Otakar Svoboda

V týdnu se objevila v tisku zpráva, že Srbská filharmonie je připravena hrát na svatbách, pohřbech nebo jiných soukromých akcích. Za příslušný honorář. Dohnala je k tomu úsporná opatření, kvůli kterým se současný průměrný plat hudebníků pohybuje na úrovni zhruba 12.000 Kč. Bude to nejspíš nádhera, pozorovat muzikantskou elitu národa, jak šmrdlá objednané skladby jistě s nadšenými obličeji ve škále odpovídající kvalitě té které akce. Jde jen o další viditelný dopad současné krize, při které se nejdřív začíná šetřit na takzvaně zbytných věcech. Mezi něž podle vnímání utěšené většiny nesporně klasická muzika patří.

Samolepkový zákon jako světovou raritu vymysleli naši zákonodárci. Bude na hospodských, jaké označení dají své restauračce. Dalo by se předpokládat, že to lobby výrobců cigaret sněmovnu ovlivnila, aby připravila tento paskvil. Ale obávám se, že příčina může být podstatně jednodušší. Tabákové firmy nepotřebovaly ani korunu, stačilo jim spočítat poměr kuřáků a nekuřáků mezi poslanci a mohli být klidní. Přece si taková celebrita nepůjde stoupnout před restauraci, když si bude chtít dát.

Dlouhodobě je evidentní, že zajímavá muzika vzniká spíš mimo proudy. Je občas těžké ji najít, zejména pokud jde o dosud neznámá jména. Tady má mediální posuzovač výhodu - podobné CD se mu dostane do ruky přímo od zdroje a je na něm, aby případně rozpoznal objevnou nahrávku.

Jedno hozené vejce se s velkou pravděpodobností rozprskne mimo cíl. Pokud nejste mistři balistiky. Několik vajec už to má lepší. A stovky? Podle zákona kaťuše, té osvícené ruské zbraně za druhé světové války, některá z kobercově rozprostřených střel zasáhne cíl naprosto jistě. U raket i nábojů už dnes mají vytechnizovaná vojska přesné naváděče. Střela si vás prostě najde, ať kličkujete, jak chcete. I když někteří filmoví hrdinové i tak umějí včas uskočit. Pokud vím, v místech skutečných bojů se ovšem podobné úskoky většinou nedaří.

Floodplain se jmenuje novinka Kronos Quartetu, který už dávno opustil klasická pole a brousí po světě v hledání nových inspirací. Tentokrát vyrazil do nížin Asie, Afriky i jiných, postižených záplavami a dalšími katastrofami. A na muzice jakoby dokumentuje jistotu přežití.

Obrazy nakupuji v tuzemsku. Rothko, Miró, Picasso nebo originální foto Golden Bridge v San Franciscu. Každý kus mě stál necelou tisícovku i s rámem. Zahraniční umění pořizuji v galerii Ikea. Nemůže se mi tedy stát to, co našemu mediálnímu exmagnátovi, t. č. poslanci Evropského parlamentu. Že prý ošidil Česko o nějakých 8 milionů, které zapomněl zaplatit na clu. Celkem správně dostal jen podmínku. Jednak se jedná o marginální částku, jednak je jinak bezúhonný, a pak, kdyby ho zavřeli, nemohl by nás už reprezentovat v Bruselu. A to by na Znojemsku jistě oplakali.

Novinka Boba Dylana Together Through Life se dočkala série recenzí v našich médiích. Už v tom mu může závidět kdejaký interpret. Všimněte si ostatně, že podobné mediální sprchy se pravidelně dočkávají tzv. dinosauři hudby. Všichni si mohou pera utrhnout, vyjdou-li Depeche Mode, Pet Shop Boys, U2, Springsteen nebo právě Dylan. Žijeme z podstaty, chtělo by se říct, nové kapely nějak tak nemají šanci. Jak by taky měly, kde si jich kdo má povšimnout, když prodejny CD mizí, iTunes u nás nejsou a vydavatelští mološi pomalu mizí ze scény?

V Japonsku propukla epidemie zcela neznámého viru - tzv. suši chřipky, nemoci, kterou způsobuje tamní oblíbená specialita sushi. Virus, který se objevil v syrových rybách, umocňují rýže a snad především mořské řasy. Panika vybuchla v jednom z center, Shibuyi, kde sanitky odvezly strávníky s vysokými teplotami do nemocnice. Zatím je hlášeno v celém Japonsku asi 100 případů výskytu dosud přesně nedefinovaného viru. Ze zmíněných nakažených v Tokiu zemřely dvě osoby. Světové aerolinie okamžitě zrušily všechny lety do země vycházejícího viru, Korea se od nenáviděného souseda rázně distancovala a neprodyšně izolovala japonské velvyslanectví. Rusko Japonsku bleskově přepustilo Kurilské ostrovy a Američané zvažují kobercové nálety.

Na český trh vstupuje produkce vydavatelství Voodoo Rhytm. U téhle nenápadné zprávy by měli zpozornět příznivci nebývalé muziky. Švýcarské vydavatelství totiž sdružuje muzikanty, kteří se pohybují v hrubém rámci syrového blues, dávných drnčivých vesnických popěvků, neobvyklých gospelů a waitsovského folku. Nejlépe to vyjadřuje podtitul kmenového interpreta, švýcarského šílence Reverenda Beat-Mana. Svou trilogii nazval Surreal Folk Blues Gospel Trash. Až uslyšíte jeho kázání ve skladbě The Swiss Army Knife z druhé části trilogie, nebudete chtít už nikdy žádné jiné. Postvelikonoce jak vypražené.

Zatímco vedro tomu neodpovídalo, události tohoto týdne byly aprílové téměř nepřetržitě. Noviny se například pozastavily nad náhle objevenou obchodní prozíravostí bývalé manželky pana Paroubka. Ta nakoupila od nezorientovaného chudáka cosi pozemků, které pak obratem výhodně prodala s milionovým ziskem. Jako by snad měla přístup k dosud neznámým informacím o lukrativnosti této lokality. Je ale přece logické, že politik si k sobě vybere odpovídající osobnost. Už bývalý premiér Gross ukázal neobyčejný instinkt, když z poslanecké jídelny dokázal vytáhnout servírku, která, místo aby se utápěla u knedlíků a omáček, mohla konečně uplatnit byznys talent v oblasti podomního prodeje. Vzít si prostě úspěšnou modelku a zpěvačku, protřelou pokožkami leaderů rockových skupin, umí každý, to se Sarkozy nijak nevytáhl. To naši přední vyrábějí s přehledem z nevýrazných myšek královny trhu.

V srpnu 1968 mi bylo 15. Dobře si pamatuju to ráno a pak následující dny. Dny nechuti, odporu a postupujícího následného zoufalství. Ale je pravda, že my, vlastně kluci, jsme v té době ještě rozměr celého průšvihu nedokázali odhadnout. Bylo to trochu dobrodružné, chodit po ulicích mezi tanky, vylepovat letáky, roznášet trikolory, sundávat názvy ulic a čísla domů, aby se tak zhoršila orientace okupantů.

Jankulovski dnes pohrozil, že se vzdá reprezentace. A soustředí se na AC Milán. Už ji nepotřebuje, už zřejmě nepatří do množiny hráčů, kteří svými ambicemi nejspíš určují nominaci. Agenti, kteří zařizují jejich prodej do zahraničí, zkusme se zamyslet čistě hypoteticky, přicházejí za trenérem a přinášejí ty krásné obálky, tašky a jiná platidla. Dej tam Máru a Mílu, potřebuji je teď prodat někam na lepší, říkají mu. A on ty dva a pak řadu dalších od dalších agentů zařadí. To samo o sobě může ještě být dobře. Míla s Márou se snaží, aby si jich velká mužstva povšimla. Ale když už pak Mára sídlí ve velkoklubu, proč by se trhal? Míla zase třeba ví, že se našel až v té východní zemi a že dál už se nedostane. Tak co. A trenér je docela otravný. Znáte ty pedantské neoblíbené učitele, co furt otravovali a museli pištět, aby připoutali pozornost, protože přirozenou autoritu neměli?

Těšil jsem se na sobotní podvečer i večer. Nejdřív semifinále play off hokeje a pak kvalifikační zápas fotbalový. Hokej byl krásný a nic na tom nemění, že mě, coby sparťana, vyřazení Pražanů nepotěšilo. Ale to, co v sobotním prime timu předváděli čeští fotbalisté, byl těžký smutek. Jak to vyjádřil komentátor Míra Bosák, největší problém našich je v boji muže proti muži. Ale protože soupeři vesměs staví muže, nezbývá než proti nim nějak uspět. Všichni přeci chtěli, abychom hráli na dva útočníky, jak plačtivě vyčítal reprezentační trenér Rada neznámé množině ovlivňovatelů v rozhovoru po utkání.

Nic naplat, zatímco ve filmu se do světa občas - přímo úměrně velikosti Česka - prodrat umíme a v literatuře nebo výtvarnu také, v muzice jsme naprostí outsideři.Filmy točíme často velmi slušné, a pokud se podíváme na celosvětovou produkci, procento těch opravdu dobrých průměru odpovídá. A to máme podstatně míň peněz. A navíc máme jednoho světově úspěšného režiséra - Miloše Formana.

Nevím jak vy, ale já jsem byl vždycky hrdý na momenty, kdy jsme dokázali zaujmout svět. Kdy někdo odsud dosáhl světové popularity, známosti, prostě se prosadil. Jsme malá země, a tak těch chvil nebylo zas tak moc. Ale třeba Forman, Navrátilová, Lendl, Masopust, Nedvěd, Jágr nebo Havel té mety dosáhli. V poněkud menší, specializované míře pak třeba Hammer a Vitouš v jazzu, Kožená v klasice nebo Šebrle či Železný (ten vrhač, samozřejmě) v atletice, hokejisti, fotbalisti…

Musíme to nějak omladit, dát ceremoniálu šťávu - tak nějak to řekla Anna Polívková včera při předávání Českých lvů v pražské Lucerně a vyhnala tátu z pódia. A za doprovodu tria začala rapovat názvy nominovaných filmů. Nebylo to špatné, ale událost z toho udělal právě až Bolek Polívka, který svým rapováním nastrkal snad všechny, Eminemem počínaje a Gipsy.cz konče, do kapes. Ještě jeden hudební vrchol předávání mělo. Vyrůžovělá sestava tam zazpívala poněkud nekorektní skladbu, která Lucernu zvedla ze židlí.

Přiznám se, že od nových U2 jsem nic moc nečekal. Velký humbuk leda, jako u každé nové desky podobné monstrkapely, pak postupné nahlížení jak na "dovedně" maskovaná nová auta a… nic. Průměr a čekání na další novinky. Tak o té aktuální, v pondělí vycházející desce U2, nazvané No Line On The Horizon, to určitě neplatí.

Vyjel jsem si se synem na Šumavu. A tady se ukazuje pestrost našeho jazyka, protože jsem opravdu vyjel z Prahy, ale málem nahoru nevyjel. Sníh houstl a ani podle testů nejlepší světové zimní gumy (a přes internet navíc i celkem levné) na zasněženou cestu nestačily. Chtělo by to čtyřkolku, to velké auto, co stojí opravdu majlant. No jo, ale na co platit za čtyřkolku, když takováto situace nastane tak jednou za tři roky? Ale vždyť já tentokrát málem nedojel! Dilema, jakých řešíme v současnosti pořád víc.

Víte, jak vypadá světový filmový festival? Přijedou velké hvězdy, s pompou uvedou své velko/málorozpočtové filmy a ty pak kritici natřou. A festival pak ocení zlatým něčím film irácký, etiopský nebo třeba, jako právě teď na Berlinale, peruánský. (Na našeho českého zástupce ve vedlejší sekci se letos bohužel nedostalo).

Berlinale patří k největším filmovým festivalům na světě. Mně je příjemné mimo jiné i jistou neokázalostí. Přes tradiční důkladnost a přesnost Němců se tu pohybujete pohodlně a dostanete se přesně tam, kam vaše akreditace umožní. Kapacity tiskovek i kinosálů jsou dostačující. A letošní - už 59. - ročník nabízí skutečně hodně. Přijíždí a hlavně ještě má přijet celá řada osobností.

Český prezident v Davosu potvrdil, že oteplování neexistuje. Naprosto s ním souhlasím, stačí se podívat z okna. Ne, že by neexistovaly pokusy. Dnes dopoledne například slunce zkusilo prorazit soustředěnou obranu odporného marasmu. A na chvíli se mu to podařilo. Jak v nějaké temné sci-fi, kde lidstvo žije po ničivém výbuchu v neustálé šedi a náhle prosvitne žlutá. Lidé se už pomalu začínali usmívat, nastavovali své lačné tváře té blažené záři. Naivně, bláhově, samozřejmě. Ne tak náš nejvyšší. Věděl, co přijde. Ani náhodou, přátelé. Zase bude chladno a plískanice. A nezmění se to nejspíš ani v nejbližším týdnu. Jsme to přece my, kdo v tomto půlroce vede Evropskou unii. A tak to také budeme my, kdo bude určovat ráz počasí. A kdo jiný by o tom měl rozhodovat než prezident?!

Koncert pro v tu dobu ještě budoucího prezidenta Spojených států Baracka Obamu byl jistě jedním z nejsledovanějších pořadů amerických televizí. A přitom měl jednu příjemnou zvláštnost - nebyl přerušován reklamou. To jistě spousta tamních firem, třeba automobilek, intenzivně obrečela. Nikoliv však divák a určitě ani na místě přítomní.

Loni to na Sundance vypadalo jako když vaše krásná, chytrá a vkusná dívka vstoupí do světa byznysu. Okamžitě se okolo ní začne točit kdekdo a vy nevíte, kde vám hlava stojí. Největší světový festival nezávislého filmu, Sundance Roberta Redforda, loni přepadl hlad médií po hvězdném světě. Najeli sem všichni, u červeného koberce byla tlačenice, že jen naše zavedenost umožnila, aby Česká televize byla přitom. Na hollywoodský svět dolehla stávka scénáristů, nebyly Zlaté glóby a nevědělo se, jestli vůbec budou Oscaři. Arogance, velká gesta a totální pozornost médií chtě nechtě začaly vytlačovat smysl festivalu jako takový, který paradoxně loni dostal nový slogan: "Focus on Film". Zaostřeno na film.

Přijel jsem do New Yorku na zvláštní koncert, slavící zahájení českého předsednictví EU. Šéf Českého národního domu, čerstvě otevřeného, přišel s dobrým nápadem. Každá země EU měla dodat jednoho jazzového muzikanta, tato skupina se měla sejít a zahrát několik skladeb, secvičených během vlastně pár hodin. Podařilo se. Přišli vyslanci těchto zemí při OSN, česká reprezentace a bylo veselo a uvolněno. Aspoň pro tu chvíli si všichni pochvalovali, jak může improvizace fungovat a jak by se politici jako měli od muzikantů učit. Všichni věděli, že to nejde, ale myšlenka to byla příjemná. Zkuste si představit, že politiky by vystřídali hudebníci. Něco jako Kdyby tisíc klarinetů. Stará myšlenka, pořád aktuální.