Po osmi letech se do soutěže dokumentů vrátil český režisér Martin Mareček. Za svůj předchozí počin Pod sluncem tma o dvou rozvojových expertech v Zambii získal Cenu české filmové kritiky i Českého lva. Novinka Dálava je dokumentární road movie, v níž se otec a syn vydávají do Ruska, kde žijí chlapcova matka a sestra. Dokument představil Mareček v rozhovoru pro Události v kultuře.
Proč od vašeho posledního dokumentu uběhlo osm let? Co vás odvádělo od filmování?
Určitě by se daly vyprávět legendy, jak jsem měl hodně práce, musel živit rodinu, ale myslím, že jediný důvod, proč člověk netočí, je, že nemá důvod točit. Nemá tu vášeň k filmu. Takže jsem asi musel počkat na důvod, proč něco udělat.
Původně prý měla být Dálava hraným filmem.
To byl také jeden z důvodů. Snažili jsme se adaptovat všechny vrstvy příběhu, ale rostlo to způsobem, že by musel vzniknout jedině seriál. Jenže podmínky na seriál nebyly, tak jsem se pokusil udělat tohle jednoduché gesto.
Dokumenty nejen točíte, ale také o nich učíte na vysoké škole. Co vás přivedlo na myšlenku hraného filmu?
Znamenají pro mě výzvu neopakovat se. A také určité zákoutí lidského soukromí lze navštěvovat jenom ve fikčních světech, protože v dokumentu se dostáváte do problematických etických konsekvencí, ovlivňujete životy lidem. Myslím si, že dokument má jisté hranice, co jím můžete vyprávět.
V Dálavě, stejně jako v Pod sluncem tma, sledujete dvojici mužů mimo jejich domovské prostředí. Je to náhoda, nebo prostě situace, která vás zajímá?
Je to náhoda. Původně záměr a námět byl nastaven úplně jinak. Na druhou stranu základní scenáristická poučka je, že příběh je většinou tvořen dvěma, maximálně třemi postavami, a důležité je jim vytvořit prostředí, aby se věci intenzivněji vyvinuly. Princip cesty, princip nejistoty, kam ta cesta dovede, je určitě univerzální vyprávěcí nástroj.
Vy se s jedním z protagonistů filmu delší dobu znáte. Věděl jste od začátku, že tématem Dálavy bude vztah otce a syna, nebo se to v průběhu natáčení měnilo?
Při dokumentární režii máte nejprve nějaký předpoklad, který musíte při natáčení sledovat, a zároveň když se věci dějou jinak, než si člověk vymyslí, nesmí skutečnost před kamerou zabíjet. Musí dát divákovi najevo, že je svědkem nějakého neopakovatelného momentu, u kterého náhodou byla kamera. Takže jsem vůbec netušil, co se stane. Měl jsem očekávání, ale zároveň jsem si byl vědom, že při té cestě musím reagovat na cokoliv.
