Evropané mají jen dvě alternativy, impéria a integraci, řekl na přednášce na ministerstvu zahraničí za přítomnosti jeho současného i dvou bývalých šéfů americký historik Timothy Snyder, který se celý život věnuje středovýchodní Evropě. Teorie o fungujícím řádu založeném na národních státech předcházejícím Evropské unii je podle něj nepravdivým mýtem. Na západě kontinentu národní státy nikdy neexistovaly a na východě rychle a nutně selhaly.
Brexit je projevem ohromného nedostatku odpovědnosti, prohlašuje na úvod své přednášky Snyder. Debata o něm tam stojí na předpokladu, že existuje národní stát Spojené království, který si může vybrat, jestli bude součástí Evropské unie nebo ne.
Jenže žádný takový národní stát nikdy neexistoval, překvapuje českého posluchače Snyder. Byla jen Britská říše a Británie integrovaná do Evropy. Ani vteřinu neexistovalo nic mezi tím. „Nemyslím si, že národ je fikcí. Je to skutečný soubor vztahů. Nepopírám, že národy jsou skutečnou společenskou entitou. Popírám jen, že národní stát hrál důležitou roli v evropských dějinách,“ upřesňuje.
Teď poprvé vznikne na Britských ostrovech plně suverénní národní stát s těžištěm ve vlastní zemi. Británie tím podle Snydera zahájila jednosměrnou cestu k vlastnímu rozpadu.
Opravdové národní státy jsou ty balkánské
Brexit nejzřetelněji ukazuje lichost úvah o návratu k národním státům jako alternativě k evropské integraci. „Historie národních států je historií křehkosti,“ říká Snyder. Vysvětluje, že opravdová historie evropského národního státu začíná na Balkáně v 19. století.
Řekové, Srbové, Bulhaři a další se tehdy rozhlédli na západ a viděli daleko úspěšnější Francii, Británii či Německo. Za oceán však už s perspektivou zemí uvězněných ve vnitrozemí nebo východním Středomoří nedohlédli, a mylně tak považovali za základ západoevropského úspěchu národní stát, i když se ve skutečnosti dívali na koloniální říše, které tehdy ovládaly většinu světa.
Když se jim podařilo vymanit se z osmanské nadvlády a vytvořit vlastní národní státy, předpokládali, že se tím Západoevropanům vyrovnají. Jenže rychle zjistili, že koloniální metropole je ani náhodou nevnímají jako suverénní ani sobě rovné. „Byly to pro ně loutky,“ říká natvrdo Snyder.
Na přezíravý pohled impérií reagovaly balkánské státy agresivním nacionalismem. Pořídíme si víc území a budeme silnější. Tam za kopcem žijí naši, tak je připojíme a hned nás začnou brát vážněji, říkali si jejich představitelé.
Začali tedy masivně investovat do armád a výsledkem byly nejdřív Balkánské války, v nichž se země na poloostrově nejdřív pustily do skomírající Osmanské říše, a pak do sebe navzájem. Krátce poté odstartovaly i první světovou válku. „Evropské národní státy zničily světový řád,“ říká bez obalu Snyder.
Velká evropská náhoda
Rok 1918 znamenal vítězství pro námořní a porážku pro vnitrozemská impéria. Zatímco Británie, Francie, Portugalsko a další si své kolonie ponechaly, Německo, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše a Rusko o ně přišly.
Odtrženými koloniemi byly Československo, Polsko nebo Pobaltské státy. Začaly budovat vlastní mýty národních států s dlouhou tradicí a velkým potenciálem. Ve skutečnosti je však čekala krátká dvacetiletá budoucnost.
Na návrat do postavení kolonií na konci 30. let odpovídají Středoevropané národními příběhy. Vytahují Mnichov, anšlus, pakt Ribbentrop-Molotov. „Myslím, že zafungovalo něco mnohem systematičtějšího,“ nabízí alternativní interpretaci Snyder s tím, že není žádná náhoda, že se všechny tyto tragédie odehrály tak brzy.
Národní státy jsou totiž ze své podstaty křehké a slabé. Nenabízejí velký trh, který poskytuje jedině impérium nebo integrace. Proto meziválečné státy střední Evropy připoutaly svá hospodářství k exportní velmoci Německu, čímž se postupně dostaly na jeho oběžnou dráhu. „Mnichov a anšlus nejsou začátkem, ale koncem příběhu,“ shrnuje Snyder.
Německo potom zahájilo vlastní koloniální tažení a přineslo metody kolonialismu do Evropy. Slovník nacistů na adresu východní Evropy je shodný s tím, jak mluvili třeba Belgičané o Kongu. Například Ukrajina je podle Snydera jednou z nejkolonizovanějších zemí světa. Upozorňuje, že je důležité si tyto paralely připomínat.
Evropa jako místo návratu námořních říší
Střední Evropa se po druhé světové válce stala opět součástí impéria. „Nejenže všechny státy vytvořené v roce 1918 neobstály, ale skoro celé území řídící se versailleským řádem se dostalo pod nadvládu Sovětského svazu, impéria v jiné podobě,“ říká Snyder.
Železná opona potom rozdělila i evropské příběhy. Zatímco čtyři poválečné dekády byly na východ od ní symbolizované studenou válkou a sovětskými tanky ve středoevropských městech, na západ byla hlavním příběhem dekolonizace. Ta na východě nikoho nezajímala. „Když jste v Praze roku 1968, zajímají vás tanky v ulicích a nikoliv ztráta francouzské moci v jihovýchodní Asii,“ upozorňuje Snyder.
Námořní impéria, tedy téměř všechny západoevropské státy, postupně ztratila své kolonie. Najednou, poprvé za dlouhá staletí, se těžiště jejich státnosti posunulo. „Tak byla vytvořena Evropa. Jako místo návratu námořních impérií,“ říká Snyder.
Dodává, že příběh o národních evropských státech poučených hrůzami druhé světové války je mýtem. Západoevropané si tak vytvořili alibi, aby nemuseli mluvit o nepříjemné dekolonizaci a vyklouzli z vlastních dějin s čistým svědomím. „Jasně, měli jsme nejhorší válku, ale aspoň jsme se z ní něco naučili,“ parafrázuje Snyder a dodává: „Ne, nenaučili.“
Návrat do Evropy byl podle něj existenční nutností zachování životaschopnosti rozpadlých říší a nikoliv morálním ponaučením národních států. Žádné takové nebyly.
Disidenti chápali nutnost integrace
Po otevření železné opony se tak v Evropě začaly sbližovat dva druhy imperiálních pozůstatků. Na jedné straně stály metropole bez svých říší a na druhé straně periferní bývalé kolonie. Jedině EU mohla poskytnout prostor pro obě skupiny.
„Byla doba, kdy tomu Východoevropané rozuměli skvěle,“ říká Snyder a připomíná československé disidenty v 80. letech. Ti chtěli návrat k Evropě, nikoliv k národnímu státu. Věděli, že stát nemůže být sám, ale musí být napojen na vyšší evropskou politiku.
Právě nově osvobození Středoevropané si uvědomovali, že vstup do EU je existenční potřebou. Bez ní hrozil stejný osud jako v meziválečném období. A právě oni si vstup vydupali. „EU kopala a řvala, ale nakonec byla donucená k rozhovorům se zeměmi jako Česko, které sama nechtěla,“ říká Snyder.
Po vstupu, který zajistil středoevropským státům existenci, se v nich však na existenční potřebu rychle zapomnělo. Najednou se začaly vracet mýty o starobylém a moudrém národě, který si všechno zařídí nejlépe sám. Pochopení smyslu Unie se začalo vytrácet.
EU chápou ti, kdo jsou na jejím prahu
Živé je v současnosti na západním Balkáně a na Ukrajině. Euromajdan zahájený v roce 2013 je přesně jeho projevem. „Rolí EU je zajistit státnost zbytků říší,“ říká Snyder.
Uzavírá výzvou k tomu, abychom si přestali lhát o minulosti a přiznali si, že národní státy v Evropě buď vůbec nebyly, nebo rychle selhaly. Abychom propojili dějinné příběhy západu a východu Unie například společnou učebnicí dějepisu. Abychom o národních mýtech mluvili jako o mýtech.
Nejdůležitější výzvou je ale začít mluvit o budoucnosti. Snyder upozorňuje, že snad žádný příznivec brexitu nepíše o plánech na budoucí uspořádání. Naopak vzývá k návratu k něčemu, co nikdy nebylo. Touha po národním státu je jen špatně maskovanou touhou po návratu k imperiální moci.
Debata o budoucnosti podle Snydera zmizela ze světové politiky úplně. „Kdo ji teď vytáhne, bude mít velkou výhodu,“ nabízí politický program.
Timothy Snyder je profesorem historie na Yale University a spolupracovníkem Institutu humanitních věd ve Vídni. Specializuje se na moderní dějiny středovýchodní Evropy s důrazem na holocaust, nacionalismus a totalitní režimy. Známý je především v regionu svého zájmu.
Mezi jeho nejznámější díla patří „Krvavé země – Evropa mezi Hitlerem a Stalinem“, „Černá zem. Holocaust – historie a varování“ a „Obnova národů: Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko 1569–1999“. Při své práci vychází z málo probádaných archivů zemí v regionu, kam mu otevírá dveře znalost deseti evropských jazyků.
V dubnu 2018 vydal knihu „Cesta k nesvobodě. Rusko, Evropa, Amerika“. V ní se věnuje vzestupu autoritarismu, který se podle něj šíří díky spojenectví Putinova režimu s nacionalisty, oligarchy a radikály po celém světě, a odhaluje zranitelnost západních společností.
Podílel se také na tvorbě sborníku „Zeď kolem Západu: Státní hranice a imigrační kontrola v Evropě a Severní Americe“ z roku 2000. Společně s historikem Tony Judtem zpracoval dějiny politického myšlení v knize „Intelektuál ve dvacátém století“.
Ve svém díle se věnoval také dění na Ukrajině na přelomu let 2013 a 2014. V Česku je známý sborník jeho textů pod názvem „Politika života a smrti“.
V Polsku, Estonsku a Litvě dostal státní vyznamenání. Je laureátem Ceny VIZE 97 pro rok 2016.
Je členem editoriálních panelů časopisů Journal of Modern European History a East European Politics and Societies.
Je členem poradních panelů organizací Yivo Institute for Jewish Research a Association for Slavic, East European, and Eurasian Studies.
Narodil se v roce 1969 v Ohiu, po studiu na amerických univerzitách získal doktorát v Oxfordu.
Zdroj: timothysnyder.org, history.yale.edu
