Dvacet let uplynulo ve středu 24. června od největšího železničního neštěstí v novodobé české historii. U Krouny na Chrudimsku při něm zahynulo 19 lidí. Kvůli neopatrnosti při posunu tehdy železničářům ujely nákladní vagony a smetly protijedoucí motorový vlak. Jeden z posunovačů pil při práci alkohol.
Pavel Svatoň byl v sobotu 24. června 1995 na hřišti v Otradově a pozoroval, jak se okolo po železniční trati řítí utržené vagony. Po 20 letech vzpomíná, že mu tehdy běhal mráz po zádech: „Prožíváte absolutní bezmoc, protože nemůžete nic dělat,“ uvedl Pavel Svatoň.
Manželé Košňarovi se v osudný den vraceli ze svatební cesty ze Španělska. Jejich příběh dokazuje, jak zdánlivé maličkosti mohou rozhodovat doslova o bytí či nebytí. Z Pardubic měli Košňarovi původně jet autem se známými, kteří byli ve Španělsku také. Jenže pro ně kromě syna nakonec přijel v autě i dědeček, takže se tam Košňarovi už nevešli. Museli proto jet domů vlakem, který jim ale málem ujel - nakonec ho ale doběhli: „Kdybychom tehdy neutíkali, zavolali bychom našim a oni by pro nás přijeli,“ vzpomíná teď Vlasta Košňarová-Pražanová, která byla při srážce vlaků tehdy vážně zraněna.
Manželé Košňarovi dojeli vlakem z Pardubic do Žďárce u Skutče a tam přestoupili na motorový vlak směr Krouna. A právě v té době v Čachnově na kopci železničáři posunovali vagony. Tři se dřevem a železným šrotem a jeden služební. Soudní znalec Jiří Martínek teď popisuje, co se tehdy stalo: „Jak se do nich jakoby šťouchlo, ale nebyly zabržděny, takže se samovolně daly do pohybu. Jak vidíte, je tu poměrně velký spád,“ popsal přímo na trati Jiří Martínek.
Svědek Pavel Svatoň, který utržené vagony viděl ze hřiště v Otradově, popsal své tehdejší pocity takto: „Letí dolů ukrutnou rychlostí a vím, podle jízdního řádu, že proti tomu jede osobní vlak.“
Utržené vagony motoráček prošpikovaly
Soudní znalec Jiří Martínek při popisu chronologie tehdejších událostí dodává, že všichni aktéři už v kritické chvíli věděli, že se stane nějaké neštěstí. Neměli ale technické prostředky, aby tomu dokázali zabránit. Utržené vagony nabraly z kopce od Čachnova rychlost 80 kilometrů v hodině vážily 122 tun. Protijedoucí motorový vůz měl hmotnost 20 tun. Vagony ho při čelní srážce ve vteřině zdemolovaly.
Vlasta Košňarová-Pražanová vzpomíná, že vagony jedoucí proti jejich vlaku jejich motoráček úplně prošpikovaly. „Projelo to tím. Byla jsem zašprajcovaná mezi podlahami. Ležela jsem na zemi osobního vlaku a nade mnou byla podlaha nákladního vlaku,“ popsala Vlasta Košnarová-Pražanová.
Při srážce zahynulo osmnáct lidí, devatenáctá oběť zemřela v nemocnici. Jen čtyři lidé přežili. Paní Košnarová-Pražanová ztratila manžela. Sama měsíc bojovala o život. „Dávali mi jen jiskřičku naděje, ale byl jsem mladá a zdravá,“ uvedla. Měla přeraženou páteř, spáleniny, oděrky, pohmožděniny, hematomy a otok na mozku. „Plíci jsem měla pohmožděnou, takže jsem byla na umělé ventilaci, stehenní kost jsem měla zlomenou, ta mi přetrhla nerv, takže levou nohu neovládám úplně čistě,“ uvedla Vlasta Košnarová-Pražanová. Dnes je tato žena v invalidním důchodu. Ze zničeného fotoaparátu zachránila alespoň kus filmu s posledními snímky manžela na svatební cestě ve Španělsku.
Štáb ČT si po 20 letech přímo v kabině strojvedoucího projel cestu, po které tehdy motoráček směřoval k místu tragické nehody. Ze Žďáru u Skutče tehdy jelo 23 cestujících. Nákladní vagony jedoucí proti nim urazily trať dlouhou 4 750 metrů. Podle některých expertů bylo tehdy až 8 minut na to, jak dát vědět posádce a cestujícím motorového vlaku. Bohužel nebyl jediný technický prostředek, jak to učinit.
Vlaky je dnes možné zastavit i na dálku
Dnes už by k podobné tragédii dojít nemohlo, protože trať je vybavena technickým zařízeními, které takový typ nehody znemožňuje. Na rozdíl od situace před 20 lety je celá trať řízena z jednoho dispečerského centra ve Svitavách. Dispečer, který trať řídí, vidí na počítačích, co se na trati děje: „Kde mu stojí jaký vlak, který vlak jede, kde má odstavené vozy, kde se posunuje, kde se staví vlakové cesty. To znamená, má přehled o celém dění na trati,“ popsal Zdeněk Chrdle, drážní expert a generální ředitel společnosti AŽD.
Pakliže by se vagony při posunování utrhly jako před 20 lety, dispečer by je na počítači viděl a věděl by, kde se zrovna pohybují. „Podle toho, kde by měl vlaky po trati, měl by dost času se rozhodnout, co udělat pro odvrácení nehody,“ popsal Zdeněk Chrdle. V prvé řadě by se mohl vysílačkou okamžitě spojit se strojvedoucím ohroženého vlaku a dát mu pokyn, jak se má dále chovat. Lokomotivy jsou totiž dnes už vybavené radiovým spojením. Strojvedoucí by věděl, jestli má zastavit, nebo se s vlakem vrátit. „Dispečer dokonce může sám vlak vyhnout ve stanici na vedlejší kolej, aby utržené vozy mohly projet, a zase získá čas, jak je zastavit,“ popsal současné možnosti dálkového ovládání Zdeněk Chrdle.
Pokud by strojvedoucí nebyl na příjmu, má dispečer druhou možnost. Může násilně vlak zastavit na dálku - tak, že mu vypustí vzduch z brzdy. Vlak pak zastaví během pár metrů a cestující by měli dost času ohrožený vlak opustit. Takovou výbavu už dnes vezou lokomotivy na 6 000 z 9 400 kilometrů železničních tratí v Česku, tedy na dvou třetinách dráhy.
Tragédie u Krouny je dodnes otevřené téma. Odškodné 5 milionů korun žádá i po tak dlouhé době podle serveru iDNES jedna ze zraněných cestujících - Markéta Chotěnovská z Poličky. Žalobu projedná soud ještě letos.
