Druhá světová válka se chýlila ke konci, Rudá armáda postupovala Evropou z východu, na Západě operovali Američané a Britové a na sovětském Krymu se sešli nejvyšší představitelé protihitlerovské koalice. Ambice amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, britského ministerského předsedy Winstona Churchilla a vůdce Sovětského svazu Josifa Vissarionoviče Stalina nebyly malé: projednat budoucnost světa. Od zahájení jaltské konference uplynulo 4. února čtyřiasedmdesát let.
„‚Jalta‘ vstoupila do slovníku středoevropských politiků jako synonymum zrady Západu, moment, kdy západní spojenci prodali Polsko a další malé státy mezi Ruskem a Německem. Ale Jalta ve skutečnosti znamenala mnohem méně,“ píše britský historik Tony Judt ve své objemné publikaci Poválečná Evropa.
Upozorňuje tak na skutečnost, že Velká trojka – Churchill, Stalin a Roosevelt – nepřijela do Livadijského paláce nedaleko černomořské Jalty s prázdnýma rukama, ale že pomyslné karty pro jejich diplomatickou partii rozdaly už předchozí události, především postup front (v čele s ofenzivou Rudé armády na východě) nebo setkání v Teheránu na přelomu listopadu a prosince 1943. Na Krym tak každý z vlivných státníků přijížděl v rozdílném postavení i s rozdílnými očekáváními.
Detailně připravený Stalin, jehož Rudá armáda stála na Odře, hodlal především dojednat budoucí hranice Polska a rozdělení Německa.
Nemocí zesláblý Roosevelt chtěl v prvé řadě získat od hostitele slib vstupu do války proti Japonsku, díky čemuž by se ulevilo americké armádě v Pacifiku. Vedle toho potřeboval kremelský souhlas k založení Organizace spojených národů coby nového organizačního principu pro poválečný svět, když předválečná Společnost národů selhala – a sami Američané navíc nikdy nebyli jejími členy.
Churchill ke Stalinovi přistupoval s podezíravostí a měl výhrady proti Rooseveltově důvěřivosti a tendenci dávat Sovětům okázale najevo, že USA nejsou s Brity předem domluveny. Snažil se hájit zájmy zkoušeného britského impéria, které boje připravovaly o roli světové mocnosti, a přivést do velmocenské hry Francii.
Rozděl a panuj
Konference začala 4. února 1945, trvala týden a neměla pevně stanovený jednací řád. Po dohodě o koordinaci plánů závěrečných vojenských operací se jednání soustředila na pět okruhů otázek o poválečném uspořádání světa:
- okupace a správa poraženého Německa,
- politické uspořádání v Evropě,
- vytvoření rady ministrů zahraničních věcí,
- ukončení války na Dálném východě,
- založení Organizace spojených národů.
V otázce Německa se velmoci dohodly na jeho bezpodmínečné kapitulaci, rozdělení na čtyři okupační zóny, odzbrojení a rozpuštění německých ozbrojených sil, odstranění nebo zničení všech německých vojenských zařízení, odsouzení a potrestání válečných zločinců a denacifikaci země. Otázka reparací byla projednána jen zběžně a přesunuta na zvláštní komisi.
Zásluhu na tom, že se Francie prosadila jako čtvrtá okupační mocnost, měl Churchill. Na jeho odporu ztroskotal rovněž Stalinův požadavek reparací ve výši dvaceti miliard dolarů, z nichž si SSSR nárokoval polovinu.
Potvrzené sunutí Polska
Pokud šlo o poválečnou Evropu, jevily se nejožehavější dvě oblasti: Balkán a Polsko. O Balkánském poloostrově jednal Churchill se Stalinem už v říjnu 1944 v Moskvě a navrhoval zájmové sféry, které rovným dílem rozdělovaly vliv na Jugoslávii, Bukurešť se Sofií vydávaly Moskvě a pod dozorem Londýna nechávaly Atény. V čase jaltské konference nicméně jihovýchodu Evropy dominoval Sovětský svaz.
V polských záležitostech šlo jednak o složení budoucí vlády, jednak o hranice. Západní mocnosti podporovaly exilovou londýnskou vládu, Stalin prokremelskou správu usazenou v Lublinu. Dohodlo se, že lublinský výbor bude rozšířen o zástupce všech politických skupin, čímž se vytvoří prozatímní vláda národní jednoty.
Roosevelt přistoupil po dohodě s Rusy na návrh, aby se v Polsku konaly volby za účasti všech demokratických a antinacistických stran, ale nepodpořil britský požadavek mezinárodního dozoru při nich.
Velmoci se stejně jako v Teheránu shodly na tom, že východní hranice Polska bude probíhat po Curzonově linii (jde o současnou východní hranici Polska, původně uvažovanou už na konci první světové války) s řádově kilometrovými odchylkami. Šlo o hranici, kterou předpokládal Molotovův–Ribbentropův pakt z roku 1939 o rozdělení poraženého Polska mezi Moskvu a Berlín. Za úbytek území na východě dostalo Polsko slib „podstatného územního přírůstu na severu i na západě“ (pozdější západní hranice Odra–Nisa).
Rudoarmějci do Pacifiku
V Prohlášení o osvobozené Evropě, součásti komuniké podepsaného v Jaltě, se stanovilo „právo všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou chtějí žít“, a možnost vytvořit přechodné vlády za široké účasti všech demokratických sil. Stalinova vlastní interpretace demokracie nebyla západním spojencům tehdy zcela jasná – a navíc potřebovali jeho partnerství pro porážku Hitlerovy říše i Hirohitova císařství.
„Nikoliv Jalta, nýbrž jedině vývoj vojenských operací v posledních měsících druhé světové války na straně jedné a na straně druhé americká ochota vykoupit fiktivní udržení válečné koalice se Sovětským svazem i za cenu největších obětí determinovaly rozdělený svět,“ soudí historik Ivan Pfaff.
Stalin totiž Rooseveltovi skutečně přislíbil, že do dvou až tří měsíců od kapitulace Německa vstoupí Sovětský svaz do války proti Japonsku.
Bílý dům s Downing Street mu na oplátku přiznaly udržení vlivu ve Vnějším Mongolsku, navrácení Kuril a jižní části Sachalinu s přilehlými ostrovy, obnovení pronájmu Port Arthuru jako vojenské námořní základny a právo užívat s Čínou Východočínskou a Jihomandžuskou železnici.
Zrod OSN
Američanům se pak podařilo prosadit i vizi Organizace spojených národů. Návrh zakládající smlouvy nové mezinárodní organizace se pokoušela vypracovat už konference v americkém Dumbarton Oaks půl roku před Jaltou, všechny sporné body se jí ale nepodařilo vyjednat a průlom přineslo až zasedání na Krymu.
Velká trojka přijala takzvanou jaltskou formulaci, která obsahuje dodnes platnou zásadu jednomyslnosti velmocí při hlasování v Radě bezpečnosti OSN o všech otázkách, které nemají procedurální charakter. Stalin neprosadil požadavek, aby v OSN bylo zastoupeno všech šestnáct sovětských republik.
Účastníci schůzky rovněž rozhodli, aby se 25. dubna 1945 sešla v San Franciscu ustavující konference, jež schválí chartu nové mezinárodní organizace. Usnesení jaltské konference byla prokonzultována s vládami Číny a Francie, které měly Trojku v Radě bezpečností doplnit.
Pro udržení spolupráce i poté, co se podaří porazit Německo a Japonsko, se účastníci jaltské konference dohodli na pravidelném jednání ministrů zahraničí. Taková schůzka se ovšem ve světě kráčejícím ke studené válce konala jen jednou, v březnu 1945 v Moskvě. Už o rok později pak čelily závěry jaltské konference poněkud paradoxní kritice. Zaznívala totiž v Organizaci spojených národů – té, která kvůli Jaltě vznikla.
