. října šli bulharští občané za necelý rok a půl k urnám potřetí, volili mezi 25 stranami a koalicemi.
Výsledky jsou na světě, o vládě se stále a ne příliš úspěšně či rychle jedná. Má naděje se kamsi schovala a nevím, kdy ji zase najdu. Já, životní optimistka.
GERB (Občané pro evropský rozvoj Bulharska) jako nejúspěšnější strana získala 32,7 % a i když si od minula pohoršila, je první politickou stranou v Bulharsku, která po r. 1989 vyhrála troje po sobě jdoucí volby. Po prvních vládla, po druhých (loňských) byla v opozici, nyní se znovu snaží horko-těžko vytvořit vládní kabinet. Do parlamentu se totiž dostalo 8 politických subjektů a to samo o sobě znamená četné komplikace po celý jeho mandát. GERB obsadí 84 křesel z 240 a nyní hledá spojence, který by počet příznivců v zákonodárném sboru dostatečně doplnil. Zatím to však vypadá na vládu menšinovou.
Velkou ztrátu utrpěla koalice BSP - levicové Bulharsko (Bulharská socialistická strana, sociální demokracie, komunisté, zelení, agrárníci …, celkem 13 stran), která se dostala na historické výsledkové minimum 15,4 % (39 mandátů) a které šlape na paty Hnutí za práva a svobody, obecně považované za politického zástupce turecké menšiny, které skončilo s 14,8 % a 38 místy v Národním shromáždění.
Pak je tu koalice Reformní blok (8,9 %, 23 křesel), nacionalistické spojení Patriotická fronta (7,3 %, 19 křesel), koalice okolo Bulharska bez cenzury, vedeného bývalým příznivcem Bojka Borisova a nyní jeho vášnivým kritikem (5,7 %, 15 křesel), hrubě nacionalistická Ataka, která již počtvrté překročila čtyřprocentní laťku (4,5 %, 11 křesel) a nakonec koalice Alternativa pro bulharské obrození bývalého socialistického prezidenta Parvanova (4,2 %, 11 křesel.) Počítáme-li všechny členy koalic, dostalo se do bulharského parlamentu zhruba 30 stran a hnutí.
Všechny strany mají důvod si přát sestavení vlády. Je to však tvrdý oříšek. Malé koalice se obávají silného partnera, jakým je GERB, aby spojením s ním neztratily vlastní identitu. Je sice hodně ochotných GERB podpořit, ale pracovat v jeho silném stínu se nikomu moc nechce. Kromě toho je pravděpodobné, že ani budoucí kabinet nevydrží do konce mandátu. Naděje na většinovou vládu je mizivá. Ale podpora menšinového kabinetu (a dílčí parlamentní dohody ohledně konkrétních politických kroků) vypadá realisticky.
První reakce po 5. říjnu byly idealistické – bulharský volič prý dal najevo, že si přeje dohodu politických špiček, proto do Národního shromáždění poslal tolik různých stran – zjevně aby je přiměl k rozumnému jednání. Nyní je jasné, že šlo spíše o únavu a zmatek v jeho hlavě – přeje si změnu, ale stále neví, jak jí dosáhnout. Recept neexistuje. Zatím je největší změnou odklon od větších stran ve prospěch nově vznikajících, oslabení socialistů a komunistů, další posílení nacionalistických tendencí, ovšem ne právě v štěkavém podání Ataky. Jinak se toho moc nemění – vnitropolitická situace Bulharska i nadále zůstává nestabilní a ekonomicky mu to nijak nepomůže. V dohledu není ani náznak jednoznačnějšího řešení a agonie postkomunistického vývoje země pokračuje.
