„To je ideální prezident, ne?“ povídá česká kamarádka po přečtení mého posledního blogu. Zarazila jsem se – přece jsem to tak nemyslela. Erdogan asi není ideální prezident (existuje obecná definice ideálního prezidenta?). Pokusila jsem se načrtnout, jaká je to osobnost. K tomu titulek z redakce, který jsme si já netroufla napsat, protože se mi zdál příliš silný a sporný. Je fakt, že kdyby si to mohly přečíst moje turecké kamarádky, možná by se mnou přestaly mluvit. Ani bych se nestihla zeptat, pro koho tedy hlasovaly.
Turecko není Erdogan
Už dva tři roky se mi svěřují s obavami, že se Turecko brzy připojí k zemím, kde je islám hlavní hodnotou a celé fungování státu se jím řídí. Že budou snad chodit minimálně v čádoru, kvůli politice AKP a její vlády s předsedou a premiérem v jedné osobě. Tento jejich názor nesdílím, protože se snažím věřit, že jsou Turci dost soudní a silní, aby to nedopustili (a doufat, že tentokrát nedojde k vojenskému puči, aby se jim to podařilo.) Taky mám v živé paměti, jak jsem se jednu z kamarádek marně snažila přesvědčit, že umožnit zašátkovaným dívkám studium, aniž by byly nuceny hidžáb proti svému přesvědčení odložit, je projevem tolerance, krokem k náboženské svobodě a umožněním studia více ženám. Tvářila se velmi skepticky.
Na druhou stranu samozřejmě uznávám, že některé věci jsou zarážející. Například pokus o omezení normálního kontaktu vysokoškoláků (a tudíž plnoletých občanů!) různého pohlaví tím, že se striktně rozdělí koleje na dívčí a chlapecké, které od sebe budou i dostatečně vzdáleny nebo odděleny plotem apod. Nebo zmínka, že se ženy nesmí smát na veřejnosti, aby nepohoršovaly nebo neprobouzely nemravné myšlenky mužů. Uklízení nedostatečně oblečených figurín z výloh města, aby to nepohoršilo na návštěvu přijíždějícího premiéra. Erdoganem iniciovaný projekt výstavby mešity v Istanbulu, která by byla nejen největší ve městě, ale také by byla vidět zdaleka tak, že by značně narušila i historické panoráma – jako by ho měla přímo zastínit svou velkolepostí a zdaleka ne moderností, nybrž ve stylu osmanských tradic. Ohrazování se proti demonstrantům argumentem, že jsou nevěřící (ještě že se pak zjistilo, že i v parku Gezi se samozřejmě někteří modlí.) K tomu politický styl typu kdo není s námi, je proti nám a chce uškodit celé zemi. Použití síly proti těm, co trvají na svém. Zametání pod koberec korupčních kauz spojených s vládou. Velké aféry, exemplární zátahy proti novinářům, spisovatelům, armádním velitelům apod., ve kterých již snad ani nelze určit, kdo má pravdu a co a jak vlastně bylo. Omezování svobody slova (cenzura připojení na sociální sítě, YouTube, nátlak na některá média.) Pokusy politiků o cenzuru televizní seriálové produkce. Vytváření obrazu premiéra jako bezchybného, otcovsky laskavého, moudrého, přísného – a neporazitelného, bezchybného, toho, komu není radno veřejně oponovat. Po Erdoganovi se pojmenovávají ulice, školy, univerzity, údajně i budoucí největší letiště světa v Istanbulu.
To jsou příklady, které se hodí do útržkovitých zpráv a zaujmou běžného nezasvěceného čtěnáře v cizině. Jsou ale pěnou na vlnách dlouhodobější politiky. Je také pravdou, že se toto začalo viditelně vyostřovat během posledních zhruba tří let. Společnost je značně polarizována a když se to hodí, posiluje tyto rozdíly svou rétorikou sám premiér. Jeho strana ale sdružuje z různých důvodů různé vrstvy – odlišné svým vzděláním, sociálním postavením, etnickou příslušností, náboženským vyznáním a to jí činí silnou ve volbách. Prohlášení, že v různorodosti je síla, že společné pozitivní využití odlišností národu jen pomůže, plus aktivní jednání s PKK jsou v protikladu s řečmi například o tom, že jen lid zná správnou cestu a problémem je jeho elita.
Prezidentské volby v Turecku
Proto je otázkou, jak daleko může Erdogan zajít s pravomocemi, které mu poskytne prezidentský úřad. Jak daleko to v něm podpoří ambice stát se druhým otcem národa. Jak moc se mu povede změnit kompetence a pravomoce úřadu podle svých potřeb. Jak dlouho je udržitelné schéma jedné výrazné osobnosti kontrolující (ač ne formálně) vše klíčové na vrcholu vnitřní politiky – a vlastně i té zahraniční. A je-li pravda, že velká země potřebuje tvrdého vůdce.
Se zájmem čekám, co bude dál. A do kdy.