\"Vypadněte odsud, skončila jste nejen na tomhle festivalu ale v Praze vůbec, už si ani neškrtnete! A nemyslete si, tím to neskončilo, já si vás najdu a vyřídím si to s vámi!\" To prý křičel silně opilý ředitel festivalu Pražský podzim Pavel Špiroch na klavíristku Heléne Grimaud, která přijela do Prahy jako součást jednoho ze dvou prvotřídních koncertů letošního ročníku. Pohledná třicátnice patří dnes ke světové klavíristické špičce. V Praze měla hrát 5. Beethovena, kterého současně vydala u nejprestižnější světové značky Deutsche Grammophon. Se stejným orchestrem, se kterým přijela do Prahy. Staatskapelle Dresden, která je považována za jeden z pěti nejlepších evropských orchestrů. Návštěvníky zřejmě čekal velmi kvalitní zážitek. Koncert měla doplnit ve druhé půlce ještě charismatická Alpská symfonie Richarda Strausse.
Diváci se těšili marně. Koncert se nekonal, sólistka se svým manželem doslova uprchli před výhrůžkami do Mnichova. Oba se skutečně báli, o vazbách pana ředitele z dob minulých mají možná až nepřesně nadsazené informace, za minulého režimu byl silná figura. Ale ještě zpět k onomu roztomilému extempore. Odehrálo se v dirigentské šatně Rudolfina. V místnosti, která hostila nepřebernou řadu osobností klasického světa a historie. Nasákla vůní jejich umění, obav, příprav a očekávání. Tentokrát k nim přibyl nepříjemný zápach chrapounského chování jednoho muže, jenž by rád byl výraznou osobností. Mocným tohoto světa, který si možná může dovolit řvát na podřízené, frajtry, prostý lid, všechny, kdo jsou mu vydáni napospas. Možná tak byl zvyklý chovat se dřív. Ve funkci, kterou si vybral pro druhou polovinu života, to je ovšem nepřijatelné.
Nejdůležitější v jakémkoliv byznysu jsou vztahy, důvěra. Ty a ta se velmi těžko získávají, musí za nimi být dlouhá léta seriózního a oduševnělého chování, plnění slibů, spolehlivosti. Neboť jen pak jsou i takové hvězdy ochotny přijet do Prahy třeba za čtvrtinový honorář, než na jaký jsou zvyklé, než jaký si účtují v bohatých zemích. To byl i případ příjezdu Drážďanských s francouzskou sólistkou. Berou tak nějak ohled na realitu naší země. Na tržní schopnosti. Ostatně-jeli jsme za orchestrem a sólistkou do Essenu, abychom získali jejich pohled na pražský konflikt. Vystupovali v sále tamní filharmonie se stejným repertoárem, byli na evropském turné. A při čekání jsem si prohlížel program tohoto sálu, tzv. abonentní řady, na srpen a září. Během obou měsíců tam vystoupilo hned několik světových špiček klasické hudby, které by ozdobily každý tuzemský festival, včetně toho největšího. A to přitom Essen není středobodem ani německého hudebního života. Prostě tamní publikum může zaplatit velmi drahé vstupenky a tamní radní a sponzoři dávají štědřejší příspěvky.
Je tedy naprosto trestuhodné promrhat arogancí těžce nabytou jakous takous prestiž. Rozeslat do světa vzkaz-pozor, je to divná země. Je lepší tam vůbec nejezdit. To si pak můžeme navymýšlet všelijaké propagační akce a bubliny. Když projde německými novinami tato příhoda z Prahy, co myslíte, že si čtenáři pomyslí? Nebo se snad domníváte, že budou rozlišovat třeba Pražské jaro a Pražský podzim? Festival seriózní a zupácký? Rozlišovali byste vy třeba u Ulánbátárské zimy a Ulánbátárského léta?
Do konfliktu se nakonec zapojili všichni. V šatně, kam ředitel Špiroch podle jejich identických prohlášení vtrhl bez zaklepání a hned začal řvát na sólistku slova z úvodu, byl i dirigent orchestru, ředitel a pár dalších spřízněných osob. Dirigent, subtilní muž, prestižní osoba, musel umělkyni bránit vlastním tělem. A totéž činil ředitel orchestru. Trest přišel vzápětí. Rozlícený alkoholik vykázal z Rudolfina všechny a koncert nebyl. Ani nemusel, stejně by po takovém zážitku nemohli hrát. Tahle hudba vyžaduje maximální soustředění.
A vůbec není podstatné, že všemu předcházel mírný šprajc Heléne Grimaud, která řekla, že přistavený Steinway není kvalitní, že má úderově měkkou střední část kláves. A že chce jiné piáno. Věděla, že tam je, je exklusivní hráčkou firmy Steinway, a ta jí řekla o druhém, lepším, novějším nástroji, který byl ukryt v suterénu budovy. Pro nahrávání a hraní České filharmonie pouze. Není to podstatné, dohoda byla možná a jistá. Ale přišel uragán Pavlína. A smetl nejen muzikanty, všechny natěšené majitele vstupenek a všechny dosavadní kontakty. Především potopil festival a namočil do svého průšvihu celou českou hudební scénu.
