Turecko se připravuje na komunální volby ve značně neklidné atmosféře. Proběhnou 30. března a jejich výsledky a důsledky zdaleka přesáhnou svou důležitostí jednotlivé oblasti země. Jsou prvním politickým hlasováním po velkých protivládních nepokojích loňského roku a po nedávném odhalení korupčních kauz vládní strany.
Vše je v poslední době zpolitizované a samotná místní politika zůstává před vlastními volbami kdesi v pozadí. Premiér (a jeho strana) má eminentní zájem na zvyšování napětí, aby ukázal rozhodnost a akceschopnost. Bojuje s nařčeními z korupce i s Fethullahem Gülenem, který žije už 15 let v emigraci, odmítá se vrátit do Turecka a je vytrvalým komentátorem a kritikem vnitropolitického dění v Turecku. Čím déle je Erdoğan u moci, tím více se považuje za nedotknutelného. Když se cítí ohrožen, reaguje podrážděně a začínají se v něm probouzet diktátorské sklony v duchu hesla „kdo není s námi, je proti nám“. Jeho reakce na masové protesty loňského roku, které začaly obranou istanbulského parku Gezi a rozšířily se do různých měst jako vzpoura proti stavu turecké vnitřní politiky, se řídily principem, že nejlepší obranou je útok – zesměšňoval, urážel, odmítal diskutovat, vše se snažil řešit z pozice síly.
Když Istanbul neuspěl s kandidaturou na uspořádání olympijských her, obvinil Erdoğan Mezinárodní olympijský výbor z odmítnutí celého muslimského světa. Nedávno nařídil zavřít soukromá školní zařízení založená Gülenovým hnutím a prohlásil, že nedovolí, aby jím organizovaná mezinárodní soutěž z tureckého jazyka a literatury probíhala v budovách a na stadionech patřících státu. Na zveřejnění záznamu telefonického rozhovoru, vrhajícího i na něj podezření z korupce poté, co z ní byli obviněni někteří členové vlády, zareagoval také odmítavě. Všechny by nejraději umlčel mávnutím ruky. To se mu nedaří a zejména v dnešní době sociálních sítí a všemocné internetové komunikace jej asi trápí pocit bezmoci. Proto se postaral, aby mu turecké zákonodárství umožnilo cenzurovat web. Stejně jako v zemích s režimy, které si na cenzuru potrpí, se ale zablokování oficiálního přístupu na Twitter z tureckého území nepovede. Má-li Erdoğan zdatné poradce a dá-li na jejich slova, měl by vědět, že kdekoli na světě, kde je internetová cenzura, se lidé na zakázané stránky stejně připojují. Naopak takový stav podporuje výrobu stále dokonalejšího softwaru, který přístup umožní, ani postihy nepomáhají. Uražená ješitnost a nedomyšlenost tohoto kroku vedly k tomu, že se proti tureckému premiérovi obrací zahraniční veřejnost, ale i mnoho vlastních občanů. (Mimochodem – připojení na zablokované internetové stránky turecké zákony netrestají, proto lze i veřejně radit, jak bloky obcházet!)
Osoba premiéra je těsně spjata s vládnoucí Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP). Ta se v posledních letech začala nápadněji odvolávat na konzervativnější a náboženské hodnoty. Snaží se je používat jako argument ve sporných situacích, aby si tím vytvořila obraz obhájkyně „pravé tureckosti“. Aktuálně není v zemi politická síla, která by ji spolehlivě nahradila. To AKP zajišťuje jistou stabilitu voličské základny. Volič se ve svém rozhodování řídí potřebami vlastní rodiny – možnostmi vzdělání, zdravotními službami, financemi, bezpečností. Snaží se vyhnout nestabilitě, preferuje únosnou kontinuitu před změnou, která je velkou neznámou. Již po desetiletí jsou turečtí voliči konzervativní a mají tendenci preferovat pravicové strany. AKP navíc sdružuje zájmové skupiny a osobnosti s různorodou politickou minulostí a rozdílným náboženským původem – na to spoléhá Erdoğan, který je zatím její jednotící a vedoucí postavou.
AKP vyhrála komunální volby 2009. Pak zvítězil její vládní návrh na změnu ústavy v referendu z roku 2010 s podporou 58 % hlasů. V parlamentních volbách roku 2011 byla AKP rovněž velmi úspěšná. Nyní však průzkumy ukazují citelný pokles preferencí. Za poslední rok a půl se snížilo o více než polovinu procento lidí, kteří schvalují Erdoğana v křesle premiéra. Většina obyvatel včetně voličů AKP věří v opodstatněnost zmíněných obvinění z korupce. Reálnou hrozbou se pro stranu mohou časem stát i ekonomické problémy. Rychle se vyvíjející turecké hospodářství za minulý rok zpomalilo a další zázraky se zatím nekonají. Přijde-li AKP v nadcházejících volbách o místo starosty Istanbulu, největší a nejbohatší provincie země, čekají premiérovu stranu velké problémy. A pokud by neuhájila ani Ankaru, mohla by to být předzvěst Erdoğanova pádu. Již jen 17,5 % voličů by ho rádo vidělo jako prezidenta.
Jistě by se AKP snažila situaci udržet různými způsoby. Mohla by přitvrdit ve své politice apelující na nacionalismus a na muslimské konzervativní hodnoty, aby získala nacionalistické voliče. Také možná změní vnitrostranické stanovy omezující počet po sobě následujících poslaneckých mandátů jedné osoby na tři. Mnozí, včetně Erdoğana, mají v tuto chvíli mandát poslední. Pak by se přičinila o vyhlášení předčasných parlamentních voleb, ve kterých by mohli premiér a jeho věrní dále kandidovat a které by hlavně zabránily případnému spojení protivníků.
Když bude Erdoğan o víkendu se svou stranou úspěšný, bude se cítit v právu a může pokračovat v rozdělování společnosti, zvyšovat tlak, porušovat demokratické principy. Turecko se tak může ocitnout přes noc znovu ve víru protestů. Nesmíme však zapomínat, že ne všichni v zemi sympatizovali s loňskými demonstranty, že jsou celé oblasti, celé provincie, které nevidí důvod se bouřit. Proto není jednoduché cokoli s jistotou předvídat. Jedno je však jisté – rychlé, jednoduché a jasné to v Turecku nikdy nebude.
