„Kurdistán jednou bude. Vždycky nás masakrovali, ale nikdy jsme nedali pokoj“

V Česku žije zhruba čtyři desetiletí, rodinu neviděl už čtrnáct let. Na dálku jí pravidelně pomáhá – ať už penězi, či jinak. Ze Sýrie odešel do tehdejšího Československa studovat, dnes žije v Praze, vede kurdské občanské sdružení a angažuje se v demonstracích za práva Kurdů. „Bojovali jsme za celý svět a ten se teď na nás vykašlal,“ říká syrský Kurd Ahmed Ismail.

Starší generaci Kurdů najdete v Česku mezi inženýry, podnikateli, ekonomy a lékaři. Do socialistických zemí a dřívějšího Československa přicházeli od počátku 60. let minulého století do roku 1989 za studiem.

Jedním z nich je Ahmed Ismail z Kámišlí – severovýchodní Sýrie u hranic s Tureckem. Využil příležitosti a zamířil v 80. letech do Československa za studiem. Na elektrotechnické fakultě v Plzni získal inženýrský titul. Během letních prázdnin si přivydělával jako řidič sanitky a jak sám říká, česky se naučil více „z ulice“ než ve škole.

„Naštěstí jsme první dva roky měli hodně matematiku a fyziku, kde dokonalá znalost českého jazyka nebyla tolik nutná. Nedovedu si představit, že bych měl studovat například medicínu,“ vzpomíná.

Když studium ukončil, musel Československo opustit. „Tehdejší komunistický režim tu nikoho nenechal, jakmile jsem vystudoval, musel jsem se vrátit,“ popisuje Ismail. Návrat domů ovšem nebyl vůbec jednoduchý.

Doma čekal zatykač 

Už v tehdejším Československu se zapojil do kulturních protirežimních akcí vůči baasistickému vedení Sýrie. „Když jsem byl tady, tak jsme organizovali pár kulturních akcí, které se vládnoucímu syrskému režimu nelíbily. Naopak studenti, kteří s režimem sympatizovali, nás doma udali.“

Návrat sám o sobě byl nečekaně ostrý, zatkli ho rovnou po přistání na letišti v rodné vlasti. Největší problém podle něj byl, že ačkoliv získal vysokoškolské vzdělání a odbornou kvalifikaci, tak nemohl najít odpovídající uplatnění. Ismail za tím vidí právě své studentské protistranické aktivity v Československu. Když nesehnal zaměstnání, rozhodl se znovu vrátit ke studiu a odjel zpět do Československa dělat aspiranturu – obdobu současného doktorandského studia.

„Posílali nás do komunistických zemí studovat, abychom se vrátili ještě více komunističtí, než jsme odjeli. Pro mnoho z nás to byl ovšem kulturní šok. My v Československu jsme se měli dobře oproti těm, kteří vyjeli studovat do tehdejšího Ruska,“ říká Ismail s tím, že velká část z nich se vrátila jako odpůrci komunismu. „Viděli jsme, že komunismus nefunguje, že nepřináší tu svobodu, o které nám vyprávěli,“ vysvětluje Ismail.

Cestu domů vyřešila Sametová revoluce

Nakonec přišla Sametová revoluce a Ahmed Ismail už nemusel řešit svůj návrat. Titul CSc. nakonec nezískal a po pádu komunistického režimu se vrhnul do podnikání. Nejprve si zařídil samoobsluhu a později začal podnikat s nemovitostmi.

Rodinu viděl naposledy v roce 2004, od té doby komunikují pouze přes internet nebo telefonicky. „Nejde to, oni nedostanou vízum a já tam nesmím,“ říká Ismail. Před dvěma lety se do Česka přestěhovala i jeho neteř, vystudovaná fyzioterapeutka. Je nyní na stáži, učí se češtinu a plánuje doplnit si české vysokoškolské vzdělání. Stýská se jí pouze po rodině, jinak jí nic ze Sýrie nechybí.

„Svět nás nechal na holičkách“

Kurdové jsou v posledních letech skloňováni v kontextu války proti Islámskému státu, ve které podle armády USA patřili k nejefektivnějším bojovníkům. Ahmed Ismail ovšem kritizuje Spojené státy kvůli tomu, že podle něj nechaly Kurdy na holičkách a dopustily masakr v Afrínu ze strany Turecka.

„Erdoganova politika vůči nám je stále vyostřenější. Zkoušel proti nám poslat islamisty, když viděl, že jsme je porazili, tak zaútočil přímo,“ komentuje tureckou vojenskou operaci Olivová ratolest.

Válka v Ismailově rodné Sýrii už trvá sedm let, což je o rok déle než druhá světová válka. Podle něj už Sýrie neexistuje a je pouze v zajetí mocností, které si tam podle jeho slov „dělají, co chtějí, včetně Ruska, USA, Íránu a nepřímo i Saúdské Arábie a Kataru“. 

Kurdistán jednou bude

Ismail přes veškerá příkoří, kterým Kurdové čelí, věří, že jednoho dne se dočkají svého vlastního státu. Kromě mocností a států, na jejichž území se Kurdistán rozkládá, tomu nejvíce podle něj brání roztříštěnost a negramotnost, která vede k neschopnosti politicky jednat. Sám říká, že vše nelze řešit jenom silou.

„Největší problém nás Kurdů je, že nejsme jednotní,“ říká Ismail, který neoblomně věří, že Kurdistán zkrátka jednou vznikne. Vnímá výhrady, že nejsou jedním jednolitým národem. Důležité však podle něj je, že Kurdové v Sýrii, Turecku, Iráku, Ázerbájdžánu nebo v kavkazských zemích mluví stejným jazykem, jedí stejná jídla, mají stejné zvyky, a děti dokonce hrají stejné hry.

„Já možná neuvidím Kurdistán, možná ho neuvidí ani další generace, ale jednou bude.“ Připomíná, že Kurdové se v historii museli neustále bránit útokům. „Celá staletí byli masakrovaní, přesto nikdy nedali pokoj a nikdy ho nedají. Kurdistán jednou vznikne, zítra, pozítří, za sto nebo za dvě stě let.“

Nejsme náboženští fanatici

Kurdové patří k muslimům, ale ve většině nejsou ortodoxní věřící, mimo jiné nevyznávají mnohoženství. Pětaosmdesát procent kurdských žen se nezahaluje, na ulici chodí po boku mužů. „Nejsme fanatici, neodpalujeme se na ulici, abychom zabili nevinné lidi kvůli náboženství.“ To je podle Ismaila hlavním důvodem, proč se najdou politici, kteří s Kurdy sympatizují. „Nesoudí nás podle toho, jak vypadáme, ale podle činů.“ 

Kurdové tvoří v regionu kulturní výjimku. „Jsme hlavně Kurdové, fakt, že jsme i muslimové, je jen výsledek historie. Náboženství nám bylo násilně vnuceno, že vyznáváme islám je spíš souhra dějinných událostí,“ vysvětluje Ismail s tím, že jejich kultura je odlišná od arabské. 

„I to, že máme ženy bojovnice, potvrzuje, že naše kultura je odlišná od arabských muslimů. Až čtyřicet procent bojovníků jsou ženy. Nenajdete Kurda, který má čtyři ženy. Jestli ano, tak možná ze sta tisíce jednoho, a to sedláka někde v horách,“ říká Ismail.

Kurdština má 140 slov společných s češtinou

Kulturní rozdíl jde ruku v ruce i s jazykovou odlišností. Kurdština patří do indoevropské jazykové rodiny, což Kurdové často hrdě zdůrazňují. Je jakýmsi osamoceným „ostrovem“ uprostřed arabských národů a arabštiny, zná souhlásky jako ž, š, ř nebo p.

Jak upozorňuje Ismail, kurdština má s češtinou podobných asi sto čtyřicet slov, například žena se kurdsky vyslovuje „žin“. Kurdové, kteří do Česka přišli v 90. letech, své děti učí kurdsky mluvit. 

Ahmed Ismail, věří, že jeho jazyk nebude záviset jen na ústní tradici. „Kurdština už se vrací zpátky do škol. V Iráku zhruba od roku 2003 mají Kurdové své školy. Objevují se i spisovatelé píšící kurdsky, hlavně v zahraničí,“ popisuje Ismail s tím, že někteří z mladší generace Kurdů už si mezi sebou posílají SMS v kurdštině.