Výstavba Vysoké asuánské přehrady na řece Nil byla jedním z nejsledovanějších vodních děl ve 20. století. Jejím cílem bylo zabránit povodním a zajistit Egyptu vodu a energii. Budování vodního kolosu se nicméně nevyhnula ani politika. Přehradu totiž Egypťanům místo OSN pomáhal stavět tehdejší Sovětský svaz. Muselo být navíc přemístěno značné množství cenných starověkých památek, například obří sochy v Abú Simbelu. Přehrada byla slavnostně otevřena před 50 lety, 15. ledna 1971.
Hráz, která zkrotila Nil a zatopila údolí Abú Simbelu. Egyptu se stavbou Vysoké asuánské přehrady pomáhal Chruščov
3 minuty
Horizont ČT24: Půl století od otevření Vysoké asuánské přehrady
Řeka Nil zásobovala Egypt životadárnou vodou už od starověkých časů. Není náhodou, že největší města leží právě na jejích březích. Zemědělcům pomáhá zavlažovat pole, elektrárnám roztáčet turbíny a poskytuje domov a živobytí mnoha vodním živočichům.
Poté, co Nízká asuánská přehrada v roce 1946 málem přetekla, bylo jasné, že je potřeba vybudovat novou vodní zábranu. O její stavbě se rozhodlo o šest let později, měla ji přitom zafinancovat OSN. Nová přehrada měla zabránit povodním, které sužovaly Egypťany od nepaměti, zajistit zásobu vody pro zemědělce nebo zefektivnit výrobu elektrické energie.
Do výstavby ale vstoupila politika. Necelých sedm let před jejím začátkem se totiž Egypt vymanil ze sféry vlivu britského Commonwealthu, v jehož područí se nacházel od roku 1922. Severoafrická země skoncovala s monarchií a 18. června 1953 vyhlásila republiku.
Země zpřetrhala staré vazby, spojencem byl SSSR
Britům nakloněný egyptský král Farúk, proslulý svým luxusním životním stylem a zkorumpovanou vládou, byl sesazen z trůnu a pozici lídra země zaujmul umírněný generál Muhammad Nagíb. V postupujících sporech vojenské vlády o orientaci země Nagíba nakonec vytlačil radikální Gamál Abdan Násir a v červnu 1956 se stal prezidentem.
Nový vůdce se po svém dosazení rozhodl zpřetrhat staré vazby s Británií a svou zahraniční politiku orientovat spíše na státy východního bloku. Západ už předtím odmítl Násirovi financovat projekt nového vodního díla – Vysokou asuánskou přehradu. Prezident se proto obrátil na Sovětský svaz, ve kterém nalezl spojence.
První egyptský prezident Gamál Abdan Násir
První tajemník SSSR Nikita Sergejevič Chruščov kývl Násirovi na pomoc při výstavbě a slíbil, že mu poskytne potřebný úvěr, stavební experty i pracovní sílu. Sovětský svaz přitom Egyptu dodal nejen technickou pomoc při výstavbě, ale i nemalou pomoc vojenskou.
Do severní Afriky přepravil dodávky zbraní, vojenskou techniku a armádní instruktory, kteří trénovali Násirovy vojáky. Sovětská pomoc se prezidentovi hodila. Po znárodnění Suezského průplavu Egyptem v roce 1956 spustila Británie proti severoafrické zemi rozsáhlou vojenskou ofenzivu, ke které se připojil Izrael a Francie. Útočící státy od konfliktu posléze upustily kvůli nelibosti OSN a USA.
Přehradu stavěly desetitisíce lidí, zemřely stovky
Stavbu Vysoké asuánské přehrady (arabsky As-Sadd al-Alí) v lednu 1960 zahájil sám Násir. Při ceremonii 9. ledna symbolicky odpálil první nálož dynamitu, který měl dělníkům proklestit cestu kamenitou zemí. Samotná stavba přehrady trvala přes jedenáct let, na vodním projektu pracovalo až 35 tisíc dělníků. Smrt během stavby nalezlo 450 z nich.
Vysoká asuánská přehrada stála Násira asi miliardu dolarů, velká část financí připadla na samotný materiál. Bylo spočítáno, že se během stavby přehrady spotřebovalo množství stavebního materiálu, které odpovídá třinácti Cheopsovým pyramidám (ta je vysoká 137 metrů).
GALERIE
Stavba Vysoké asuánské přehrady
Přehradní hráz má pyramidový tvar. Šířka stavební základny je 980 metrů a horní část hráze měří čtyřicet metrů. Sypaná hráz z žuly je vysoká 111 metrů, 3,6 kilometru dlouhá a vede po ní silnice. Stavba se od svého otevření nicméně stala příčinou napětí mezi jejími odpůrci a zastánci. Provázela ji totiž řada problémů. Mezi nimi byla například i egyptská starověká minulost.
Při záchraně chrámů pomáhali Čechoslováci
Stavba kolosální přehrady totiž představovala katastrofu pro mnoho starověkých památek, kterým hrozilo zaplavení. Mezi nimi byl například tři tisíce let starý chrámový komplex Abú Simbel a zhruba dalších dvacet chrámů, náhrobních sloupů, desek a jiných unikátů.
UNESCO proto spustilo rozsáhlou akci na jejich záchranu. Organizace v březnu 1960 požádala o pomoc archeologické ústavy, vědce. A ta přišla. Památky byly rozebrány a přesunuty na nová stanoviště s velkými náklady. Ke snažení značnou měrou přispěli i českoslovenští odborníci v letech 1964–1968.
Expedice československých egyptologů (foto z roku 1963)
Československá vláda tehdy rozhodla, že místo přímé finanční pomoci vyšle na místo své experty. Stavba Vysoké asuánské přehrady se zároveň stala impulzem k založení egyptologického ústavu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zasloužili se o to především dva přední čeští egyptologové – Zbyněk Žába a František Lexa. Vědecké pracoviště s pobočkami v Praze a v Káhiře poté v roce 1960 vyslalo do Egypta první expedici.
Před přesunutím se nejprve musel připravit vyvýšený pahorek a upevnit podloží, aby chrámy udrželo. Samotné průčelí chrámů bylo zasypáno pískem a pokryto železnou sítí, aby nedošlo k jeho poškození. Vnitřek starověkých svatostánků odborníci vyplnili dřevěným lešením. V roce 1964 začalo oddělování chrámů od skalního lože a rozřezávání na bloky o hmotnosti dvaceti až třiceti tun.
Chrámy vážily přes patnáct tisíc tun
Do kamene se řezalo ocelovými pilami. Šíře řezu přitom nesměla překročit osm milimetrů materiálu, aby při pozdějším sestavování nevznikly příliš široké mezery. Bloky, naložené na speciální podvozky, vytahovala po nově vybudované silnici auta 200 metrů dále na západ a o 65 metrů výše.
Celkově se přemístilo 1042 bloků o hmotnosti patnácti tisíc tun, z toho 807 z velkého chrámu a 225 z malého. Při sestavování se mezery mezi bloky vyplnily maltovou směsí v příslušné barvě. Rekonstruováno bylo i okolí a vzhled krajiny.
GALERIE
Stěhování starověkých egyptských památek kvůli Vysoké asuánské přehradě
Do vnitřku chrámů byly rovněž instalovány bezpečnostní přístroje sledující tahy a tlaky. Vše bylo hotovo 22. září 1968, kdy egyptský prezident Gamál Abdan Násir odhalil před velkým chrámem pamětní kámen jako památník mezinárodní spolupráce.
Stavba vyhnala z domovů desetitisíce rolníků
Kromě památek muselo kvůli stavbě svůj domov opustit rovněž na sto tisíc rolníků. Podle amerického antropologa Thayera Scuddera, který se ve svých vědeckých pracích zaměřuje na oblast Afriky a zemědělství, bylo z oblasti okolo Vysoké asuánské přehrady vysídleno dokonce až 120 tisíc lidí. Padesát tisíc z nich bydlelo v Egyptě, zbytek pocházel ze sousedního Súdánu, kde nahromaděná voda pohltila město Vádí Halfa.
Pro přesunuté obyvatele byly vyhrazeny úrodné oblasti níže po proudu řeky. Tam bylo na podnět vlády vybudováno 33 nových vesnic a 25 tisíc domů. Přemístění lidem údajně nezpůsobilo újmu, protože u přehrady nebyly příliš vhodné podmínky pro život a velký počet obyvatel proto migroval do okolních měst.
Asuánská přehrada
Na místech, kde dříve stály vesnice, města a starověké památky, nyní leží Násirovo jezero, které výrazně změnilo tvář celé krajiny. Napuštěno bylo po stavbě přehrady. Má objem 169 miliard m3, délku asi 500 kilometrů a šířku šestnáct kilometrů.
Voda se z jezera, které zasahuje i do Súdánu, vypouští šesti tunely o průměru čtrnácti metrů a přehradou může protékat až jedenáct tisíc m3 za sekundu. Přehrada zvedla hladinu Nilu o šedesát metrů.
Přehrada i vodní elektrárna byly nakonec slavnostně otevřeny za přítomnosti prezidenta Anvara Sadata 15. ledna 1971 a většina řečníků tehdy zdůrazňovala skutečnost, že přehrada umožní regulovat průtok vody a elektrárna vyprodukuje téměř polovinu elektřiny v Egyptě.
Vysoká asuánská přehrada dnes
Elektrárna v dnešní době vyrábí (spolu s Nízkou asuánskou přehradou) až deset tisíc GWh ročně, což představuje 23 procent veškeré energie v Egyptě. K jejím kladům patří výroba elektřiny a ukončení záplav v oblasti.
Díky nové přehradě rovněž několikanásobně vzrostla zemědělská produkce, což egyptským rolníkům umožnilo více sklizní za rok. Předešlo se také nedostatku vody a zvýšil se jak objem vodní přepravy, tak i počet turistů v regionu.
Stavba však má i své zápory. V důsledku umělého zavlažování došlo k zasolování půdy a usazování bahna na dně přehrady, čímž hrozí zanesení celého díla. Zvýšila se rovněž hladina spodních vod, která ohrožuje památky na jiných místech. Méně významný je podle odborníků výpadek pravidelného nanášení úrodného nilského bahna, protože sedimenty v něm jsou relativně chudé na živiny.
