Bagdád – Krvavá válka, která skončila bez vítěze. Tak se dá popsat osmiletý konflikt mezi Irákem a Íránem, jenž vypuknul 22. září 1980. Boje si na obou stranách vyžádaly na milion lidských životů, což tuto válku řadí mezi nejhorší ve 20. století. Konflikt se ke konci proměnil v krvavou zákopovou válku, která navíc skončila bez jasného vítěze - obě země totiž stáhly vojáky za hranice uznávané před konfliktem. Konflikt se odehrával na pozadí studené války, dodávkami zbraní se do něj zapojily i obě tehdejší supervelmoci.
Válka mezi Irákem a Íránem si vyžádala milion životů
Válka byla vyvrcholením dlouholetých sporů obou zemí o hranici v oblasti Šatt al-Arab na soutoku řek Eufrat a Tigris. Zde se totiž nachází bohatá naleziště ropy. Hranici sice v roce 1937 vytyčovala dohoda, tu ale po republikánské revoluci v Iráku v roce 1958 tehdejší irácký premiér Abdal Karím Kásim označil za neplatnou a požadoval vrácení pětikilometrového pruhu území poblíž íránského Abadánu. Hrozící pohraniční spor urovnala až dohoda podepsaná v březnu 1975, podle níž Írán získal svrchovanost nad polovinou řeky Šatt al-Arab a tři ostrovy v Hormuzském průlivu, které obsadil v roce 1971, měl vrátit Iráku.
Klid ale netrval dlouho, napětí mezi oběma zeměmi se opět vystupňovalo po islámské revoluci v Íránu začátkem roku 1979. Příčinou byly především boje mezi arabskou menšinou a revolučními gardami v íránské provincii Chúzestán. Nato se Irák začal domáhat vrácení tří dosud nevrácených ostrovů v Hormuzském průlivu a zrušení smlouvy z roku 1975.
GALERIE
videogallery_46390
Saddám Husajn: Nejlepší obranou je útok
Situaci vyhrotil nově nastoupivší irácký prezident Saddám Husajn, jenž se ujal úřadu v červenci 1979. Z obav ze šíření islámské revoluce zakročil proti šíitům a íránský ajatolláh Chomejní v červnu 1980 reagoval výzvou k odstranění iráckého vedení. Už od jara téhož roku na hranicích propukaly drobné vojenské střety, válka pak naplno vypukla 22. září 1980, když iráčtí vojáci začali obsazovat íránské ropné území v Chúzestánu. Podle Saddáma Husajna byl útok preventivním krokem, který měl zabránit bezprostřednímu napadení Íránem.
Irácké velení předpokládalo, že Írán oslabený islámskou revolucí nebude schopen klást účinný odpor. To ale platilo jen zpočátku a už na jaře 1981 se postup Iráčanů zastavil. Rok po vypuknutí války Íránci zahájili protiofenzívu a za cenu obrovských lidských ztrát donutili irácké vojáky k ústupu.
Krvavá zákopová válka
Konflikt mnohdy spíše připomínal spíše masakr, íránské velení totiž do bojů vyslalo tisíce mladých chlapců, kteří téměř bez výcviku a prakticky beze zbraní šli přímo na frontu. Bez naděje na přežití útočili proti iráckým kulometům a vrhali se do minových polí, kde vytvářeli průchody pro vojáky a techniku za nimi. Koncem roku 1982 se konflikt změnil v zákopovou válku s nepatrnými územními zisky na obou stranách. Několik let se pak průběh fronty příliš neměnil. V té době Iráčané už běžně používali chemické zbraně, které ale Saddám neváhal nasadit ani na vlastním území proti Kurdům, které podezíral ze spolupráce s nepřítelem.
Na konci 80. let už byly obě země válkou vyčerpány a nakonec 18. července 1988 podepsaly příměří, které se opíralo o rok starou rezoluci OSN. Podle ní se vojáci stáhli za předválečné hranice a obě strany si měly vyměnit válečné zajatce. Druhá podmínka ale nebyla dlouhá léta naplněna, výměna zajatců se uskutečnila až v roce 2003.
Do války výrazně zasahovaly Spojené státy, které nejprve vyškrtly Irák ze seznamu zemí podporujících terorismus a Saddám mohl kupovat americké zbraně. Pozdější americký ministr obrany Donald Rumsfeld (ve funkci 2001-2006), který byl tehdy zvláštním zmocněncem prezidenta Ronalda Reagana pro Blízký východ, dokonce jednal v Bagdádu se Saddámem.