Kurdové jsou indoevropský národ, který má v současnosti kolem 30 milionů příslušníků. Asi třetina všech Kurdů žije v jihovýchodním Turecku, významnou komunitu tvoří také v severním Iráku, severozápadním Íránu, Sýrii, Arménii či Gruzii. Bývají označováni za největší národ bez vlastního státu. Uznané autonomní území s vlastní správou, tedy regionální vládou a parlamentem, mají od roku 1991 na severu Iráku. Syrská vláda autonomii Kurdů odmítá.
První známá zmínka o Kurdech pochází z 5. století před Kristem, kdy o nich řecký historik Xenofón psal jako o Karduších (Karduchové). Řecký zeměpisec Strabón je nazýval Gordyjci. Kurdem byl například slavný egyptský vojevůdce Saláhaddín (Saladin), který ve 12. století osvobodil Jeruzalém od křižáků. V současnosti většina Kurdů vyznává sunnitskou formu islámu.
Se vznikem Velkého Kurdistánu počítala po porážce Osmanské říše v první světové válce Sèvreská mírová smlouva z roku 1920. Ta ale nevstoupila v platnost kvůli kemalistické revoluci a v roce 1923 byla nahrazena Lausannskou smlouvou, jež očekávaný Kurdistán rozdělila mezi Turecko, Irák, Írán a Sýrii.
Brutálního zacházení se dočkali Kurdové v Iráku za vlády Saddáma Husajna (1979–2003) zejména v 80. letech, kdy tvrdě zaplatili za podporu Íránu v irácko-íránské válce. V březnu 1988 irácká letadla chemickými zbraněmi zaútočila na kurdské městečko Halabdža u íránských hranic, kde zahynulo na pět tisíc lidí a dalších asi 10 tisíc bylo zraněno. V rámci takzvané operace Anfál Saddámův režim v letech 1986 až 1989 zabil na 182 tisíc Kurdů.
Život Kurdů v Sýrii
Syrští Kurdové, kterých jsou asi dva miliony a tvoří tak desetinu obyvatel Sýrie, několik dekád zažívali diskriminaci ze strany vládnoucího režimu. Ten odmítal jejich snahy o uznání kulturních a politických práv. Po zahájení občanské války v roce 2011 se jim ale dostalo určitého gesta. Syrský prezident Bašár Asad udělil občanství asi 300 tisícům Kurdů, kteří je dlouhá desetiletí neměli.
Zpočátku zaujali syrští Kurdové ve válce ambivalentní postoj, podporovali nicméně protivládní síly v pronikání na kurdská území ve snaze uniknout represím Damašku. Syrské vládní síly postupně pozice na severu a východě země, kde mají většinu Kurdové, opustily.
V březnu 2016 během války v Sýrii vytvořili Kurdové na severu země určitou formu autonomie s názvem Rojava (kurdsky „západ“) se správním centrem Kámišlí, které leží u hranic s Tureckem. Rojava se skládá ze tří samosprávných regionů, oblasti Džazíri v provincii Hasaká a oblastí Afrín a Kobani v provinciích Aleppo a Rakká.
Oblast, ve které se nacházejí důležitá ropná pole, nyní zahrnuje asi 30 procent území Sýrie (zhruba 50 tisíc kilometrů čtverečních). Ještě v roce 2012 přitom Kurdové ovládali asi deset procent a v době vyhlášení Rojavy asi čtrnáct procent syrského území.
Boj proti islámským radikálům
Kurdové, zejména ozbrojené milice YPG, které tvoří asi 30 tisíc bojovníků, sehrály významnou roli v boji proti radikálům z organizace Islámský stát (IS) v Sýrii. Jednotky YPG jsou aktivní od roku 2011, proti IS bojovaly od roku 2014.
V říjnu 2015 vznikla arabsko-kurdská koalice Syrské demokratické síly (SDF), která se s pomocí Spojených států podílela na porážce islamistů v Sýrii. Její součástí jsou nyní také YPG. V řadách milic bojují kromě Kurdů také Arabové, Turci i dobrovolníci z Evropy a dalších zemí Západu.
V roce 2015 vytlačily kurdské jednotky islámské radikály z organizace Islámský stát (IS) z kurdského pohraničního města Kobani, města Tall Abjad na hranicích s Tureckem či z klíčové přehrady Tišrín. V srpnu 2016 jednotky SDF dobyly severosyrské město Manbidž, o půl roku později Rakká, které sloužilo jako hlavní bašta IS v Sýrii, a letos v březnu poslední baštu islamistů v Sýrii, obec Baghúz na východě země.
V Iráku kurdští pešmergové podporovali v boji proti Islámskému státu iráckou armádu a pomohli jí vytlačit radikály z území na severovýchodě Iráku. Zapojili se například i do bitvy o Mosul.
Postoj Turecka
Turecko řadí syrské Kurdy k teroristům a ke spojencům své zakázané Strany kurdských pracujících (PKK -Partiya Karkeren Kurdistan). U zrodu této levicové prokurdské organizace v Turecku stál v roce 1978 Abdullah Öcalan, který je dodnes jedním z nejznámějším novodobých kurdských vůdců.
Strana vznikla z původně debatního kroužku na ankarské univerzitě. Postupně se stala masovým hnutím a vůdčí silou protitureckého odboje. V roce 1984 PKK zahájila ozbrojený boj za autonomní Kurdistán a práva Kurdů v Turecku, který si vyžádal na 45 tisíc obětí. Polovojenská PKK prováděla sabotáže, šířila propagandu, organizovala demonstrace a nepokoje nebo přepadávala vládní jednotky. Členové PKK se nevyhýbali ani bombovým atentátům, únosům a vraždám politických představitelů.
Turecko chce u své hranice vytvořit bezpečnostní zónu a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan opakuje, že oblast by měla být zbavena hrozeb ze strany YPG. Loni v lednu zahájilo Turecko vojenskou operaci v severosyrské oblasti Afrín s cílem vyhnat tyto milice z regionu. Afrín dobyla turecká armáda 18. března 2018. Předchozí operaci na severu Sýrie provedlo Turecko v roce 2016.
Koncem loňského roku americký prezident Donald Trump oznámil, že americké síly se ze Sýrie stáhnou. V neděli Bílý dům potvrdil, že Turecko brzy podnikne další vojenskou operaci na severu Sýrie. Mluvčí SDF k tomu řekl, že jde o „vražení dýky do zad“ a že rozhodnutí Washingtonu je překvapivé. Erdogan 9. října na Twitteru oznámil, že Turecko na severu Sýrie zahájilo vojenskou ofenzivu, a to společně s protureckými povstalci.
