Když Rakušanku Nataschu Kampuschovou přesně před 20 lety unesl 36letý nezaměstnaný technik Wolfgang Priklopil, bylo jí deset let. Na svobodu se dostala jako plnoletá. „Oplakala jsem ho,“ přiznala po Priklopilově sebevraždě a osmi letech strávených v opevněném sklepě jeho domu. Veřejnost byla šokovaná, někteří ji bez váhání odsoudili. Podle psychologů ale nejde o nic neobvyklého. Vytvoření pouta mezi obětí a únoscem má svůj odborný název – stockholmský syndrom.
Proč stockholmský syndrom?
Pojem vychází z případu přepadení banky v centru švédské metropole z 23. srpna 1973. V dopoledních hodinách do pobočky Kreditbanky na náměstí Norrmalmstorg vtrhl 32letý Jan-Erik Olsson. Se slovy „hra teprve začíná“ vypálil dávku ze samopalu a zajal čtyři zaměstnance banky.
Byli jimi Birgitta Lundbladová, Elisabeth Oldgrenová, Kristin Enmarková a Sven Safstrom. Požadavkem lupiče byly tři miliony švédských korun, zbraně, neprůstřelné vesty, auto a hlavně propuštění a přivezení jeho přítele a recidivisty Clarka Olofssona. Toho ve stejný den přivezli na místo i s autem Ford Mustang.
Vyjednávání vedl tehdejší premiér Olof Palme šest dnů v přímém přenosu. Tehdy 23letá Kristin Enmarková měla paradoxně strach z osvobození. Obávala se, že policie její únosce zastřelí. V jednom z hovorů z banky premiéra prosila, aby jim dovolil opustit banku i s únosci.
„Sedíte si tam a s našimi životy hrajete kostky. Naprosto oběma důvěřuji. Nejsem zoufalá. Nijak nám neublížili. Naopak byli velice milí. Víte, Olofe, to, čeho se bojím, je, že policie zaútočí a způsobí, že zemřeme,“ uvedla Enmarková.
Pořádkové síly pak 28. srpna zamořily banku plynem a rukojmí osvobodily. Olofsson byl odsouzen k šesti a půl roku vězení, v dalších letech se za mříže vrátil například za pašování drog. Olsson dostal deset let a nějaký čas žil se ženou, se kterou si z vězení dopisoval. Od roku 1996 žil v Thajsku s thajskou ženou a synem a v roce 2009 vydal autobiografii.
Rukojmí své únosce chválili
Americký novinář Daniel Lang rok po únosu s každým ze zúčastněných udělal rozhovor. Rukojmí mluvili o dobrém zacházení a zdálo se, že měli pocit, že za své životy vděčí právě dvojici kriminálníků, napsal Lang.
Elisabeth Oldgrenová, která trpěla klaustrofobií, například vypověděla, že únosci jí s provazem omotaným kolem krku dovolili kvůli úzkosti opustit sklep banky, ve kterém zajatce drželi. Podle ní to bylo od nich velmi milé.
Enmarková si během šesti dnů v zajetí utvořila s jedním z kriminálníků silné pouto. Později se objevily dokonce zprávy, že se zasnoubili. V roce 2009 v rozhovoru pro Radio Sweden uvedla: „V důsledku okolností se dostanete do situace, kdy se veškeré vaše hodnoty a zásady určitým způsobem změní.“
Navzdory legendě se však za svého lupiče nevdala. „Několikrát jsme se sešli. Poznala jsem jeho rodinu a on moji,“ uvedla.
Podobně později mluvil i Olsson. Na začátku mohl rukojmí podle svých slov snadno zabít, s postupem času se to ale změnilo. „Byla to chyba těch rukojmí. Udělali všechno, co jsem jim řekl. Kdyby to neudělali, možná bych tu dnes nebyl. Proč mě nikdo z nich nenapadl? Bylo těžké je zabít,“ řekl.
Oběti podstupují proces naprostého zdětinštění
Termín stockholmský syndrom vytvořil po překvapivé reakci rukojmí během a po přepadení banky kriminolog Nils Bejerot. Později se jevem na základě případu, kdy se už během pár hodin mezi jedním z lupičů a jednou rukojmí vyvinul vztah, začal zabývat americký psychiatr Frank Ochberg. V 70. letech jej definoval pro účely FBI a Scotland Yardu.
Stockholmský syndrom je psychologická reakce, kdy se rukojmí začíná identifikovat s únoscem a jeho požadavky. Vytvoření vazby má několik fází. Oběť je nejprve zdrcena a šokována situací, která přišla z čista jasna, a je si jistá, že zemře. Její život je zcela v rukou únosce, může ji zabít, ale rozhodne se tak neučinit. Odvrácení hrozby smrti vyvolá v člověku pocit vděčnosti. Únosce je pro něj ten, kdo mu nechal život, ačkoli jej do této situace dostal.
„Neuvěřitelné chování rukojmí Kristin, její náklonnost k únosci, zášť k úřadům a nakonec opětovaná láska únosce, to jsou tři základní prvky pro definování syndromu,“ vysvětluje Ochberg.
Jak ukázal stockholmský případ, za pouhých několik dní se vazba ještě upevní. „Hledat vzájemné sblížení v takové situaci není až tak neobvyklé, je to projev strategie, jak přežít,“ říká po letech Enmarková. Podle Ochberga ale nejde jen o pud sebezáchovy.
Oběti se dostanou do situace naprosté závislosti, prožívají silné a primitivní city k únosci. „Je to až mateřská láska. Podstupujete fázi naprostého zdětinštění: nemůžete se krmit, mluvit ani jít na záchod bez dovolení,“ upozorňuje Ochberg.
Občasný nebo drobný přátelský projev, jako je třeba jen poskytnutí jídla, si oběti v obtížných podmínkách vykládají jako dobré zacházení. Snaží se maximálně vyhovět potřebám a požadavkům únosců a vytvářejí si psychologickou vazbu mezi vlastním štěstím a štěstím únosce.
Nejen rukojmí, ale i oběti domácího násilí
Syndrom se vyznačuje nejen kladným vztahem ke svému únosci, ale také negativním postojem k autoritám, které ohrožují vztah únosce a oběti. V průběhu 21. století psychologové rozšířili pojetí stockholmského syndromu i na další skupiny lidí, například oběti domácího násilí, členy sekt, válečné zajatce, oběti kuplířstí či na zneužívané děti.
„Klasickým příkladem je domácí násilí, kdy jeden z páru, obvykle žena, získá pocit závislosti a s partnerem zůstává. Cítí spíše soucit než hněv. Zneužívání dětí je dalším příkladem - když rodiče psychicky či fyzicky týrají své děti, ale dítě se jich zastává a nemluví o tom, co se mu děje, nebo o situaci lže,“ říká psycholožka z Oxfordské univerzity Jennifer Wildová.
Zjištění, že únosci mohou reflektovat pozitivní emoce zajatců, využívají krizoví vyjednavači FBI. Může to zvýšit šance rukojmí na přežití. „Ačkoli se stockholmský syndrom dlouho vyučuje na policejních kurzech vyjednávání o propuštění rukojmí, využívá se ve skutečnosti zřídka,“ vysvětluje Hugh McGowan, který strávil 35 let na policejním oddělením v New Yorku.
Stockholmským syndromem trpí podle FBI asi 27 procent unesených. Podle amerického Národního institutu zdraví není zcela jasné, proč někteří reagují tímto způsobem, zatímco jiní ne. Určité podmínky pravděpodobnost syndromu zvyšují.
Velký případ s šesti desítkami rukojmí musely Spojené státy řešit během vyvrcholení krize mezi Washingtonem a Íránem po íránské islámské revoluci v roce 1979. Několik set íránských studentů tehdy obsadilo velvyslanectví USA v Teheránu, kde zajali 66 amerických rukojmích. Většina rukojmí byla propuštěna až v lednu 1981.
Neschopnost tehdejšího prezidenta Jimmyho Cartera osvobodit rukojmí byla jedním z hlavních důvodů jeho porážky v listopadových prezidentských volbách roku 1980 s republikánským kandidátem Ronaldem Reaganem.
Dcera tiskového magnáta si únosce vzala
Za nejslavnější příklad stockholmského syndromu je považován únos dcery tiskového magnáta Patty Hearstové v roce 1974, která se za svého únosce posléze vdala. Za spoluúčast na loupeži dostala sedm let vězení. Právník 19letou dívku bránil tím, že jí únosce vymyl mozek. Později ji americký prezident Jimmy Carter omilostnil.
S únoscem se podle psychologů v roce 2002 identifikovala také patnáctiletá Američanka Elizabeth Smartová, kterou unesl v noci z domu rodičů v Salt Lake City údajný duchovní Brian David Mitchell.
Smartová byla po devíti měsících nalezena živá a zdravá v obci asi 25 kilometrů od domova, podle vyšetřovatelů ale mohla utéci daleko dříve. Mitchell byl v květnu 2011 odsouzen za únos na doživotí.
„Byl součástí mého života,“ vysvětlila Kampuschová reakci na Priklopilovu smrt
O stockholmském syndromu se mluví i v případu únosu Rakušanky Nataschy Kampuschové, který před dvaceti lety vzbudil celosvětovou pozornost. V letech 1998 až 2006 ji ve speciálně upraveném sklepení svého domu ve Strasshofu u Vídně držel duševně narušený Wolfgang Priklopil.
Kampuschová v roce 2010 v rozhovoru pro britský deník The Guardian odmítla nálepku dívky, kterou postihl tento syndrom. „Připadá mi přirozené, že se přizpůsobíte, abyste se identifikovali se svým únoscem. Zejména pokud s tímto člověkem trávíte hodně času. Je to o empatii, komunikaci. Hledání normálnosti v podmínkách trestného činu není syndrom. Je to strategie přežití,“ uvedla.
Zpočátku držel Priklopil svou oběť v podzemním úkrytu, kam ji chodil navštěvovat. Nosil jí dárky, často drahé hračky. Postupem času dívce začal důvěřovat. Pouštěl ji do domu (zejména ovšem, aby mu uklízela), na přilehlou zahradu a někdy ji bral na veřejnost, jednou i lyžovat. Několik Priklopilových sousedů podle Telegraphu uvedlo, že je viděli společně nakupovat, při řízení i na procházkách.
Kampuschová tvrdí, že měla ale jen jednu šanci uprchnout. Podařilo se jí to 23. srpna 2006, když mu na zahradě čistila auto a Priklopilovi zazvonil telefon. Pomohla jí jedna ze sousedek, která zavolala policii. Priklopil ji odjel hledat. Několik hodin jezdil po Vídni se svým přítelem Ernstem Holzapfelem, který byl podezřelý z účasti na jeho činu. Situaci mu vylíčil a pak spáchal sebevraždu pod koly vlaku.
Kampuschová přiznala, že jeho smrt oplakala. Vinila z ní policii. „Po útěku jsem neplakala. Nebyl žádný důvod být smutná. V mých očích bylo nevyhnutelné, aby zemřel. Byl ale součástí mého života. Proto jsem za něj truchlila,“ uvedla krátce po útěku.
„Myslím, že mi skutečně důvěřoval. Byl schopný se mnou komunikovat, chovat se, jako by nebyl nemocný. Myslím, že si chtěl vybudovat svůj malý dokonalý svět s osobou, která tu bude jen pro něj,“ uvedla Kampuschová.
Když déle nic nedělá, jen sedí a chtěla by relaxovat, vracejí se jí vzpomínky. „Když vidím muže, jak ponižují ženy a chovají se k nim majetnicky. Vracejí se mi vzpomínky, když mě lidé nutí jíst, když nemám hlad. Ve sklepě mi bylo jídlo odpírané, když ale někdo dělá opak, zbavuje mě mé důstojnosti,“ uvedla Kampuschová v rozhovoru pro The Guardian.
Jako kompenzaci od státu paradoxně získala Priklopilův dům i jeho auto. Psychologové jí přitom doporučovali, aby se těchto věcí jako vazby na minulost zbavila. Občas do domu svého věznitele chodí uklízet, stejně jako to musela dělat dříve. Sklep ale na doporučení nechala zalít betonem.
