Co by se muselo stát, aby na Karlovarském festivalu byla zrušena soutěž, nebyly vyhlášeny ceny, nebyly promítnuty všechny avízované filmy? Nevím. Právě pro to se však rozhodlo vedení letošního Istanbulského filmového festivalu. Důvod? Úřady zakázaly uvést dokument o životě bojovníků PKK. Stalo se tak pár hodin před projekcí. Proč? Film neměl příslušné svolení úřadů (tzv. registraci), aby se mohl účastnit filmových festivalů. Ta jsou ovšem požadována u domácí turecké produkce, zahraniční účastníci je mít nemusí.
Právě probíhal 34. ročník festivalu. Jako obvykle v různých sekcích - čtyřech soutěžních (domácí filmové, domácí dokumentární, mezinárodní filmové, kinematografie o lidských právech), v sekci nových tureckých filmů a filmů mimo soutěž. Snímek Bakur (Sever) režisérů Çayana Demirela a Ertuğrula Mavioğlu soutěžit neměl. Možná i proto, že by jeho případná výhra mohla vyvolat politické problémy.
Je to dokument o životě gerily Kurdské strany pracujících (PKK) ve třech táborech v Kurdy osídlených oblastech Turecka, mimo jiné i o velkém procentu žen v nich. Pravda bojovníků PKK je zatím jiná než pravda tureckého státu, proto trvá ozbrojený konflikt už přes 30 let a obětí na životech je příliš mnoho. Ač se v posledních letech s malými přestávkami probudila naděje na řešení problémů, stále jde o neukončenou válku, PKK je na listině teroristických organizací, nepodřídila se státu a ten našel způsob, jak dokument o ní vypovídající nepustit k divákům - zatím aspoň na domácím mezinárodním festivalu.
Tvůrci 22 snímků, které se festivalu účastní, se solidárně rozhodli, že je promítat nebudou. Účastnili se však diskuzí s diváky a plánovaných workshopů. Zrušili soutěž i závěrečný večer - letos tak Zlatý tulipán nikdo nezíská. Festival vydal prohlášení požadující zrušení certifikátů (registrace) k účasti tureckých filmů. Když jej nepotřebují zahraniční produkce, jedná se o diskriminaci a cenzuru. K prohlášení se připojily turecké profesní organizace filmařů, filmových kritiků i herecké asociace.
Původně bylo třeba získat povolení tureckých institucí pro všechna, i zahraniční díla. V roce 1988 se festivalu nesmělo zúčastnit 5 z celkem 160 přihlášených filmů. Oficiální důvody byly hlavně dva - údajná protiislámskost jednoho snímku a erotické scény v ostatních čtyřech. Tehdejší prezident festivalu, slavný americký režisér Elia Kazan zorganizoval s dalšími filmovými tvůrci protestní pochod a turecké ministerstvo kultury požadavek na registraci pro zahraniční filmy později zrušilo. Nyní, po dlouhých 27 letech nastala situace, kdy se začíná bojovat o rovnoprávnost tureckých účastníků. A příznačně právě po upření práva účasti dokumentu. Je však sporné, může-li být tažení tohoto druhu v dnešním Turecku, kde cenzura postupně sílí, úspěšné - a pokud ano, nakolik a za jak dlouho.
Letos je Istanbulský filmový festival bez české účasti. Naši filmaři jej však dobře znají - a festival a jeho publikum zná je. Na programu byly v minulých ročnících české filmy Miloše Formana, Jiřího Menzela, Jana Hřebejka, Vladimíra Michálka, Petra Zelenky, Jana Krause, Alice Nellis, Petra Nikolaeva, Václava Kadrnky. Proběhla zde představení českých loutkových a animovaných snímků. Mezinárodní porotě jednou předsedal Jiří Menzel, porotě mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI Eva Zaoralová.
Doufejme, že při další účasti českých tvůrců či filmových kritiků nebude již třeba v Istanbulu řešit nerovnoprávnost snímků či jejich témat před úřady. Jejich práva budou nezávislá na tématu či zemi původu a o kvalitách budou rozhodovat povolanější, než jsou „razítkovací“ úřady. Tím spíše, že protesty a snahy zrušením letošní soutěže v Istanbulu nekončí. 26. Ankarský mezinárodní filmový festival, který vypukne 23. dubna, již vydal prohlášení, že letos v jeho rámci neproběhne soutěž dokumentárních a krátkých filmů. K divákům se sice dostanou, festivalu se zúčastní, konkurovat si nebudou, cenu si žádný neodnese. Bez práva na účast filmu Bakur podle organizátorů soutěž nemůže být férová.
