Když roku 1962 začal vznikat první seznam národních kulturních památek, hned na druhém místě – po Pražském hradě – se na něm umístily české korunovační klenoty.
Korunovační klenoty jsou symbolem české státnosti. Sloužily jako odznaky vlády a moci českých králů. Souprava zahrnuje Svatováclavskou korunu, královské žezlo, královské jablko, kožená pouzdra na ně, podušku pod korunu a korunovační plášť s doplňky.
Vystavují se jen za zvláštních okolností, většinou při příležitosti volby českého prezidenta. Klenoty jsou většinu času ukryté v těžko přístupné Korunní komoře opatřené sedmi zámky, která se nachází v kapli sv. Václava.
Přebývají v trezorové skříni, která se odemyká sedmi klíči. Kromě prezidenta je drží premiér, předsedové obou komor parlamentu, pražská primátorka, pražský arcibiskup a děkan svatovítské kapituly.
Uložené jsou v prostoru nad Jižní branou Svatovítské katedrály na přímé přání Karla IV., který chtěl, aby lidé při vstupu do katedrály procházeli právě pod nimi. Stejně tak dohlížel i na jejich výrobu, přičemž koruna v čase procházela proměnami. „Nejvýznamnější kameny, jako je rubolit nebo největší safír, mohl získat až v druhé části svého panování, protože to jsou zcela výjimečné kameny, které nejsou běžně na trhu,“ dodává restaurátor Andrej Šumbera.
Na přání Karla IV. neměly klenoty nikdy opouštět Prahu. Přesto svou adresu několikrát měnily, poprvé relativně záhy po vladařově smrti, kdy byly kvůli husitským válkám převezeny na Karlštejn. Zde nakonec s přestávkami strávily bezmála dvě století. Za třicetileté války zase posloužila jako úkryt pro klenoty vídeňská pokladnice a s návratem insignií do Prahy souhlasil až v roce 1790 syn Marie Terezie Leopold II. Habsburský.
„Českým stavům vydal privilegium, že české korunovační klenoty mají být natrvalo uchovávány v Praze v katedrále sv. Víta,“ dodává Eva Doležalová z Historického ústavu Akademie věd. Právě za vlády Leopolda II. vznikla tradice sedmi klíčníků; z českých rukou klíče zmizely jen za protektorátu, kdy je zabavili nacisté. To vedlo ke známé, historiky nepotvrzené legendě o trestu pro Reinharda Heydricha za to, že si nasadil korunu.
Královská koruna
Přestože první českou královskou korunu pro sebe získal Přemyslovec kníže Vratislav II. roku 1085, o tom, jak přemyslovské koruny vlastně vypadaly, víme jen málo – nejčastěji z jejich vypodobnění na pečetích nebo mincích.
Takzvanou Svatováclavskou korunu totiž nechal vytvořit až Lucemburk – byl to Karel IV. pro svou korunovaci českým králem i pro jeho nástupce. Dnes je chápána jako ta nejvzácnější část českých korunovačních klenotů. Jméno dostala podle toho, že byla zasvěcena patronu české země, svatému Václavovi.
- „Koruna jako nejvyšší odznak světské moci ve středověké společnosti svým tvarem přímo navazovala na antiku, spojitost s antickým vínkem byla podtržena křesťanstvím, a to tím, že podle legendy i Kristus byl korunován. Proto v období křížových výprav, když domnělá trnová koruna Kristova se dostala do držby francouzských králů, byl křesťanský charakter panovnické koruny zvýrazňován alespoň částí trnové koruny Kristovy.“
- (Anna Skýbová: České královské korunovační klenoty)
Karel IV. s ní byl 2. září 1347 jako první korunován českým králem. Je vyrobena z jednadvaceti až dvaadvacetikarátového zlata, posázena drahokamy a váží 2,36 kilogramu. Koruna má podobu čelenky ze čtyř dílů, které vrcholí velkou lilií. Díly jsou nahoře propojeny dvěma oblouky, na nichž jsou připevněny ozdoby ze staršího šperku (čelenky nebo pásu). V místě křížení oblouků je vztyčen zlatý křížek se safírovou kamejí.
Na koruně je 19 safírů, 44 spinelů, jeden rubín, 30 smaragdů a 20 perel. Je uložena v koženém pouzdře z roku 1347. Při výstavách bývá položena na speciálním polštáři z červeného sametu s vyšitými českými znaky z roku 1867.
Mnohé z prvků použitých na koruně mají starší historii než koruna samotná – například archaicky broušené a vrtané safíry, z nichž některé patří k největším na světě, byly součástí šperků patrně již před několika tisíciletími, byzantská safírová kamej s rytým motivem Ukřižovaného Krista, zasazená na vrcholku koruny ve zlatém křížku, pochází dokonce již z doby 7. století našeho letopočtu.
Je pravděpodobné, že přinejmenším část drahokamů i zlatých částí, které na koruně jsou, pocházejí ještě ze starší přemyslovské koruny. Spojovací pásky, které se kříží nad korunou, zase možná pocházejí z opasku Blanky z Valois, manželky Karla IV. Naopak jiné části koruny již z ní zmizely. Kdysi v ní býval zřejmě vložený „trn z Kristovy koruny“, ale ten se do dneška nedochoval, zřejmě podlehl zubu času.
„Ve středověku, v době, kdy Karel IV. korunu nechal pořizovat, měly kameny a barvy velký význam. Dnes úplně přesně nedokážeme identifikovat jejich jednoznačnou symboliku, můžeme ji ale předpokládat. Na koruně vidíme modrou a červenou barvu a bílé perly, tedy odkaz na život a utrpení Ježíše Krista. Právě červená barva by měla symbolizovat jeho smrt a poté také zmrtvýchvstání,“ uvádí historička Eva Doležalová.
Také symbolický význam celé koruny je výjimečný. Byla určena pro svatého Václava, tedy ne pro žádného krále osobně, ale přímo pro patrona českých zemí. Podle Karlova přání měla být královská koruna navěky uložena v chrámu sv. Víta, a to přímo na lebce sv. Václava. Snímána měla být jen při královských korunovacích a jiných výjimečných příležitostech, jichž se král účastnil, a to jen v Praze nebo v nejbližším okolí.
Posledním panovníkem, který si Svatováclavskou korunu nasadil, byl Ferdinand V. v roce 1836.
Královské jablko
Královské jablko pochází z poloviny 16. století. Je z osmnáctikarátového zlata, 22 centimetrů vysoké a váží 780 gramů.
K výzdobě bylo použito osm modrých safírů, šest červených spinelů a 31 perel. Obě polokoule pokrývají neobyčejně precizně tepané reliéfy s biblickými tématy: dva výjevy z příběhu o králi Davidovi na horní polokouli a tři scény z knihy Genesis na polokouli dolní.
Výzdoba má symbolický význam: dolní polokoule upozorňovala krále, že je synem Adamovým poznamenaným dědičným hříchem, horní polokoule mu naznačovala, že byl – podobně jako David – povolán a pomazán za krále milostí Boží a že od něj jsou očekávány podobné hrdinské činy, jako byl boj pastýře s Goliášem a jeho vítězství nad ním.
Jablko je uloženo v koženém pouzdře se znakem ČSR z roku 1929.
Královské žezlo
Královské žezlo patří od nejstarších dob k odznakům panovnické moci, symbolického významu jako koruna však nikdy nedosáhlo. Pochází z poloviny 16. století, to původní z doby Karla IV. se nachází ve vídeňské klenotnici. Stávající je z osmnáctikarátového zlata, zdobené čtyřmi safíry, pěti spinely, 61 perlami a cizelovanými a emailovými ornamenty.
Na délku měří 67 centimetrů a váží 1013 gramů. Jeho hlavice je vytvořena na způsob bohatě rozvinutého fantaskního květu s dramaticky spirálovitými stvoly, z nichž vyrůstají prostorově dominující drahokamy a perly. Kožené ochranné pouzdro pochází z 19. století a zdobí ho drobný zlacený ornament.
Korunovační roucho
Korunovační plášť s hermelínem (kožešina z hranostaje), štóla, pás a manipul (část roucha) z červené látky se zlatě vytkaným vzorem byly pořízeny v první třetině 17. století jako součást souboru českých korunovačních královských a kurfiřtských textilií.
Oděv dal velmi pravděpodobně zhotovit Ferdinand II. ke své korunovaci králem českým (1617) a císařem římským (1619) a je tedy nejmladší částí souboru českých korunovačních klenotů. Posledním králem, který byl v rouchu oděn, byl Ferdinand V. při korunovaci v roce 1836.
Korunovačnímu oděvu byla, tak jako ostatním předmětům používaným při korunovacích, přisuzována složitá symbolika a jeho oblékání doprovázela řada úkonů, například svěcení, pomazávání a zaříkávání. Arcibiskup vkládal na panovníka plášť se slovy: „Vezmi plášť na čtyři hrany udělaný, čímž chápejž, že čtyři strany světa božské moci jsou poddány…“
Při korunovacích českých králů byl užíván také ostatkový kříž (Korunovační kříž) a obřadní meč (Svatováclavský meč). Oba předměty se obvykle vystavují společně s korunovačními klenoty, jsou ale součástí Svatovítského pokladu.
Sedm ku sedmi
Poprvé v době samostatné republiky mohla veřejnost korunovační klenoty spatřit v roce 1929 ku příležitosti tisícího výročí smrti svatého Václava. Ve vitríně od architekta Josefa Gočára zdobily klenoty patnáct dní hlavní loď svatovítské katedrály a podívat se na ně přišlo 150 tisíc lidí. Pětikorunové vstupné tehdy šlo na dostavbu chrámu do stávající podoby.
Na konci války byly klenoty zazděné v podzemí Starého královské paláce a veřejnosti se znovu představily přímo v katedrále. Vladislavský sál jim jako prostor k vystavení poprvé posloužil v roce 1958 a u příležitosti padesátého výročí vzniku Československa v roce 1968 týden zdobily Sloupovou síň Pražského hradu.
Za dob Československa viděla klenoty veřejnost sedmkrát, za pětadvacet let samostatného Česka opustily klenoty komoru posedmé právě letos – poprvé záhy po vzniku Česka v roce 1993.
