Ukrajinská houževnatost má mnoho podob. Jednou z nich je i soudržnost mezi lidmi. Příkladem je třiasedmdesátiletá paní Katarina, která během ruské okupace ukrývala ve sklepě svého domu ukrajinského vojáka. A to navzdory riziku trestu smrti.
Ukrajinský voják Michailo utekl v květnu před Rusy. Z posledních sil ještě překonal plot Katarinina pozemku. Důchodkyně ho našla mezi stromy. Celý zakrvácený ležel v bezvědomí na zemi.
„Nejprve jsem si myslela, že ho zranila střela. Ležel tam, nikdy jsem ho předtím neviděla. Zkontrolovala jsem ho a zjistila, že dýchá,“ vzpomíná Katarina. V tu chvíli ještě netušila, jak otřesnou zkušenost má Michailo za sebou.
Strategické město Izjum v Charkovské oblasti okupovaly ruské jednotky šest měsíců. Po jeho osvobození na začátku září se v jeho okolí našly masové hroby podobné těm v Buče nebo Irpini. Ruské brutalitě neunikli zajatí vojáci ani civilisté. Michaila mučili deset dní.
„Používali železné tyče, teleskopické obušky, byly vystřelovací, dlouhé. Měl jsem modřiny a rány po celém těle. Obličej mi zmodral a nakonec zčernal. Měl jsem zranění po celém těle,“ řekl ukrajinský veterán Michailo.
Návrat na místo je pro Michaila stále bolestivý. „Bylo to hrozné, moc hrozné. Na tomto místě jsem se rozloučil se životem. Byl jsem si jistý, že zemřu.“
Kousek od dopadení
Před smrtí ho zachránil ruský důstojník. Předstíral, že Michaila zastřelil na odlehlém pozemku. Z něj se ukrajinský voják doplazil k domu Katariny. Ta ho schovala ve sklepě. Ošetřila a pět měsíců živila. „Kdyby nebylo Katariny, tak už tu nejsem,“ je si jistý Michailo.
V podzemí o šesti metrech čtverečních přežili okupaci i bombardování. Smrt oběma hrozila, když na zahradu vtrhli Rusové. Katarině ukradli slepice a víno. Nevěděli, že důchodkyně jen pár metrů od nich ukrývá ukrajinského vojáka.
Od osvobození města se vídají pravidelně. Dnes Katarina považuje Michaila za svého syna. Její děti žijí daleko od Izjumu a Michailova žena utekla na západ Ukrajiny. Válka a lidská krutost tak nakonec spojila dva osamělé lidi.
