Dlouho jsem se tak netěšila na prázdninový návrat do Čech jako před letošním létem. I když to bylo stejné jako v předešlých letech – dorovnávací zkouška z češtiny a vlastivědy dětí, jejich příprava a odvoz na tábor v šumavských lesích, maraton pravidelných lékařských prohlídek, výběr učebnic na příští rok, ze kterých se nám bude dobře učit doma, obíhání obchodů pro konkrétní, v cizině chybějící nebo hůře sehnatelné věci, koření (ano, i na východ je ho někdy třeba vozit!), knížky. Úřady, opravy v bytě, vše, co na dálku ani v naší době zařídit nelze.
Nejlepší byly schůzky s lidmi, které mám ráda. Poslouchat jejich vyprávění – o normálním životě, o životě doma. Exotičtější věci mám možná k vyprávění já – ale to přece není tak důležité. Poslouchat o jejich zážitcích v roce, který uplynul od posledního společného posezení. O dětech, které rostou, hledají a nacházejí svůj styl, svoje názory, někdy i nový vztah k rodičům. O ztrátách zaměstnání a nástupech do nového. O vyrovnávání se se ztrátou rodičů nebo zjištěním o konfidentské minulosti tchýně. O úrazech, po kterých se znovu učí chodit nebo se usmívat a zjišťují, jak je znovunabytá dovednost nádherná. O šoku z (přirozených) úmrtí vrstevníků před padesátkou a štěstí, že je mohli vůbec poznat a přiblížit se jim, dokud tu byli. Zažívat radost z toho, že se všichni po různých profesionálních, výdělečných, emočních a existenciálních peripetiích většinou dostali k tomu, co je baví, co je v životě i práci těší, v čem vidí smysl a co jim dává sílu. Dělají literaturu, překlady, historii, komunikaci. A cítí se dobře.
Další věc hřeje, těší, dává věcem jiný rozměr a význam. Ať si Češi o politice a státu myslí cokoli, berou do svých rukou a rozhodování, co jen lze. Každé místo, město, oblast tu má svoje léto, své svátky, svoje spolky, zájmové i zábavné akce, dny řemesel, koncerty, rukodělné semináře, poutě, výstavy, slavnosti, vlastní Vánoce… Překvapí mě a ve stejném duchu i rozradostní, když mi starý známý vypráví, že jeho kamarádi-doktoři různých oborů si sami vyrábějí pivo, protože sériově zlevněné ztratilo na kvalitě, a tak se rozhodli si pivní požitek vylepšit sami. Lepší než nadávat u půllitru a nic nedělat. Soukromý a komunální život zkrátka prosperuje tak, aby se cítili lidé dobře a nemuseli s tím čekat a spoléhat na žádnou centrální organizaci – a nedělají to.
Samozřejmě mi občas někdo řekne, že mám být ráda, že tu nejsem, že je to tu těžké, hrozné, politika, úřady, lidé, ceny, komerce, marketingový tlak atd. atp. Já ovšem dobře vím, že je vše relativní. Že žehrat je jednodušší než za něco přijmout odpovědnost a postarat se o to sám. Že co si neuděláme sami, to většinou nemáme. Že nám (v mírové době) nikdo nemůže vzít radost a spokojenost, pokud mu je dobrovolně nedáme. Že v našich končinách může být každý svého štěstí strůjcem – a že to tak není všude. Že tady máme možnost volby. Važme si toho. Vím, o čem mluvím – pohybuji se i v zemích, kde to není tak naprostou samozřejmostí.
Nemám ráda novoroční bilancování a předsevzetí. Rok pro mě začíná podzimem a končí někdy v létě. Jako malá jsem milovala vůni nepopsaných sešitů a nových učebnic, teď se v září stejně těším na útulné domácí teplo zimních večerů, kdy se dobře čte, píše, popíjí, povídá. A od 2. ledna začínám vyhlížet jaro. Máme ale před sebou další prázdniny v Čechách – a já už se těším, jak o Vánocích načerpám radost, naději a pozitivní energii z toho, co je u nás dobrého. Bez žehrání.
Přeji stejně radostné Vánoce všem!
