V Turecku začala uprchlická krize mnohem dříve než v Evropské unii – a ve srovnání s Evropou ji zvládá mnohem lépe. Ovšem po čase Ankaře působí přibývající tisíce běženců čím dále větší problémy. Evropské země si v tomto ohledu na společné úrovni počínají od počátku organizačně nejednotně, často zbrkle a neefektivně.
Jejich pravidla – ať již lépe, či hůře nastavená – bez spolupráce a dostatečné koordinovanosti nefungují. Nemám na mysli jen Unii, ale spolupráci všech států, do kterých uprchlíci vstoupí nebo se do nich chystají. Tedy i Turecka a těch na území bývalé Jugoslávie.
V Turecku, které má zhruba 74 milionů obyvatel, je přes dva roky již na 2,5 milionu uprchlíků, přičteme-li neoficiální čísla, tak ještě více. (V EU je dohromady něco přes 507 milionů obyvatel a přibližně stejné procento by u nás činilo přes 17 milionů běženců. Zatím je jich nesrovnatelně méně.)
Zpočátku to byli skutečně hlavně Syřané, později k nim přibyli Afghánci (mnozí jen změnili cílovou zemi), Somálci, Íránci, po zhoršení situace u nich doma i Iráčané, nechybí osoby odjinud. Oficiální čísla žádajících o azyl a registrovaných v uprchlických táborech jsou jen částí celkového počtu.
Syřané mají přístup ke vzdělání i práci. Ostatní ne
Provincie u turecko-syrských hranic tuto situaci změnila – demograficky (národnostně, nábožensky, množstevně) i ekonomicky. Po celou tu dobu mezinárodní pozorovatelé předvídali přibývání problémů, doporučovali připravit se na ně a pomoci, dokud je čas. Turecko po původních snahách zvládnout vše samo začalo vysílat signály, že náklady jsou příliš vysoké a organizace čím dál komplikovanější.
OSN a na ní nezávislé mezinárodní organizace se snaží pomáhat, seč je v jejich silách. O situaci sice referovala i naše média, na místě pomáhaly i naše nevládní organizace, ale pro veřejnost – a pravděpodobně i pro většinu naší administrace – to bylo všechno za Bosporem a devíti horami – úřední zpráva, titulek v novinách, obrázek na webu, hlas v rádiu, reportáž v televizi. Informace zapadla mezi ostatní, válek a lidských tragédií ve světě je přece tolik.
Probereme-li zprávy analytiků a mezinárodních organizací, informace z médií, rozhovory s informovanými i statistiky, zjistíme mimo jiné, že Turecko od samotného začátku syrské krize vyhlásilo a vytrvale opakuje, že svoje hranice pro uprchlíky neuzavře. Příležitostně, místy a občas se jejich příchodu sice zkouší bránit, i s oběťmi na životech, praxe však ukazuje, že je to nad jakékoliv síly.
Oficiální postoj Ankary je, že přijme všechny utíkající před válkou a hledající bezpečí. Postavilo přes 20 uprchlických táborů, většina z nich funguje jako malá města. Uprchlíci z východu se v Turecku nemohou ucházet o azyl. Pokud však úředně zažádají o dočasnou ochranu, mají Syřané přístup k zdravotní péči, vzdělání, práci. Ostatní – Afghánci, Iráčané a další – tuto možnost nemají.
V táborech i mimo ně však nevyhnutelně vznikají problémy a nazrávají konflikty – kulturní, náboženské, existenční, psychologické, finanční atp. Ti, co se rozhodnou tábory opustit, se stěhují do měst, žebrají, pracují načerno, stávají se bezdomovci i se svými rodinami. Jejich přítomnost a potřeby zvyšují nájmy, ceny, mění zaměstnanost, zasahují do životních podmínek místních.
Bylo otázkou (nedlouhého) času, kdy se při pokračující válce začnou i větší skupiny snažit dostat dále do Evropy. Proč nás to tedy překvapilo? Nemluvě o tom, že se nejedná jen o problém Syřanů, že uprchlická krize není jen krizí evropskou, že je vše mnohem komplikovanější a trvá déle, než si mnozí z nás uvědomují.
Turecko se přizpůsobilo v 67 ze 72 bodů
Turecko má s EU dlouhodobý problém – o jeho členství v jakékoli podobě se jedná již léta, během kterých se názory některých členských zemí měnily podle vítězů jejich voleb. Situace se mění a trvá to tak dlouho, že když se mu začalo ekonomicky dařit a sebevědomí Turků v mezinárodním měřítku stouplo i v tomto smyslu, objevily se nálady – i mezi politiky – podle kterých Turecko nepotřebuje EU ke své spokojenosti a prosit se jí nebude. Jedním ze zásadních problémů je po celou dobu i otázka rozděleného Kypru a doufejme, že jednání, která probíhají, časem dovedou k dohodě. Je to v zájmu obou stran.
Otázka bezvízového styku mezi EU a Tureckem není novinkou a z tohoto hlediska názor, že Turecko drze podmiňuje spolupráci ohledně běženců zrušením víz, neobstojí.
Bývá běžné, že politik, požádaný o spolupráci a pomoc v záležitosti klíčového problému, bude hájit zájmy své země a pokusí se získat „něco za to.“ I my s tím máme své zkušenosti. Proto je celkem přirozené, že Turci znovu žádají urychlené zrušení víz ze strany EU.
Samozřejmě dobře vědí, že EU není nekritický partner a dodržuje jistá pravidla. Že není zásadně proti zrušení víz za předpokladu, že Turecko splní jisté podmínky. Že problém s uprchlíky ji nepřiměje, aby zanevřela na svoji bezpečnost – spíše naopak. Celé jednání vlastně proces jen urychluje. Turecko se přizpůsobilo v 67 ze 72 bodů, definovaných Unií před třemi roky. Z toho skoro polovinu splnilo během posledních týdnů. Evropská komise se shodla na tom, že jeho snaha je aktivní, a doporučila zrušení víz s podmínkou, že budou urychleně splněny i poslední podmínky.
Otázkou je, jak rychle lze zavést protikorupční opatření, změnit definici terorismu v zákoně a její zneužívání nejvyššími instancemi, účinnou ochranu osobních dat. S tím vším také souvisí uzavření dohod o právní spolupráci s EU a Europolem.
Zpráva, že turecký premiér Davutoğlu, který s EU jednal, ve své funkci před koncem května skončí, je v tomto okamžiku velmi čerstvá. Je dohoda ohrožena? Odstoupí od ní Turecko, pokud vše nepůjde podle jeho představ? Myslím, že to tak horké nebude.
Prezident Erdoğan, bez jehož souhlasu by k dohodě pravděpodobně nedošlo, i když samozřejmě za zemi jednal předseda vlády, je vždy ve svých vyjádřeních kategorický a často kontroverzní. Je si však velmi dobře vědom tří skutečností. Za prvé, spolupráci s EU potřebuje a dodržení dohody pomůže jeho zemi lépe zvládnout situaci s uprchlíky, která mu pomalu přerůstá přes hlavu. Za druhé, Unie již Turecku nejednou ukázala, že si stojí za svým, jsou v ní i země k Turecku nijak přátelské a ač může být velmi vstřícná, své principy nepopře. A za třetí – když bude s jeho jménem spojeno dosažení bezvízového styku s Evropou, bude mít Erdoğan další bod u svých občanů. Bez konstruktivního jednání by to šlo těžko.
