Ženy, které spolu s dětmi tvoří drtivou většinu uprchlíků z Ukrajiny, hledají pro nejmladší potomky místa v tuzemských školkách. Často je to ale složité, ať už kvůli chybějícím očkováním nebo nedostatečným kapacitám. Matkám to pak současně ztěžuje hledání práce.
Česky ještě neumí, na hřišti to ale nijak nevadí. S dětmi by si čerstvě šestiletá Viktoria ráda hrála i ve školce. Zatím ji ale žádná nepřijala, a to i přesto, že splňuje podmínky včetně povinných vakcinací.
„Byly jsme nejméně v šesti školách. Ve všech nám řekli, že nemají místo. Samozřejmě chápu, že je i pro Čechy mnohdy těžké najít místo, protože v Kyjevě je to stejné,“ říká smířlivě Tamara Ledenkova.
V klidu pár hodin, pak tahání za oblečení
Viktoria proto musí chodit s matkou do práce. „Dvě tři hodiny je v klidu, pak začne být smutná, znuděná a začne se ptát: Kdy půjdeme domů? Jak dlouho ještě? Můžu ti pomoct? Chce jít na záchod, jíst, pít, pak mě začne tahat za oblečení,“ popisuje Ledenkova.
Do Česka přijela s dcerkou tři dny po začátku války. „Pětadvacátého února jsme se já a moje rodina rozhodli odejít, abychom zachránili svoje děti,“ vypráví Ukrajinka, která při odchodu z vlasti bojovala mimo jiné s panikou, šokem a touhou se někde schovat.
V Kyjevě Tamara pracovala jako logopedka, teď je ráda za každou brigádu. Většinou v úklidových firmách. Stálé místo hledá. K úspěchu na tomto poli by ale potřebovala najít stálé místo i pro šestiletou Viktorii.
V Jičíně už se to části válečných běženkyň podařilo. Klub pro ukrajinské děti zřídila tamní radnice. O nejmladší uprchlíky se stará i Svitlana. Před útěkem z vlastní země byla zaměstnaná jako kuchařka. Práce s dětmi se jí prý líbí.
„Pomáhá to k tomu, aby rodiče dětí mohli chodit do práce, což je jeden z nejdůležitějších kroků pro integraci Ukrajinců, kteří sem přišli,“ má jasno jičínský místostarosta Petr Hamáček (KDU-ČSL). Teď mají místo pro dvacet dětí. Pokud to ale bude potřeba, jsou radní připravení otevřít další třídu. A doufají, že ke stejnému kroku inspirují i další města.
