Finsko během studené války balancovalo mezi Západem a Východem. Politickým špičkám v tom kromě diplomatického umu pomáhalo i to, o čem se v severské zemi dodnes mlčí – spolupráce se sovětskými tajnými službami. Díky nim finští politici věděli, co se děje v Moskvě, a dokázali to využít ve svůj prospěch. Informace ale proudily i druhým směrem, KGB měla síť informátorů nejen mezi politickými špičkami, ale i běžnými občany. O napojení sovětských agentů se ale ve Finsku dodnes nemluví. Neexistují ani lustrace, což vrhá stín podezření i na některé politiky, kteří úřady zastávali i po rozpadu Sovětského svazu.
Nejen střední Evropa je region, pro který bylo 20. století plné zvratů a turbulentních událostí. Klidným obdobím nebylo ani pro Finsko, jehož nedávnou historii diktovala hlavně blízkost Ruska.
Země získala v roce 1917 na Rusku nezávislost, během druhé světové války ji ale Sovětský svaz napadl. V zimní válce (mezi lety 1939 a 1940) a následné pokračovací válce (mezi roky 1941 a 1944) se finští vojáci ubránili s relativně malou ztrátou území. Na konci konfliktu způsobili mnohem lépe vyzbrojené Rudé armádě takové ztráty, že zabránili „osvobození“ své země.
Sovětský vůdce Stalin se proto rozhodl své síly přesměrovat z problematického severu do střední Evropy, která byla pro Rudou armádu snadnější kořistí. Finsko tak po skončení války zůstalo nezávislou zemí, i když se ocitlo na straně poražených států i kvůli tomu, že sovětskému tlaku čelilo s německou pomocí.
Západní ekonomika ve východní sféře
Na rozdíl od Československa, které od Západu na desetiletí oddělila Železná opona, se Finsko ocitlo v jakési šedé zóně. Formální nezávislost totiž ještě neznamenala, že se sousední Sovětský svaz nepokoušel ovlivňovat směřování země.
Finsko muselo brát ohledy na Sovětský svaz téměř ve všem – ovlivňoval sestavování vlády i volbu prezidenta, v zásadních otázkách mělo sovětské politbyro nad finským vládním kabinetem faktické veto. V mezinárodní politice byla země Sovětskému svazu zcela podřízena. Severský stát tak spadal do východní sféry vlivu, ale komunismus mu nebyl vnucen a země si uhájila západní hospodářský systém.
Pro finské politiky to často znamenalo složitá diplomatická jednání, která získávala na intenzitě tím, že se nezřídka kdy odehrávala v rozpálené sauně. Saunovou diplomacií proslul zejména finský prezident Urho Kekkonen, který v čele země stál celých 26 let (mezi lety 1956 a 1982) a Finsko provedl složitým obdobím studené války.
Vazby na KGB měl i finský prezident
Kekkonen je ve Finsku dodnes vnímán pozitivně. V anketě Největší Fin se umístil třetí, hned za válečnými lídry. Oslavován je pro udržení ekonomického systému nezávislého na Sovětském svazu nebo prosazování konceptu neutrality země.
Kekkonenovy úspěchy však měly i svou stinnou stránku. Na diplomatické dění v Helsinkách měla velmi silný vliv KGB, jejíž aktivity probíhaly potichu a v pozadí. „V 50. letech byl vedoucí KGB Viktor Vladimirov ve stejném čase hlavou sovětské špionáže ve Finsku a zároveň prezidentovým důvěrným spojením se sovětským vedením,“ napsala v diplomové práci o Kekkonenovi a jeho vlivu na finský politický systém Hana Žižlavská.
„V roce 1958 provedl Kekkonen jedenáct soukromých diskusí a řadu dalších telefonních rozhovorů či setkání s členy KGB. Aby nevzbuzovala pozornost, probíhala některá setkání v domě jeho syna,“ doplnila.
A nebyl to jen prezident, který se stýkal se sovětskými zpravodajci. Kontakty s nimi postupem času navázali i původně protisovětští politici. „Na konci sedmdesátých let již měly své kontakty v proslulé Tovární ulici (Tehtaankatu), kde v Helsinkách sídlili ruští diplomaté a agenti KGB, snad všechny politické strany,“ uvedla Žižlavská.
Doplnila však, že kontaktů dokázala využívat nejen sovětská tajná služba, ale také finské vedení. Přímé spojení s Kremlem dokázali politici častokrát obrátit ve svůj prospěch, několikrát díky tomu například dokázali posílit kapitalistické zřízení v zemi. „Nikdy to nebyl jednostranný vztah vedený nelítostným silným sousedem,“ doplnila.
Setkání s „opravdovým Rusem“
KGB ale necílila pouze na politické špičky, zpravodajci mířili i níž. Své kontakty s KGB popsal Matts Dumell deníku The New York Times. Mladý a ambiciózní novinář v 70. letech podporoval stalinistické hnutí, které se mezi mladými Finy těšilo velké oblibě. „Hodně se tam pilo a pořádaly se dobré večírky a všechny nejhezčí holky byly na levicových večírcích, protože tam hrála nejlepší hudba,“ popsal.
Na jednom z takových večírků se jej jeden z jeho přátel zeptal, zda by se chtěl seznámit s jedním „opravdovým Rusem“. Dumell se tak začal stýkat s Viktorem Taratynkinem, který byl pro novináře zprvu cenným zdrojem. „Byl to velmi dobrý kontakt. Mohl jsem se ho ptát na různé věci, měl opravdové informace,“ uvedl.
Později se však jeho spolupráce s KGB rozrostla, agenti pro něj přestali být pouhým zdrojem informací. Souhlasil s tím, že bude zpravodajcům předávat dopisy, které do země směřovaly z Dánska. V roce 1984 si kvůli tomu odseděl krátký trest ve vězení za špionáž. Své kroky dnes popsal jako „hloupé“, trvá však na tom, že dopisy předával neotevřené a o jejich obsahu nic neví.
Jeho zatčení mu prý tehdy připadalo nespravedlivé. V restauraci, která sloužila jako časté místo kontaktu, se totiž někteří Finové předháněli v tom, jakou má jejich agent vojenskou hodnost. „Můj je major a ten váš je jen kapitán?“ přiblížil obvyklou konverzaci. „Když jsi byl v tvrdém jádru, měl jsi generála,“ dodal.
Seznam možných spolupracovníků Stasi rozhodl finský soud zatím nezveřejnit
Po rozpadu Sovětského svazu se ve Finsku rozpadla i hustá síť informátorů KGB (i když ruská špionáž v zemi dále probíhá). Na rozdíl od Československa však nedošlo ke změně režimu a potřebě reflektovat uplynulá desetiletí. S pádem komunismu v tuzemsku se pojila i vášnivá debata o tom, jak se vypořádat s otázkou spolupráce se Státní bezpečností.
Například disident Petr Cibulka zveřejnil svazky tajné služby, které obsahovaly i seznamy údajných spolupracovníků. Zahrnovaly ale řadu chyb a zavádějících informací a spustily lavinu žalob lidí, kteří se na seznamy dostaly neprávem. Ačkoliv byl tento krok kritizován například i Václavem Havlem, přispěl k veřejné diskuzi o propojení StB do československé společnosti.
Ve Finsku se ale veřejná debata v tomto měřítku neodehrála. Pozornost vzbudil Tiitinenův seznam obsahující jména 18 lidí, kteří byli vytipováni východoněmeckou zpravodajskou službou Stasi. Podle finské rozvědky SUPO a deníku Helsingin Sanomat, který se dostal k informacím z vyšetřování, ale seznam obsahuje jen strohé poznámky a nelze tak s jistotou říci, zda seznam zahrnuje informátory, či lidi, o které se Stasi i bez jejich vědomí zajímala.
Zveřejnění jmen by tak mohlo osoby na něm figurující poškodit. K tomu se přiklonil i soud, který rozhodl, že jeho obsah bude publikován široké veřejnosti až v roce 2050.
Ozvaly se však i hlasy, že nevědomost činí více problémů než zveřejnění potenciálně výbušného materiálu. „Je to absurdní. Musíme diskutovat o tom, kdo je na Tiitenenovu seznamu. Poškozuje to podezřelé lidi, kteří se nemohou bránit,“ řekl bývalý finský diplomat Alpo Rusi deníku The New York Times.
S agenty spolupracovaly politické špičky, říká diplomat, který své jméno očistil u soudu
Mluvil přitom ze své vlastní zkušenosti. Během sedmdesátých let jeho bratr Jukka vynášel dokumenty do východního Německa. Jako potenciální zdroj informací si pak Stasi zanesla právě i Alpu. V novém tisíciletí se v tisku objevily spekulace, že tento vysoký diplomat, který působil například v OSN, mohl být ve skutečnosti agentem označeným jen kódovým jménem XV/11/69, který do východního Německa vynesl více než stovku tajných dokumentů.
Rusiho kvůli tomu vyšetřovala zpravodajská služba SUPO. Po šestihodinovém výslechu podle svých slov dostal na výběr – buď přiznat, že zradil svou zemi a přijmout čtyřletý trest, nebo se pokusit obhájit svou nevinu u soudu a čelit možnosti, že za mřížemi stráví doživotí.
Po několikaletém procesu, během kterého se zhroutil vyčerpáním, nakonec Rusimu dal soud za pravdu a domohl se i odškodného za poškození pověsti. Spor později označil za pokus o vystavění kouřové clony, „aby ochránil několik klíčových osobností, které během studené války velmi intenzivně a dalekosáhle spolupracovaly se Stasi a KGB,“ uvedl a poukázal například na bývalého premiéra Paava Lipponena.
Jeho tvrzení však nelze ověřit, na rozdíl od České republiky nebo dalších postkomunistických států totiž ve Finsku neexistují lustrace, které zabraňují spolupracovníkům komunistických tajných služeb, aby zastávali vysoké posty ve veřejné správě, policii, justici nebo armádě.
Řečeno slovy Mattse Dumella – ani tvrdému jádru informátorů, kteří byli napojeni na agenty KGB s hodností generálů, neklade zákon žádné překážky pro zastávání vysokých pozic ve vedení Finska.
Otázkou také zůstává, jak velká část spolupracovníků s KGB ve Finsku i po rozpadu SSSR zůstala v kontaktu s ruskými tajnými službami, jaké pozice tito lidé zastávají dnes a zda jejich prostřednictvím může Kreml zasahovat do vnitřních záležitostí dalších států.
Po ruské invazi na Ukrajinu je tato otázka ještě palčivější. Nezůstane však zodpovězena, dokud Finové tuto černou kapitolu svých dějin neotevřou.
