Britští poslanci odsouhlasili oficiální zahájení brexitu. Premiérka Theresa Mayová následně zveřejnila bílou knihu pro vyjednávání podmínek odchodu země z Evropské unie. Podle právníka a sociologa z University of Wales Jiřího Přibáně se Británie připravuje na situaci, kdy nedojde k dohodě o obchodní spolupráci s Evropskou unií a nastane „nejtvrdší z tvrdých brexitů“. Ostrovní monarchie tuto strategii zvolila proto, že bylo patrné, že Brusel je připraven Británii co nejvíce poškodit, aby žádná jiná země už na odchod ze společenství nemyslela, řekl Přibáň v Interview ČT24.
Bílou knihu k brexitu začíná premiérka tím, že očekává úspěch ve vyjednávání. Píše, že Britové jsou skvělý globální národ, který má co nabídnout Evropě i světu. Co myslíte, že Evropě nabídne?
Celá kampaň pro brexit probíhala po dvou významově zcela odlišných argumentačních liniích. Jedna byla protiimigrační – v této zemi je příliš mnoho imigrantů. Druhá byla, že Velká Británie je příliš dobrá pro Evropu a Evropa ji svazuje. Tedy, že je nejenom „Great Britain“, Velká Británie, ale i „Global Britain“, globální Británie.
Premiérka nyní v této argumentaci pokračuje. Je velká otázka, co se stane, až začnou vyjednávání s Evropskou unií, která budou velmi obtížná. Británie už předjímá i tu možnost, že se s Evropskou unií vůbec nedohodne.
Bílá kniha obsahuje dvanáct priorit vlády, jako jsou kontrola imigrace, kontrola nad vlastními zákony, přísnější kontrola hranic. Dokument potvrzuje tvrdý brexit, tedy odchod i z jednotného trhu Evropské unie. Proč se vláda rozhodla pro tento nekompromisní způsob odchodu?
Právě proto, že si vyhodnotila situaci v Evropské unii. Z prvních reakcí bylo zcela patrné, že Brusel je připraven Británii co nejvíc poškodit při vystupování v tom smyslu, že Británie nesmí z brexitu získat, ale že ten příklad musí být naopak negativní, aby už nikdo další nevystoupil.
To jenom posílilo nálady stoupenců tvrdého brexitu, kteří stále více a více tlačili na premiérku, která, jak víme, původně byla v týmu, který podporoval setrvání Británie v Evropské unii.
Výsledkem je nakonec pozice, která je mnohem tvrdší, než si i stoupenci brexitu před ním nebo těsně po něm představovali. Jsme v situaci, kdy všichni očekávají ten nejtvrdší z tvrdých brexitů.
Nebylo od Evropské unie krátkozraké ukazovat, že se neodchází?
Evropská unie s brexitem nepočítala. Je ale zajímavé, že na něj nereagovala tak, že by ti, kdo vyjednávali s Davidem Cameronem novou smlouvu, nové uspořádání mezi Británií a Evropskou unií, odstoupili z pozic stejně jako on.
Evropská unie nese za brexit díl odpovědnosti. Místo toho, aby se snažila obrousit hrany a vyjednat nejměkčí z měkkých brexitů, byla reakce taková, že toto se už nesmí opakovat a právě proto je třeba Británii vzít jako exemplárně vystoupivšího člena, který na tom může jen ztratit.
Je to samozřejmě politika, která staví členství v Evropské unii a jednotu Evropské unie jako prioritu, ovšem z hlediska budoucích vztahů mezi Británií a Evropskou unií to je pochopitelně špatně.
Takže se to může Evropské unii vymstít?
Může se to vrátit jako bumerang. Nezapomínejme ale na to, že dějiny se daly do pohybu takovou rychlostí, že se nestačíme divit. Vidíme třeba rizika příští ekonomické krize, která mohou Evropskou unii zcela rozpoltit, protože krize eurozóny stále trvá. To, že není v médiích, neznamená, že krize eurozóny není. Evropská unie může za pár měsíců řešit ještě mnohem vážnější krizi, než je brexit.
Ještě před vydáním bílé knihy dolní sněmovna schválila návrh zákona, který vládu zmocňuje, aby zahájila proces brexitu. Znamená to, že procesu už nic nebrání, že ani jednání Sněmovny lordů, ani souhlas královny není tak důležitý?
Bylo to absolutně klíčové. Chtěl bych ale zdůraznit, že se skutečně jedná o zmocňovací zákon, tedy že vláda může zahájit jednání o brexitu. Toto není samotný brexit. Nejvyšší soud jednoznačně řekl, že vystoupení z Evropské unie a zrušení evropského práva v jeho působení v rámci britského práva je tak závážné, tak zasahuje do práv občanů, že je k tomu třeba souhlasu parlamentu. Je tady potvrzen princip suverenity parlamentu, ale k brexitu se ještě bude vracet.
Až vláda vyjedná s Evropskou unií dohodu o brexitu, tak o ní bude parlament rokovat a tuto dohodu bude schvalovat. To bude ještě mnohem důležitější než to, čeho jsme svědky dnes, včetně bílé knihy.
Co by se stalo, kdyby parlament dohodu, kterou vláda s Evropskou unií dojedná, neschválil?
Znamenalo by to samozřejmě vystoupení, ale tvrdé vystoupení. Vzniklo by právní vakuum. Proto také došlo na to, že Británie chce vystoupit i z jednotného trhu, nechce žádná kompromisní řešení. Pokud nedošlo k dohodě, bude se obchodovat podle pravidel Světové obchodní organizace.
Takže je to tak, že Británie se připravuje na variantu, že se nedohodne?
Ano, to je právě součástí strategie vyjednávání, že se počítá s nedohodou.
Velká Británie byla v Evropské unii spojencem České republiky. Myslíte si, že po odchodu Británie bude pozice Česka oslabena?
Nepochybně. Dokonce i v Británii bylo mnoho lidí překvapeno, jak detailně se v České republice proces brexitu sleduje. Vysvětlení to má jednoduché. Česká republika v Británii nalézala přirozeného spojence proti obrovskému tlaku takzvaného německo-francouzského motoru Evropské unie. Ten najednou nefunguje, je zadřený, ale žádná alternativa není.
Nepochybně by bylo špatné, kdyby se Evropská unie měla zase stát klubem dvou silných zemí, které budou určovat, jak se bude v Evropě řídit hospodářství, politika, administrativa.
Chtěl bych se vrátit ke krizi eurozóny. Podívejte se, jak je dnes Evropská unie rozdělena na severní a jižní křídlo. Míra recese v Itálii, totální sociální krize v Řecku a ve Španělsku a neschopnost Francie nastartovat vlastní hospodářství je skutečně příští krizový moment.
Když se mě ptají, jestli mám obavy o Británii, říkám, že ano, ale ještě větší obavy mám jako občan Evropské unie o Evropskou unii.
Může nějakou alternativní roli sehrát Visegrádská čtyřka?
Visegrádská čtyřka je projekt, který se také ocitnul v těžké krizi, protože hned dvě vlády se ostře vymezují proti Evropě. Polsko a Maďarsko jsou dnes země, které lze stěží označit za ústavně-demokratické. Vlády v nich otevřeně porušují principy ústavnosti.
Viktor Orbán má mnohem blíž k prezidentu Putinovi než ke komukoliv v Evropě. Myslím si, že je úkol pro českou diplomacii, aby nalezla tu správnou cestu jak zcela nezrušit Visegrád, a zároveň se zcela jasně distancovat od politiky těchto dvou zemí.
Český ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) nedávno řekl, že by Česká republika měla začít s Británií vyjednávat samostatně, že by se nemělo čekat, co udělá Evropská unie, protože by to mohlo trvat dlouho. Je něco takového možné?
Článek 50 je obecný, připravovali ho lidé, kteří si mysleli, že to je zcela extrémní článek pro extrémní situace, kdy v Evropě vypukne nějaký převrat, nastoupí jakýsi diktátor, a ono to dopadlo nakonec úplně jinak.
Myslím si, že bude lepší, když si Česká republika při jednáních, která začnou probíhat, najde své přirozené spojence. Tak, aby si vyjednala co nejlepší obchodní dohody s Velkou Británií, tak, aby dokázala hájit zájmy českých občanů, kteří třeba žijí ve Velké Británii.
Já bych ale zrovna tady nespěchal, protože bude třeba vysoké míry koordinace na všech stranách. Bylo by lepší, abychom počkali, jak naši partneři v Evropské unii nahlížejí na brexitová jednání.
Evropská unie dala najevo, že by sedmadvacítka měla vyjednávat jako celek. Je podle vás schopna se v situaci, v jaké je dnes, dohodnout?
Mám velké obavy, že nebude vůle k dohodě. V Evropské unii nastala situace, kterou diplomaté někdy označují tak, že se vytratila určitá míra diplomatického souhlasu a kultury, kdy i když máme rozdílné názory, tak nakonec hledáme minimální společný základ.
Hledání minimálního společného základu jako by se z diplomatických kruhů v Bruselu vytrácelo. Právě proto Británie předjímá možnost nedohody a tvrdého brexitu.
Co bude největším kamenem úrazu? Které téma bude pro Evropskou unii a Británii nejvýbušnější?
Ukázalo se, že pracovní trh, migrace pracovní síly je v Británii téma číslo jedna. Regulace pracovního trhu v Británii bude předmětem velkých diskuzí.
Ale nezapomínejme, že když se rozšiřovala Evropská unie, tak pouze tři země otevřely svůj pracovní trh novým zemím, jako byla Česká republika. Byly to Irsko, Británie a Švédsko.
Ve Francii došlo k té nejodpornější rasistické reakci, kdy všichni brojili proti polskému instalatérovi. Německo sice v médiích takto nebrojilo, ale potichu zavřelo pracovní trh na maximálních sedm let. Británie to udělala z praktických, nikoliv filantropických důvodů.
Když otevřete trh pro levnou pracovní sílu z východu, podkopete moc odborům a udržíte inflaci nízko, to je velmi praktická ekonomická politika. Ale přeci jen bychom se měli zamyslet, jestli i v minulosti nedošlo k určitým rozporům mezi tím, jak se kdo chová a co říká. Velmi často byly proevropské země naopak nejprotekcionističtější.
Když se podíváte na Británii, vždycky dávám za příklad univerzitní prostředí. Představa, že by se tolik lidí z Řecka, Itálie, Polska, z České republiky mohlo stát profesory v Německu nebo ve Francii, je naprosto nemyslitelná. Britské univerzitní prostředí je dneska nejkosmopolitnější nejen v Evropě, ale možná i na světě.
- Rozhovor byl redakčně krácen a upraven, celý je k dispozici ve videu.
