Je 2. září 1945 a v mlhavém ránu přijíždí do Tokijského zálivu japonská delegace. Nad hlavou jí přelétávají spojenecké letouny a před sebou vidí americkou bitevní loď Missouri, majestátně kotvící v klidných vodách. Japonsko za pár okamžiků podepíše bezpodmínečnou kapitulaci. Druhá světová válka končí. Česká televize bude vysílat speciál ke konci války od 20:00 na ČT24.
V Evropě doutnala poslední bojiště, Hitler byl dávno mrtvý a jeho nástupce velkoadmirál Dönitz podepisoval kapitulaci Německa. V červenci se sešli spojenci na jednání v Postupimi, která se týkala především poválečného stavu v Evropě, byla zde však také adresována výzva Japonsku ke kapitulaci. „Vítězství vyhrané na západě, musí být nyní vyhrané i na východě,“ komentoval situaci americký prezident Harry Truman.
Japonci ale podmínky kapitulace nepřijali, a to ani přesto, že v postupimské výzvě stálo, že nedodržení by znamenalo „nevyhnutelné a naprosté zničení japonských ozbrojených sil a stejně tak nevyhnutelně totální devastaci japonské vlasti“. Prezident Truman tedy rozhodl o použití atomových zbraní.
Udělala to naše bomba!
V pondělí 6. srpna 1945 dopadla atomová bomba Little Boy na Hirošimu. O tři dny později shodili Američané druhou jadernou pumu na Nagasaki. Vyčerpanému a zdevastovanému Japonsku navíc 8. srpna vyhlásil válku Sovětský svaz, se kterým měli Japonci od roku 1941 podepsaný pakt o neútočení.
Takzvaná operace Srpnová bouře umožnila sovětům ovládnout všechna území, která patřila před rokem 1904 carskému Rusku. Rozbití milionové Kuantungské armády (japonská armáda na severovýchodě Číny) společně s atomovými zbraněmi značně přispělo k úplnému zhroucení Země vycházejícího slunce. Dne 15. srpna 1945 oznámil císař Hirohito kapitulaci. Americké noviny hlásaly „Mír v Pacifiku: Udělala to naše bomba!“
Konec války však pro Japonce neznamenal jenom ukončení bojů, ale také závěr japonské koloniální nadvlády na korejském poloostrově, ztrátu vlivu v jihovýchodní Asii a konec nadějím o dominanci nad Čínou na asijské pevnině. Když císař oznámil kapitulaci, byl to pro mnohé Japonce šok. Nejenom, že nebyli na porážku připravení a nechtěli si ji připustit, ale bylo to také vůbec poprvé, kdy slyšeli svého císaře mluvit na veřejnosti.
- Sovětský svaz uzavřel s Japonskem pakt o neútočení v roce 1941 poté, co se Japonsko připojilo k takzvanému Trojstrannému paktu o spojenectví mezi Itálií, Německem a Japonskem. Na konferenci na Jaltě v roce 1945 však Stalin přislíbil, že zaútočí na Japonsko do tří měsíců od skončení války v Evropě. V poslední den této lhůty tak učinil a 8. srpna se zapojil do již rozhodnutého dálněvýchodního konfliktu.
Na samotné japonské ostrovy však nezaútočil. Sověti chtěli především zabrat území, o která přišli v rusko-japonské válce v letech 1904-1905. Jižní Sachalin a Kurilské ostrovy označovali za „historicky ruská území“, což podle nich umožňovalo jejich anexi. V Mandžusku a Severní Koreji pak získali prostor pro vývoz komunismu, který pojmenovali jako „internacionální pomoc lidu Číny a Koreje, aby mohl vítězně dovršit národně osvobozenecký boj“.
Kapitulace v režii USA
Na palubě americké bitevní lodi Missouri podepsali 2. září mírové smlouvy za japonskou vládu ministr zahraničí Mamoru Šigemicu a za Císařský generální hlavní stan generál Jošidžiró Umezu. Přesně po šesti letech a jednom dni tak formálně skončil největší a nejničivější konflikt, jaký kdy lidstvo zažilo.
Přípravu ceremoniálu a jeho celý průběh měli na starosti Američané. Na vyvýšené palubě byl připraven velký stůl pokrytý zeleným suknem, a na něm ležely kapitulační listiny v anglické a japonské verzi. Na Missouri vlály vlajky Spojených států, Británie, Sovětského svazu a Číny. Kromě Missouri kotvilo v Tokijském zálivu dalších 257 spojeneckých lodí a nad nimi neustále přelétaly stíhací letouny. Velké letadlové lodě zůstaly mimo záliv, aby z nich na závěr ceremoniálu vzlétly stovky letounů k závěrečné přehlídce.
Půl hodiny po podepsání listin vplul do zálivu konvoj 42 amerických lodí a vylodilo se třináct tisíc vojáků. Americký generál Douglas MacArthur u této příležitosti řekl: „Je mým upřímným přáním a vskutku nadějí celého lidstva, že při této slavnostní příležitosti se z krve a krveprolití minulosti objeví lepší svět, svět založený na víře a pochopení, svět věnovaný důstojnosti člověka a plnění jeho nejdražších přání – svobody, tolerance a spravedlnosti.“
Nová identita
Samotný akt byl naplánován na devět hodin, první diváci a hosté však přicházeli na loď už od sedmé hodiny. Krátce před začátkem ceremoniálu dorazila i japonská delegace. Kromě ní závěrečné dokumenty podepsal i generál MacArthur jako nejvyšší spojenecký velitel a také zástupci USA, Velké Británie, Francie, Sovětského svazu, Číny, Austrálie, Nizozemí, Nového Zélandu a Kanady. Podpisu smluv přihlížel i britský generál Percival a americký generál Wainwright, které Japonci zajali už v prvních měsících války.
Po kapitulaci USA Japonsko sedm let okupovaly. V prvních dvou letech této správy přitom výrazně podporovaly demokratizaci a demilitarizaci. Americká okupační správa trvala až do roku 1952 a vedl ji generál Douglas MacArthur. Některé oblasti se však vrátily pod japonskou správu i mnohem později, například ostrov Okinawa byl Japonsku vrácen až v roce 1972.
Japonci si po prohrané válce vytvořili svou novou identitu, postavenou na antimilitarismu, odporu k nukleárním zbraním a zaměřenou především na ekonomický rozvoj, který posléze zapříčinil japonský hospodářský zázrak v 60. letech. Úspěšné olympijské hry, které se konaly v roce 1964 v Tokiu, jsou dnes považovány za symbol obnovení japonského národního statusu.
- Ačkoliv válka 2. září skončila, ne každý zprávám o vítězství spojenců věřil. Japonský voják Jokoi Šoiči byl příslušníkem císařské armády na ostrově Guam, který na začátku roku 1941 Japonsko obsadilo a drželo ho až do roku 1944. Šoiči přežil tamější krvavé bitvy a zůstal zde 28 let ukrytý v džungli, přesvědčen, že kolem něj stále zuří válka. Živil se žábami, úhoři a krysami, které lovil ručně vyrobenými zbraněmi. „Jediná věc, která mi dala sílu a vůli přežít, byla moje víra v sebe,“ vysvětlil později. Objevili ho až dva guamští rybáři v roce 1972 a dva týdny poté se vrátil do Japonska, kde ho přivítali jako hrdinu.
Jokoi Šoiči však není jediným vojákem, který neuvěřil zprávám o japonské kapitulaci a považoval je za součást americké propagandy. V roce 1974 se objevili další příslušníci japonské armády - Hiro Onoda na Filipínách a Terua Nakamura v Indonésii. Oba byli stále věrní císaři.
