Všichni pocházíme z Afriky. Asi před třemi sty tisíci lety se tam vyvinul druh Homo sapiens. Trvalo dalších více než dvě stě tisíc let, než se naši předkové začali trvale šířit na další kontinenty. Jak to, že je Afrika nejméně ekonomicky rozvinutá? Jak to, že se většina Afriky přes svou blízkost výbojné Evropě stala součástí jejích koloniálních říší nejpozději? A daří se alespoň některým africkým zemím dotahovat délku a kvalitu života běžnou v jiných částech planety? Odpověď může poskytnout pohled na mapy.
Civilizace vznikla díky tomu, že se z lovců a sběračů stali zemědělci. Teprve ti dokázali vypěstovat víc jídla, než kolik sami snědli, a mohli nakrmit řemeslníky, vojáky, úředníky a vládce něčeho většího než jen rozšířených rodin. K přechodu na zemědělství lidé potřebovali vhodné klima a především vhodné divoké rostliny a zvířata, které bylo možné domestikovat.
Nejlepší kombinace faktorů byla na Blízkém východě, upozorňuje biolog, geograf a antropolog Jared Diamond v knize Osudy lidských společností: střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii. Naopak Afrika měla smůlu. Domestikovatelných plodin nabízela málo a tamní velká zvířata jako zebry, lvi nebo sloni se nedají šlechtit a většinou ani ochočit.
Nové zemědělské postupy, plodiny i zvěř se z Blízkého východu začaly šířit, ovšem jen po jedné ose. V pásu na východ a západ panovaly natolik podobné podmínky, že se vyspělé civilizace mohly uchytit od Středomoří přes Írán a Indii až po Čínu. Další plodiny jako rýže putovaly opačným směrem a ve střední Asii se navíc k výhodnému mixu přidali koně. Ti umožnili nebývalou rychlost cestování a s ním šíření myšlenek, inovací i vojsk.
Hlavní osa Afriky však spojuje sever s jihem a obilniny ani kůň na poušti, v savaně či v džungli nepřežili. Jedinou výjimkou, kde se uchytily aspoň některé obiloviny, byla náhorní planina v Etiopii. Tam také vznikla samostatná říše, která jako jediná odolala kolonizaci až na krátké období italské nadvlády kolem druhé světové války.
Většinu kontinentu navíc od úrodného půlměsíce mezi Nilem a Eufratem oddělila Sahara. Ta je velká jako Spojené státy nebo dvě Evropské unie. Od severu na jih měří necelé dva tisíce kilometrů a překonat ji trvá velbloudí karavaně skoro dva měsíce.
Tak se osud severu Afriky spojil s osudem Eurasie a na tomto společném prostoru vznikly největší civilizace. Amerika, Austrálie a zbytek Afriky, pro který se vžilo pojmenování subsaharská, zaostávaly.
Vývoj se tam přesto nezastavil. Nejdál pokročil kolem Guinejského zálivu, odkud se pak tamní zemědělci hovořící bantuskými jazyky rozšířili na jih a východ. Tam většinou ovládli, asimilovali nebo nahradili Pygmeje, Křováky a Hotentoty. Většina obyvatel subsaharské Afriky díky tomu dnes mluví jazyky patřícími do společné nigerokonžské rodiny.
Tato jednota však zůstává jen při zjednodušeném pohledu. Jednotlivých jazyků a národů je v Africe víc než kde jinde. Absence zvířat vhodných k rychlému cestování, severojižní osa s mnoha různými klimaty, neprostupné džungle, nesplavné řeky, horské masivy i rozlehlé pouště vedly k mimořádné rozdrobenosti. Mapa výše tak ukazuje jen asi pětinu všech samostatných jazyků patřících do společné rodiny.
Evropská pravidla
Na konci 15. století se svět radikálně proměnil. Evropané postavili zaoceánské lodě a na nich si začali podmaňovat svět. Afrika byla první na cestě. Už v roce 1488 Bartolomeo Diaz doplul k Mysu dobré naděje na samém jihu kontinentu. Evropané se začali usazovat na africkém pobřeží a zakládat tam své kolonie, z nichž odváželi otroky, slonovinu nebo zlato.
Až do konce 19. století se však nedostali do vnitrozemí. Nejsnadnější dopravní tepny v podobě řek totiž nebyly splavné. Největší potíže způsobují peřeje a vodopády na Nilu hned za Egyptem, na Kongu u Kinshasy a na Zambezi asi 600 kilometrů od pobřeží. Poslední ze čtveřice největších řek Niger zase nemá po většinu roku dost vody.
Cestu Evropanů do vnitrozemí také blokovaly tropické nemoci. Až s postupem dopravních technologií a lékařské vědy na konci 19. století se mohli dobyvatelé vydat do neprobádané země. Nastal závod o Afriku a během třiceti let si evropské mocnosti rozparcelovaly téměř celý kontinent.
Hranice mezi svými panstvími rýsovaly na evropských stolech a pravidla dělení si dohodly na konferenci v Berlíně. „Evropští kolonialisté vytvořili vejce bez slepice, logické absurdity opakující se po celém kontinentu, které ho dodnes pronásledují,“ píše novinář a geopolitik Tim Marshall v knize V zajetí geografie.
Když pak začali Evropané v 60. letech 20. století Afriku opouštět, vznikly mnohonárodností státy, jejichž obyvatelé často neměli jazykově ani nábožensky nic společného. Dobře to ukazuje například mapa téměř dvousetmilionové Nigérie se sousedním Kamerunem a Beninem.
Rozhořely se občanské války často se zapojením spřízněných národů ze sousedních států. Konflikty dále živilo ohromné nerostné bohatství. Největší část vývozu většiny afrických zemí totiž tvoří ropa, zlato nebo další kovy. Zisky z nich nejčastěji shrábne úzká vládnoucí vrstva a utratí je za luxusní zboží a zbraně k udržení moci.
Naděje do budoucna
Subsaharská Afrika je tak stále nejméně rozvinutým makroregionem světa. I se započtením bohatších arabských zemí na severu kontinentu dosáhlo podle Mezinárodního měnového fondu v roce 2018 HDP celé Afriky 2,19 bilionu dolarů, což je hodnota srovnatelná s šedesátimilionovou Itálií nebo dvousetmilionovou Brazílií. V Africe přitom žije 1,3 miliardy lidí, tedy 16 % obyvatel Země.
V posledních letech však dělá Afrika obrovské pokroky především v oblasti zdravotnictví. Například dětská úmrtnost za poslední tři dekády významně poklesla. Ještě v roce 1990 umíralo ve 14 afrických zemích více než každé páté dítě do pěti let. V roce 2015 už nebyla taková země ani jediná.
Daří se bojovat i proti malárii. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace na ni v Africe v roce 2010 zemřelo 555 tisíc lidí, o pouhých sedm let později to bylo 403 tisíc. Průměrný věk dožití se z padesáti let v roce 2000 zvedl na šedesát v roce 2015.
To vede k postupnému poklesu porodnosti, i když většina subsaharské Afriky je stále na počátku demografické revoluce.
Pokud tak budou současné trendy pokračovat, demograf Hans Rosling předpověděl, že se počet obyvatel Afriky zastaví někde kolem čtyř miliard.
Jak se bude Afričanům dařit, záleží především na způsobu, kterým si budou vládnout. Prezident Barack Obama je při své návštěvě Etiopie v roce 2015 vyzval: „Kontinent neudělá pokrok, když budou politici odmítat odejít s koncem funkčního období. (…) Někdy říkají, že jsou jediní, kdo může udržet národ pohromadě. Pokud je to pravda, tak selhali v budování národa.“
