„To je ideální prezident, ne?“ povídá česká kamarádka po přečtení mého posledního blogu. Zarazila jsem se – přece jsem to tak nemyslela. Erdogan asi není ideální prezident (existuje obecná definice ideálního prezidenta?). Pokusila jsem se načrtnout, jaká je to osobnost. K tomu titulek z redakce, který jsme si já netroufla napsat, protože se mi zdál příliš silný a sporný. Je fakt, že kdyby si to mohly přečíst moje turecké kamarádky, možná by se mnou přestaly mluvit. Ani bych se nestihla zeptat, pro koho tedy hlasovaly.
Už dva tři roky se mi svěřují s obavami, že se Turecko brzy připojí k zemím, kde je islám hlavní hodnotou a celé fungování státu se jím řídí. Že budou snad chodit minimálně v čádoru, kvůli politice AKP a její vlády s předsedou a premiérem v jedné osobě. Tento jejich názor nesdílím, protože se snažím věřit, že jsou Turci dost soudní a silní, aby to nedopustili (a doufat, že tentokrát nedojde k vojenskému puči, aby se jim to podařilo.) Taky mám v živé paměti, jak jsem se jednu z kamarádek marně snažila přesvědčit, že umožnit zašátkovaným dívkám studium, aniž by byly nuceny hidžáb proti svému přesvědčení odložit, je projevem tolerance, krokem k náboženské svobodě a umožněním studia více ženám. Tvářila se velmi skepticky.
Na druhou stranu samozřejmě uznávám, že některé věci jsou zarážející. Například pokus o omezení normálního kontaktu vysokoškoláků (a tudíž plnoletých občanů!) různého pohlaví tím, že se striktně rozdělí koleje na dívčí a chlapecké, které od sebe budou i dostatečně vzdáleny nebo odděleny plotem apod. Nebo zmínka, že se ženy nesmí smát na veřejnosti, aby nepohoršovaly nebo neprobouzely nemravné myšlenky mužů. Uklízení nedostatečně oblečených figurín z výloh města, aby to nepohoršilo na návštěvu přijíždějícího premiéra. Erdoganem iniciovaný projekt výstavby mešity v Istanbulu, která by byla nejen největší ve městě, ale také by byla vidět zdaleka tak, že by značně narušila i historické panoráma – jako by ho měla přímo zastínit svou velkolepostí a zdaleka ne moderností, nybrž ve stylu osmanských tradic. Ohrazování se proti demonstrantům argumentem, že jsou nevěřící (ještě že se pak zjistilo, že i v parku Gezi se samozřejmě někteří modlí.) K tomu politický styl typu kdo není s námi, je proti nám a chce uškodit celé zemi. Použití síly proti těm, co trvají na svém. Zametání pod koberec korupčních kauz spojených s vládou. Velké aféry, exemplární zátahy proti novinářům, spisovatelům, armádním velitelům apod., ve kterých již snad ani nelze určit, kdo má pravdu a co a jak vlastně bylo. Omezování svobody slova (cenzura připojení na sociální sítě, YouTube, nátlak na některá média.) Pokusy politiků o cenzuru televizní seriálové produkce. Vytváření obrazu premiéra jako bezchybného, otcovsky laskavého, moudrého, přísného – a neporazitelného, bezchybného, toho, komu není radno veřejně oponovat. Po Erdoganovi se pojmenovávají ulice, školy, univerzity, údajně i budoucí největší letiště světa v Istanbulu.
To jsou příklady, které se hodí do útržkovitých zpráv a zaujmou běžného nezasvěceného čtěnáře v cizině. Jsou ale pěnou na vlnách dlouhodobější politiky. Je také pravdou, že se toto začalo viditelně vyostřovat během posledních zhruba tří let. Společnost je značně polarizována a když se to hodí, posiluje tyto rozdíly svou rétorikou sám premiér. Jeho strana ale sdružuje z různých důvodů různé vrstvy – odlišné svým vzděláním, sociálním postavením, etnickou příslušností, náboženským vyznáním a to jí činí silnou ve volbách. Prohlášení, že v různorodosti je síla, že společné pozitivní využití odlišností národu jen pomůže, plus aktivní jednání s PKK jsou v protikladu s řečmi například o tom, že jen lid zná správnou cestu a problémem je jeho elita.
Proto je otázkou, jak daleko může Erdogan zajít s pravomocemi, které mu poskytne prezidentský úřad. Jak daleko to v něm podpoří ambice stát se druhým otcem národa. Jak moc se mu povede změnit kompetence a pravomoce úřadu podle svých potřeb. Jak dlouho je udržitelné schéma jedné výrazné osobnosti kontrolující (ač ne formálně) vše klíčové na vrcholu vnitřní politiky – a vlastně i té zahraniční. A je-li pravda, že velká země potřebuje tvrdého vůdce.
Se zájmem čekám, co bude dál. A do kdy.
